Bratři Okamurovi, Králové Šumavy a poslední opus Karla Vachka na festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě

Pokračování 2 / 6

Skutok sa stal

r. Barbora Berezňáková, Slovensko / Česko, 2019

Absolventka bratislavské VŠMU a New York Film Academy Barbora Berezňáková (1987) má za sebou krátké filmy, videoklipy i galerijní videoartové instalace. Pro televizi natočila krátký dokument o pamětnících roku 1968 Spýtaj sa vašich: 68 (2018).

V Jihlavě pak po premiéře na Slovensku představila svůj celovečerní debut Skutok sa stal, ve kterém nabízí aktuální pohled na jedno z největších společenských traumat polistopadového Slovenska. Je jím kauza únosu syna prezidenta Michala Kováče, spojená s vraždou svědka případu Róberta Remiáše a pozdější amnestií, kterou pachatelům udělil Kováčův nástupce Vladimír Mečiar.

Událostmi z Mečiarovy éry se už inspiroval politický thriller Únos (2017) režisérky Mariany Čengel Solčanské. Teď se dostává novodobá slovenská historie na plátno znovu, a to v dokumentu, který sleduje osudy tří aktérů dodnes nevyšetřené kauzy a to klíčového svědka únosu, jeho zavražděného kamaráda a investigativního novináře.

Jedná se o Oskara Fegyverese, bývalého pracovníka slovenské informační služby SIS a korunního svědka, který o únosu Michala Kováče mladšího promluvil, Róberta Remiáše, Fegyveresova kamaráda, který mu pomáhal a byl zavražděn, a novináře Petra Tótha, jenž se případem zabýval.

„Skutok sa nestal,“ prohlásil Vladimír Mečiar v roce 1996 o vraždě podnikatele Róberta Remiáša, která nejspíš měla politické pozadí a byl do ní možná zapleten i sám tehdejší premiér. Jeho nechvalně proslulý výrok se pokouší negovat dokument, který kombinuje investigativní přístup s originálním filmařským ztvárněním.

Režisérka staví svůj poetický politický dokument na rozhovorech s důležitými aktéry Remiášovy kauzy, ale neomezuje se jen na strohé prezentování faktů. Střídáním různých filmových formátů, od černobílého filmu po VHS, neklidnou kamerou a stísněnou atmosféru evokuje dobu zločinu a zdůrazňuje ústřední téma konfrontace s minulostí.

On je to ale snímek i o současnosti, protože když si minulost nějak nevyřešíte nebo se k ní zásadně nepostavíte, tak se bude opakovat. Minulost a současnost se v dokumentu propojuje v osobě podnikatele Mariána Kočnera. Podle snímku měl v dění kolem únosu prezidentova syna zásadní roli, stejně jako v nedávné vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky.

Fegyveres poté, co vyšetřovatelům sdělil, že se na únosu Michala Kováče ml. podílela SIS, z obavy o život utekl do zahraničí. Z dokumentu vyplývá, že peníze na pobyt v zahraničí mu zprostředkoval právě Kočner. Od koho ale pocházely, to nedoříkává. Tak jako mnoho dalších věcí, které se snaží doplnit, jak se v závěru ukáže, hrané pasáže ve filmu. V nich člověk, který působí jako svědek a komentuje bílá místa v případu, vyjeví svou identitu herce, který se drží napsaného scénáře.

Tyto hrané pasáže se doplňují s těmi poetizovanými, kdy režisérka za pomocí obrazových filtrů evokuje obrazovou estetiku devadesátých let. Do současnosti nás pak přenáší výpovědi Oskara Fegyverese a Petra Tótha, u nichž ale vyvstává ve světle nových zjištění o případu otázka jejich důvěryhodnosti. U Tótha to až tak nepřekvapí, u Fegyverese, který se v současnosti živí jako zmrzlinář, více. Fegyveres se pohybuje na místech, kde žil nebo těch, s případem spjatých, ale u jeho výpovědí je patrné, že důležitější je to, co nechce říct, než to co nám sděluje.

Pokračování 3 / 6

Králové Šumavy

r. Kris Kelly, Česko / Irsko, 2019

Irský umělec, animátor a režisér Kris Kelly se zabývá studiovými vizuálními efekty a propojováním analogových a digitálních médií. Zároveň se podílí na vývoji počítačových her a aplikací. Právě jeho oslovil producent Vratislav Šlajer z Bionaut Films, kterého velmi zaujal historický román spisovatele Davida Jana Žáka Návrat Krále Šumavy (2012), jenž se stal bestsellerem a pro jehož převedení hledal někoho, kdo bude mít potřebný nadhled nad touto látkou.

Jde o příběh Josefa Hasila (1924), přezdívaného Král Šumavy. Tento bývalý šumavský převaděč a později agent americké zpravodajské služby CIC vyrostl v početné rodině se třemi bratry a čtyřmi sestrami. Po válce nastoupil k SNB a v lednu roku 1948 k pohraničnímu útvaru. Únorový komunistický převrat a smrt Jana Masaryka ho ale přesvědčily, že stojí na špatné straně barikády a začal převádět na Západ.

Za jeho vlastní neúspěšný přechod přes hranice byl nechvalně proslulým prokurátorem Karlem Vašem odsouzen na 9 let vězení. Po půl roce se mu z něho v květnu roku 1949 podařilo utéct a za dramatických okolností se dostal na Západ.

Na Západě začal pracovat pro americkou zpravodajskou službu CIC jako agent-chodec, který přes hranice převáděl politické vězně, exministry, poslance, kněze i matky s dětmi. Do této činnosti byl zapojen i jeho bratr Bohumil, který zahynul při přestřelce v září roku 1950. Ostatní jeho sourozenci a příbuzní byli kvůli němu perzekuováni Státní bezpečností a odsouzeni za vlastizradu. Svou činnost vykonával Josef až do roku 1953, kdy byla postavena železná opona.

V současnosti žije Josef Hasil v Chicagu, kam se za ním v dokumentu vydává Vlasta. O pár let mladší žena, žijící v Kanadě, která byla jednou z těch, již převedl, spolu s její matkou, přes hranice. Tehdy jí bylo devatenáct let, dnes jde o setkání dvou starých lidí, jejichž debata o rybách a třešních na Šumavě, kam se Vlasta každý rok o prázdninách na měsíc vrací a kam zve na návštěvu i Josefa, se stočí k otázkám morálním.

A Josef přiznává, že dnes, s vědomím toho, kolik lidí trpělo, hlavně z jeho vlastní rodiny, by se této převaděčské činnosti asi nevěnoval. Tenkrát ale takto neuvažoval, viděl, že je třeba lidem pomoci dostat se přes hranice a podle toho konal.

Prezident Václav Havel mu za to v roce 2001 udělil Medaili Za hrdinství, ale jeho jméno v jistých kruzích s sebou nese i pod vlivem dobového propagandistického filmu Karla Kachyni Král Šumavy (1959) stále negativní konotace podobného druhu jako u bratrů Mašínů.

Přesvědčí se o tom v dokumentu jeho syn Josef Vávra, který zůstal v Československu a s otcem se setkal až v roce 1990. Ten navštíví setkání Klubu českého pohraničí ve Volarech. Když se ptá bývalých komunistických pohraničníků, jejich potomků a sympatizantů na jméno svého otce, dočká se nadávek na jeho adresu a zavřených dveří před nosem.

Souvisí to se smrtí Rudolfa Kočího, pohraničníka, který byl v prosinci roku 1949 zastřelen na hlídce. Jeho smrt je přičítána Josefu Hasilovi, ale dokument toto tvrzení vyvrací, stejně jako další mýty, spojené s jeho osobou. Režisér Kris Kelly Hasilův příběh skládá z výpovědi pamětníků, rozhovorů s Vlastou a v závěru i se samotným Hasilem při jejich setkání. Absenci archivních obrazů pak nahrazuje animovanými pasáže, které jsou dvojího druhu. Lyrické při zachycení krás šumavské přírody a až noirově laděné v dramatických scénách útěku přes hranice nebo činnosti převaděče.

Animované pasáže vznikly metodou rotoskopie, podobně jako u filmu Alois Nebel, kde také postavám stáli jako předlohy konkrétní herci. Kameraman Jaromír Kačer (Vojtěch, řečený sirotek, Cesta pustým lesem, Pouta) těmto obrazům dává mlžnou atmosféru, v níž se odráží hra světel a stínů v šumavských lesích. Hudebně pak celé vyprávění podkresluje slavný DJ a hudební skladatel David Holmes.

Králové Šumavy jsou nejen o vzpomínkách, ale i o pohnutkách, které vedly Josefa Hasila k jeho činnosti převaděče. Jsou o nelehkých morálních rozhodnutích, o neokázalém hrdinství i o tom, jak se legenda přibližuje nebo vzdaluje skutečnosti.

Pokračování 4 / 6

Jaroslav Kučera Deník

r. Jakub Felcman, Česko, 2019

Jakub Felcman (1980) absolvoval Filozofickou fakultu UK a FAMU. Působil jako dramaturg v České televizi, podílel se na organizaci festivalů Fresh Film Fest a Ostrava Kamera Oko. V roce 2019 měl premiéru jeho dokument Jaroslav Kučera Zblízka, který je složený z výpovědí rodinných příslušníků a přátel manžela Věry Chytilové a legendárního kameramana československé nové vlny.

Jaroslav Kučera (1929 - 1991) natočil s režisérem Vojtěchem Jasným filmy Až přijde kocour (1963) a Všichni dobří rodáci (1968), s Jaromilem Jirešem Křik (1963), s Janem Němcem Démanty noci (1964). Se svou ženou Věrou Chytilovou pracoval na filmové povídce Automat svět z povídkového cyklu podle předloh Bohumila Hrabala Perličky na dně a dále pak na Sedmikráskách (1966) či filmu Ovoce stromů rajských jíme (1969).

V sedmdesátých letech pak spolupracoval s Karlem Kachyňou na Malé mořské víle (1976), s Jurajem Herzem na filmu Morgiana (1972) nebo s Oldřichem Lipským na komediích Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) a Adéla ještě nevečeřela (1977). Všem těmto filmům vtisknul osobitou tvář, od metaforické barevnosti v Až přijde kocour, přes horečnatou hektičnost v Démantech noci až po lyričnost Všech dobrých rodáků.

V roce 2011 došlo k objevu jeho archivu, který obsahoval záběry, jež si Jaroslav Kučera pořizoval ve volném čase pro soukromé účely. Šlo o výjevy z rodinného života i obrazové experimenty, v nichž si kameraman zkoušel nové postupy a vizuální triky později použité při natáčení jeho nejznámějších filmů.

Režisér Jakub Felcman a střihač Matěj Sláma z těchto záběrů sestavili sedmdesátiminutový poetický dokument, který měl tu čest letošní ročník jihlavského festivalu otevírat. Název Deník je pro tuto filmovou esej příhodný, protože jde o jakýsi intimní vhled do osobního a pracovního partnerství Věry Chytilové a Jaroslava Kučery a dospívání jejich dětí Terezy a Štěpána.

Film na pozadí šedesátých a sedmdesátých let, kdy si tyto záznamy Kučera pořizoval, sleduje režisérčina obě těhotenství, narození dětí, stavbu rodinné vily, výlet do Benátek, zimní radovánky na kluzišti i přítomnost prarodičů při společných oslavách narozenin dětí.

Ze záběrů je cítit láskyplnost obou partnerů i jejich radost z rodičovské role. Soukromé záběry se prolínají s těmi pracovními, kdy manželé dělají na společných projektech, nebo Kučera spolupracuje s jinými režiséry. Uvidíme tak záběry z natáčení Všech dobrých rodáků nebo kamerové zkoušky na Malou mořskou vílu. Kučera zároveň prostřednictvím odkazů k filmu Ovoce stromů rajských jíme naznačuje postupný rozkol, který se vkrádal do jejich manželství.

Kučera si zároveň prostřednictvím těchto soukromých záběrů testoval pracovní postupy, jež uplatňoval ve filmech, které snímal. Felcman nechává tyto rodinné výjevy plynout v hypnotickém reji obrazů, barev a filmových postupů, podmalovaných náladotvornou elektronickou hudbou muzikanta, který si říká Aid Kid.

Beze slov k nám tak promlouvá filmový deník, který v sobě spojuje rovinu rodinnou s tou pracovní a jejímž středobodem se stává stárnutí dětí, které nám ukazuje, jak plyne čas. Jakub Felcman tak vytváří filmovou obdobu slavných literárních deníků Jana Zábrany, Ivana Diviše nebo Pavla Juráčka s tím, že tento deník se nevztahuje na rozdíl od těch jejich k politice, ale míří do privátního života.

Pokračování 5 / 6

Jiří Trnka: Nalezený přítel

r. Joël Farges, Česko / Francie, 2019

Jiří Trnka (1912 - 1969) byl výtvarník, loutkář, divadelní scénograf, pedagog, ilustrátor a především autor, animátor a režisér loutkových animovaných filmů. S loutkovou tvorbou začínal u Josefa Skupy ve dvacátých letech minulého století. Po roce 1945 umělecky vedl znárodněné studio kresleného filmu, které pojmenoval Bratři v triku. Brzy ale odešel do nového studia (Loutkový film Praha), kde realizoval své divácky nejúspěšnější a nejslavnější filmy, které získaly mnohá z nejprestižnějších světových filmových ocenění.

Trnkova poetická a imaginativní práce ostře kontrastovala s temnou érou 50. let v Československu. Jeho práce byla přitom režimem používána jako důkaz, že komunistická společnost dokáže umělcům poskytnout skvělé podmínky pro tvorbu.

Posledním filmem Jiřího Trnky se stal snímek Ruka (1965), který je otevřeným protestem proti útlaku a moci, která s člověkem manipuluje, a zbavuje jej možnosti svobodně pracovat a žít. V Československu se do roku 1989 nesměl promítat, ale ve světě se dočkal obrovského uznání a filmoví odborníci ho zařazují mezi nejlepší krátké animované snímky světové kinematografie všech dob.

Osobnost, tvorba a životní příběh Jiřího Trnky, od jehož smrti v prosinci uplyne padesát let, se nám nyní připomíná v dokumentárním filmu, jenž vznikl v česko-francouzské koprodukci. Je vyprávěn pohledem francouzského režiséra Joëla Fargese, který pátrá po osudu Jiřího Trnky, autora filmů jeho dětství, které viděl ve Francii jako malý v dělnickém kině, které promítalo východoevropskou animaci. Zde poprvé zhlédl jeho Bajaju (1950), jehož poetika a poselství ho výrazně ovlivnily.

Při svých cestách do Československa se Farges v pozdějších letech seznámil s Terezou Brdečkovou, režisérkou, publicistkou a dcerou Jiřího Brdečky, který byl spolupracovníkem a přítelem Jiřího Trnky. Společně s ní se v dokumentu snaží nalézt odpověď na otázku, kdo byl Jiří Trnka.

Věnují se jeho nesnadným začátkům, ovlivněním českou loutkářkou tradicí, téměř osudově náhodnému přizvání k vedení studia animovaného filmu. Sledují jeho cestu za světovým úspěchem v temných 50. letech až k jeho konfliktu s komunistickým režimem na sklonku života. Tvorbu Jiřího Trnky tak vnímáme perspektivou zahraničního umělce, který se snaží postihnout nesnadné postavení umělců v nesvobodném světě v době komunismu.

Pokračování 6 / 6

Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie

r. Karel Vachek, Česko, 2019

Scenárista a režisér Karel Vachek (1940) působí od roku 1994 na Katedře dokumentární tvorby FAMU, od roku 2002 jako její vedoucí. Svými filmy i osobními postoji ovlivnil celou řadu nastupujících tvůrců (např. Jan Gogola ml., Vít Janeček, Filip Remunda, Vít Klusák, Martin Mareček, Erika Hníková). Jeho vlastní tvorba má podobu mnohovrstevnatých filozoficko-společensko-politických filmových esejů, v nichž hraje důležitou roli smích.

Ten jeho poslední, devátý, se stává jakousi uměleckou sumou jeho života, názorů, tvůrčích postupů i předchozích snímků, od Moravské Hellas z roku 1963, přes tetralogii Malý kapitalista až po film Tmář a jeho rod z roku 2011, které se v něm prolínají v nových a nečekaných kolážích.

Vachek v něm na ploše takřka šesti hodin (335 min.) hledá možnosti, jak učinit svět lepším místem k životu. Rozdělený do čtyř dílů prozkoumává současnou politiku, filozofii, náboženství i umění. Padesát let od Pražského jara a třicet od Sametové revoluce bilancuje společenský vývoj a vidí jedinou možnou budoucnost v přímé demokracii, kterou podle něj umožní propojení lidstva počítačovou sítí.

Říká, že tak jako s vynálezem parního stroje nastal konec feudalismu, tak se vznikem elektronické sítě končí hierarchicky uspořádaná společnost a nastává poprvé v dějinách možnost pravé demokracie (bez soustředěné moci a soustředěného majetku).

A jeho film tak trochu nepřeberný a neuspořádaný tok informací, které internet nabízí, připomíná. Jsou tu záběry ze všech jeho filmů, záznamy jeho přednášek na FAMU i polemik s hosty, které si na ně zval, citace z tvorby klasiků, zprávy z denního tisku, rozhlasu a televize, historické fotografie, reprodukce obrazů, soch a textů, cizích i vzniklých v jeho rodině. K vlastní rodině se přitom obrací mnohem dřív než v minulosti, k jeho ženě Dagmar, která zemřela před dvěma lety a bratrovi - malířovi, jehož obrazy měly podobně „tekutou“ formu jako Vachkovy filmy.

Středobodem dění se ale stává sám Vachek a sborovna katedry dokumentu pražské FAMU, odkud autor pomyslně řídí svůj filmový vesmír a kam si po pětadvacet let své dosavadní pedagogické kariéry zval k disputacím významné současníky i svoje studenty, které přitom natáčel.

I když Vachek svůj film vnímá jako výzvu k dialogu, vychází z něho trochu jako ten, který kvůli své sebestřednosti diskuse není moc schopen. Dobře je to vidět v dialogu s Olgou Špátovou o díle jejího otce Jana, k němuž se staví značně s despektem. Tato polemika je přitom vedena mimo obraz, jakoby jí nepřikládal větší význam.

V dokumentu se objevují seznamy významných tvůrčích osobností i polistopadových tunelářů, o povaze společnosti tam rozmlouvá s levicovým filozofem Michaelem Hauserem nebo levicovou ekonomkou Ilonou Švihlíkovou, v závěru dá prostor ke klauniádě Borise Hybnera. Vystupuje tu na 72 osobností, které se objevily v jeho filmech, nebo je cituje prostřednictvím filmových záběrů.

Zvláštní pozornost je věnována revolucím, které sice posunují lidstvo kupředu, ale za cenu násilí a zneužití ústředních myšlenek k mocenským ambicím jednotlivců. Tak je to i s komunismem, jenž Vachek osobně zažil a podává o tom svědectví. Za pomocí koláže z osobních vzpomínek, inscenovaných výjevů a archivů kolektivní paměti srovnává pražské jaro se sametovou revolucí a ukazuje expozici, kolizi, krizi a katarzi polistopadové společnosti.

Naději na záchranu demokracie vidí v kreativním smíchu, který rozpouští zbytnělá ega představitelů státních institucí. Internet osvobozuje společnost od zastupitelů jako nefunkčního mezičlánku, který brání přímé komunikaci občanů s mocenskými orgány. S Vachkovými postuláty i východisky budete polemizovat a právě charakter díla, které vás provokuje k vlastním formulacím myšlenek, se ukazuje být velmi cenným.