Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Kritika

    Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 7)

    Jako vítr z vysušených ruských stepí vtrhl koncem října do Klicperova divadla Čechovův Strýček Váňa Ivana Krejčího, podivuhodného kouzelníka z ostravské Arény. Neuvěřitelné stalo se skutkem.

    Čechov se Hradci Králové vyhýbal sedmnáct let! Vlastně pořád ještě gesto odvážné. Totiž – laťku takřka nedostižně vysoko nastavil Vladimír Morávek triptychem Čechov Čechům (Tři sestry /2001/, Racek /2002/ a Strýček Solený /2002/). V posledním případu se jednalo o autorskou koláž právě ze Strýčka Váni a z Višňového sadu. Předznamenávám, že Krejčí na soutoku Labe s Orlicí pokračuje v dlouhodobé čechovovské misi, kterou pojmenujme:

    Čechové Čechovovi

    Už v devadesátých letech minulého století se na českých scénách začaly objevovat inscenace mistrových děl, jejichž tvůrci dramatika vysvlékali ze svěrací kazajky trpěného buržoazního autora, sice světového spisovatele, kterého je však třeba vnímat skrze výklad Stanislavského, se kterým se Čechov hádal o samu podstatu své tvorby. Zatímco Čechov vytrvale psal své vaudevilly, Stanislavskij mu je „kazil“ zřejmou tendencí přivádět je na jeviště jako tragédie. Proslul puntičkářstvím a důslednou realizací dramatikových poznámek, za což se mu Anton Pavlovič pomstil předepsáním teoretiky pak v mnoha statích existenciálně a filozoficky interpretovaným příkazem: Přecházejí dva hudebníci: s houslemi a harfou.

    Myslím si, že v Evropě jen britští a čeští interpreti věnovali Čechovovi – ti druzí hlavně po osvobozujícím listopadovém vydechnutí – důslednou snahu vracet ruského dramatika tam, kde se snad dobře cítil především on sám. K velkému obrazu opožděného průmyslového rozvoje, lpění na tradicích klidu venkova, odpírání překotných novot, z druhé strany ovšem s komplexem ubíjející nehybnosti, neschopnosti prosadit se, opustit rodinná sídla v umírajících lesích u meandrujících řek a odjet do Moskvy, nebo aspoň do Charkova, věnovat se naivně socialistickým idejím s apely na pilnou a mravenčí práci při vědomí, co naší epoše řeknou lidé za sto, dvě stě let…

    Jen shrnu, že rozhodující podíl na nových pojetích Čechovových dramat náleží Petru Léblovi na Zábradlí (Racek /1994/, Ivanov /1997/, autor si velice vážil komparace s Gutierrezovou inscenací v divadle Vivian Beaumont v Lincoln Center Theater v New Yorku s Kevinem Klinem v titulní roli /více zde/, na Zábradlí s ještě lepším Bohumilem Kleplem, a také inscenační pojetí čnělo postižením nehybnosti a zmarněnosti životů vysoko nad tím poblíž Central Parku, a Strýček Váňa /1999/). O další zdomácnění Čechova u nás se staral zmíněný Morávek, později i režisér „příští generace“ Daniel Špinar v Kladně (Racek /2010/).

    Významně k novým komediálnějším, dynamičtějším, inovativním pohledům na Čechova v Česku přispěli i dva ruští režiséři: u nás trvale žijící a pracující Oxana Meleškina-SmilkováVišňovým sadem (1996) v Komorní scéně Aréně a se Strýčkem Váňou (1998) v Národním divadle moravskoslezském Ostrava a znovu Višňovým sadem v hradišťském Slováckém divadle (2012). A s šestnácti českými inscenacemi také permská kometa z Divadla U mostu Sergej Fedotov s Rackem (2001) v Městském divadle Karlovy Vary a se Třemi sestrami v brněnském HaDivadle (2001). Velice inspirativní zejména pro scénografy některých českých inscenací se staly Fedotovovy kresby zaostalého, umolousaného, chatrčovitého a proměny neschopného ruského venkova, konkrétně v představení Čechovových aktovek Jubileum, Námluvy a Medvěd v nastudování jeho Těatru U mosta.

    Daleko od hlučícího davu

    Krejčího hradecký Strýček Váňa není jeho prvním Čechovem. Vzdálen všelikerému kvaltování u Vltavy, Labe či u Svratky zapojil se do zápasu o nová pojetí ruského klasika v Ostravě. Racek z roku 2006 a o tři roky mladší Višňový sad jsou drahokamy v pestrobarevné mozaice na vytrvalé a pozoruhodné umělecké cestě Komorní scény Aréna. Zatím posledním nastudováním Čechova v Aréně byly jeho Tři sestry v roce 2018. Řekněme – třešnička na dortu úspěchů Arény s nespornými polistopadovými vrcholy v kategorii politického divadla s tématy zametanými po dlouhá desetiletí pod koberec.

    Nestává se často, aby následující inscenaci stejného autora realizoval tým identický s dílem předchozím. Tvůrčí kolektiv Krejčího Tří sesterAréně a Strýčka VániKlicperově divadle je totožný. Že se hraje překlad Leoše Suchařípy, jako v Česku – až na sporé výjimky – skoro všude, je vcelku jasné. Ještě dlouho nestvoří nikdo převody lepší, divadelnější než on. Výjimky dopadají kostrbatě skoro stejně, jako když se jiní pokoušejí „vylepšit“ třeba „staré“ překlady Brechta Ludvíkem Kunderou a Rudolfem Vápeníkem.

    Scéna, kostýmy, hudba

    Žádný lesk a březová bělost domu… Foto KD HK

    Opona otevře pohled na ruské venkovské sídlo odkázané Soni, dceři z prvního manželství profesora Serebrjakova, spoluspravované bratrem její zesnulé matky Ivanem Vojnickým. Žádný lesk a březová bělost domu jako v ruských inscenacích a filmech (ještě) šedesátých a sedmdesátých let. Milan David zvolil sice pro stavbu barvu bílou, ale oprýskanou, omšelou. Variace scénografického základu s fedotovovskou inspirací vytvářejí také interiérové proměny s vrcholem v salonu s nevkusně impresívní obrazárnou připravenou pro vrcholnou scénu, ve které Serebrjakov hodlá oznámit prodej málo vynášejícího hospodářství a švagr Váňa se rozhodne konečně se vzbouřit.

    Kostýmy Marty Rozskopfové se rozdvojují na oblečení venkova a na druhé straně nedbalé elegance s přidanou akademickou noblesou a provokativní rozmařilostí (zleva Josef Čepelka, Marie Kleplová, Lenka Loubalová, František Staněk, Jiří Zapletal a Natálie Holíková). Foto Jiří P. Kříž

    Kostýmy Marty Rozskopfové se rozdvojují na oblečení venkova (Soňa, služebná Marina, matka rodu Vojnická) a na druhé straně nedbalé elegance (strýček Vojnickij a svým způsobem i lékař Astrov a nýmand Tělegin) s přidanou akademickou noblesou (Serebrjakov) a provokativní rozmařilostí (jeho mladá žena Jelena). Její výstup plný nesnesitelné a ubíjející nudy, teprve později prozrazující vrozenou neschopnost dělat cokoli smysluplného, vyvažovanou jen koketérií, hru otevírá.

    Ondřej Švandrlík už v Krejčího Třech sestrách našel přesné dávkování hudebních motivů sloužících k upřesnění charakteristik postav a k emotivní exponovanosti epizod. Ve Strýčkovi Váňovi svůj cit pro hudební podkres ještě zpřesnil. Nejsou v něm požáry ani souboje ani prázdné výzvy „pojďme si trochu zafilozofovat“. Zůstávají jen ubíjející všednodennost a jepičí citová vzplanutí, která účastníky dějů ani nestačí vytrhnout z jednotvárnosti žití bez nejmenší naděje na změnu. Po útěku na venkov následuje zákonitě zase ústup zpátky do města se stejně ubíjejícím trubcovitým údělem literárněvědného kompilátora. Švandrlíkova hudba podtrhuje styl příběhu postaveného na několika citových sinusoidách.

    Herci

    Všechno ostatní obstaral již režisér s herci (Váňa a Jelena – Jiří Zapletal a Natálie Holíková). Foto Jiří P. Kříž

    Všechno ostatní obstaral již režisér s herci. Okteto postav vedl Krejčí tak, jak jsme v precizních valérech a s akcentem na detail uvyklí vídat a oceňovat v Aréně. V Klicperově divadle, kde poprvé a do této doby naposledy režíroval v roce 1997, na samém začátku hradeckého strmého vzestupu (inscenoval A co láska Muraye Schisgalla, inscenace se hrála sedmatřicetkrát), vkročil do úrodného pole obdělávaného vytrvale Vladimírem Morávkem a po něm Davidem Drábkem. Krejčí patří do téže kategorie režisérů jako stvořitelé hradeckého zázraku. Je schopný vtisknout hereckým akcím nejen gestikulaci při dialogu, nýbrž uvést je do příběhu, ve kterém není vedlejších postav, neboť všechny jsou jeho aktéry. Život se valí skrze ně, byť třeba jen gestem nebo grimasou. Z toho se pak rodí přesná vymezení vztahů ve vší jejich dynamice i komické tragičnosti.

    Jevišti dominuje Jiří Zapletal. Foto Jiří P. Kříž

    Jevišti dominuje Jiří Zapletal. Jeho Váňa Vojnickij je trestí upracované, stárnoucí svědomitosti, pečlivosti a nezištnosti, s jakou se podílí na poslání podporovat švagra. Ztracená léta se kumulují a impulsem k probuzení z letargie je teprve Serebrjakova mladá žena, k níž zahoří všichni „ztracení“ venkované. A ona to dobře ví. Samozřejmě hořkosměšné je i jeho probuzení ze sna, ve kterém se na okamžik ne delší než život jepice promění ve válečníka odhodlaného stůj co stůj dobýt ženu a pomstít se vědátorovi s vší jeho neschopností vydělat si prací na živobytí sám. A když se rozbouřené vody zklidní, zase se pustit do úmorné nicoty kolonek má dáti, dal. Zapletal Váňu hraje v nuancích kdesi zapomenutého zoufalce, který už svůj život definitivně promarnil.

    Jelena Natálie Holíkové dráždí okolí a ví o sobě, že si to může dovolit… Foto KD HK

    S tím nemá zatím žádné problémy Jelena Natálie Holíkové. Dráždí okolí a ví o sobě, že si to může dovolit. Jakýkoli apel k zapojení se do pracovního procesu lehkovážně obchází. Neví jak, ale hlavně proč by měla opouštět pohodlné žití vedle stárnoucího profesora, a je dost hloupá, aby si uvědomovala dočasnost takové pozice i manželův věhlas, kterému věří snad už jen ona. Z pohodlného přežívání ji vyburcuje jen rezignovaný lékař Astrov (Jakub Tvrdík); přesněji jeho zápal pro obnovu lesa v okrese, kde ho už v Čechovově 19. století povážlivě až kriticky ubylo. Vedle Ibsena už jen Čechov byl schopen ve své době domýšlet témata svých her politicky, ba dokonce ekologicky. Jak víme, Astrov jako Lesní duch byl titulní postavou první verze Strýčka Váni a občas se k tomu ranému dramatikovu titulu režiséři vracejí – u nás třeba Ivo Krobot. Astrov a Jelena aspoň na chvíli oživují životní strnulost. Upadají však do ní zase zpět ještě dřív, než se k čemukoli odhodlají. A jako se Váňa se Soňou vracejí k účetním knihám, Astrov bude s obavami čekat na chvíli, kdy mu na operačním stole exne další pacient.

    Soňu hraje ji klicperovská stálice Kamila Sedlárová (vpravo). Vlevo Natálie Holíková (Jelena). Foto Jiří P. Kříž

    À propos Soňa. Hraje ji klicperovská stálice Kamila Sedlárová. Je možná starší, než bývá u jiných inscenátorů obvyklé, ale Krejčí ji chtěl vyobrazit vyhroceně staropanensky a Kamila si mistrovsky pohrála právě s těmito s charakterizačními detaily. Tu slečnovské hihňání a hned zase komplex z namlouvané ošklivosti, přísnost na sebe i na rozmařilost macechy Jeleny. A samozřejmě marná láska k Astrovovi. Pracovitost, neambicióznost, se strýčkem sdílí sebeobětování pro jiné… Jedna z nejvýraznějších drobnokreseb této Čechovovy postavy, jakou jsem kdy viděl.

    Prázdnou nádobu existence jejího otce Serebrjakova naplnil vrchovatě František Staněk. Jako by tituly získal v Plzni, ve Zlíně nebo ve Sládkovičově. Kompilace, kniha sepsaná z několika knih cizích, takřka prototyp dnešních zbohatlíků s koupenými tituly. Trapič okolí pro přísně vyžadovaný klid k práci, ve které je třeba stále pokračovat, dokud ho podagra zcela neohlodá. Protiva, samolibý nabob. Jak by mohl pochopit, proč ho Vojnickij – ve chvíli, kdy místo poděkování adresuje příbuznému nadřazený plivanec do tváře – chce zastřelit?!

    Matka rodu Vojnická Marie Kleplové (vlevo) je tělem v říši vytrvalé dřímoty a duší už v jiném světě (vpravo Jiří Zapletal jako její syn Ivan). Foto Jiří P. Kříž

    Matka rodu Vojnická Marie Kleplové je tělem v říši vytrvalé dřímoty a duší už v jiném světě. Hospodyně Marina Lenky Loubalové štrikuje a stárne. Nepraktický idealista a ňouma Tělegin Josefa Čepelky zůstává věrný své ženě, která mu hned po svatbě utekla s jiným, v naději a víře, že jeho pokoru, ačkoli se už léta neviděli, pochopí a vrátí se…

    Společnost ušitá na míru příštím revolucím s nejasnými vizemi ráje na zemi, rovnosti dělníků, rolníků a pracující inteligence, ve skutečnosti s desítkami milionů utrápených a umučených v gulazích, válkách, čistkách a hladomorech. Je Krejčího (Léblův, Morávkův, Špinarův, Fedotovův, Smilkové, Krobotův) čechovovský svět obrazem Čechovova Ruska, nebo toho, jaké jsme měli možnost poznat a zažít i my?!

    Ať tak či onak, Klicperovo divadlo má další výstavní inscenaci. Letos již několikátou: Lakomec Michala Háby, Fernando Krapp mi napsal dopis Jana Holce, Malý říjen Šimona Cabana, Finský kůň Petra Štindla a Furianti téhož režiséra z konce roku 2018. Se Strýčkem Váňou pěkná série. A to se ještě „domů“ po čase před Vánocemi vrátí s Ptákovinou Milana Kundery Vladimír Morávek.

    Hodnocení: 90%

    Klicperovo divadlo, Hradec Králové Anton Pavlovič Čechov: Strýček Váňa. Překlad Leoš Suchařípa. Režie Ivan Krejčí, dramaturgie Tomáš Vůjtek, scéna Milan David, kostýmy Marta Rozskopfová, hudba Ondřej Švandrlík. Premiéra 26. října 2019. Psáno z reprízy 31. října 2019.


    Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 7)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,