Rozhovor s tanečníkem a choreografem Michalem Záhorou

Když jsme spolu mluvili před premiérou, říkal jsi, že se těšíš, což nebývá zvykem. Jaké pocity máš po premiéře?
Většinou jsem hrozně nervózní a napjatý. To se nezměnilo, ale převážilo očekávání a těšení se. Po premiéře dojde k uvolnění, nervozita opadne a začnu přemýšlet, co a jak dál s představením je třeba udělat.

Můžeš tedy ještě jednou přiblížit téma choreografie?
Generace X byla od počátku plánována jako generační výpovědí nás, současných českých čtyřicátníků. Lidí, kteří se narodili a dětství prožili v komunismu, na který si pamatují. Zároveň mají v paměti, i když trochu zkresleně, atmosféru revoluce, které přišla v roce 1989. Své dospívání prožili s nově nabytou svobodou 90. let, kdy se všechno neskutečně uvolnilo. Intelektuální svět kolem nás byl najednou diametrálně odlišný od plochosti, kterou mělo totalitní myšlení, o své slovo se opět přihlásila i duchovní rovina naší existence.
Mám pocit, podobně jako všichni ostatní, co na představení podíleli, že to je něco zásadního, co nás hodně ovlivnilo. Minimálně to zformovalo naše vidění světa a náš žebříček životních hodnot.

Premiéru jsi si dal tak trochu ke svým 40. narozeninám, ke kterým ti ještě jednou gratuluji a přeji vše nejlepší. Ohlédneme se ještě ale zpět, jaká byla práce na Generaci X?
Práce samozřejmě byla velmi náročná především díky podmínkám, které Pulsar v letošním roce má. Neudělení dotace na celoroční činnost magistrátu města, jehož jméno jsme nesli i v názvu, všechno hodně zkomplikovalo. Ale my jsme se rozhodli, že se nenecháme zastavit, což se, myslím, vyplatilo. Nakonec se našly jiné cesty, byť to znamenalo přehodnotit a upravit původní plány. Mám pocit, že se věci nakonec správně potkaly a okolnosti se sešly tak, jak měly. Třeba i téma choreografie Generace X rezonovalo ve všech, kteří se na její přípravě podíleli, ať už v tvůrčím týmu, či se stali součástí výzkumné části.

Výzkumná část zpracovávala různé osudy tvých generačních souputníků. Její řešitelkou, která ji jak připravila, tak zpracovala, byla Tereza Krčálová. V čem spočívala její práce a jak došlo na vaši spolupráci?
Generace X je pro mě a Terezu už naše druhá společná práce. Předtím mi Tereza pomáhala připravovat materiál pro Devoid, kde jsem taktéž pracoval s textem jako výchozím bodem pro tanec. A loni jsme se opět spojili ke spolupráci. Námět nakonec přišel od Terezy, ona i já patříme do Generace X – 1979.
Nejprve se vybrala skupina lidí výjimečných ve svém oboru a narozených v dané době a ty jsme oslovili, aby se vyjádřili k určitým zásadním životním otázkám. Jejich reakce byla nečekaně pozitivní, odpovědi velmi otevřené. Pro mnohé to byla příležitost bilancování vlastních životů. Zjistil jsem, že tahle generační skupina je nadmíru dynamická a různorodá. I proto pro nás byly jejich odpovědi nesmírně inspirativní a obohacující.
Při přípravě na choreografii jsem si také uvědomil, jak různě se vyvíjely naše osudy v jedné generační linii, což nás jako generaci celkově dost odlišuje od jiných. V tom mi zase pomohl pohled Martina Buchtíka z Agentury Stem, kterého jsme oslovili ke konzultaci tématu, a to se ukázalo jako velmi přínosné.

Samotná choreografie je tanečním sólem Heleny Arenbergerové, jedné z nejvýraznějších a nejoceňovanější tanečnic současnosti. Nelze se nezeptat na průběh vaší spolupráce.
Helena je nejen úžasná tanečnice, která bere svou práci naprosto vážně. Je dokonalá profesionálka, velmi náročná na sebe, ale i na druhé, vždycky je například první na zkoušce, ale to není samozřejmě jen tohle. Způsob její profesionální práce vychází z jejího profesionálního myšlení, jak se ptá, jak přemýšlí a informace zpracovává, ať už tanečně nebo intelektuálně, co k samotné věci velmi pozitivně přispívá. Je to jako když vám někdo jde naproti. Usnadní vám cestu, ušetří vám čas, a to zhodnotí všechny investice vaše a tím pádem i její.
My se s Helenou známe už hodně dlouho a vždycky mě fascinovaly její taneční i lidské kvality. Vybral jsem si ji, protože v určitém věku a po mnoha letech různých pracovních zkušeností si přeji být obklopen jen opravdu kvalitními lidmi, kteří jsou zároveň i skutečnými profesionály.

Vrátila bych se ještě k předešlé a velmi výjimečné premiéře letošního roku. Ta proběhla 17. dubna 2019 v Chrámu sv, Mikuláše na Malé Straně a byla součástí katolické bohoslužby během velikonočního týdne. Tvůj tanec se stal součástí církevního obřadu během významné křesťanské liturgie, což lze vnímat jako zásadní přelomový okamžik v kulturních dějinách a vzhledem k tanci vůbec. Jak k této události došlo?

Taneční zpracování Křížové cesty na stejnojmennou původní skladbu Petra Koronthályho bylo v živém provedení Krása Quartet a to v rámci bohoslužby vedené Mons. Michalem Slavíkem. Objednávka přišla z pražského Arcibiskupství a mě ke spolupráci oslovila Klára Mašatová (za svobodna Klepková). Náhoda to asi nebyla, protože s Klárou jsme asi před patnácti lety tančili v rámci bohoslužby vedené prof. Tomášem Halíkem v kostele Sv. Salvátora na Starém Městě. A to byl vlastně onen přelomový okamžik, který jsi zmiňovala. V dubnu v Mikuláši to už bylo tedy podruhé. Ale je fakt, že tentokrát byla celá mše byla sloužena prostřednictvím tance, a tedy vykonána jen jím. A to je zcela ojedinělé, protože tanec konečně dosáhl respektu i tam, kde započala jeho dávná perzekuce. A tanec nakonec jasně do dnešní současnosti potvrdil, že nemusí být jen lacinou zábavou, jak by ho mnozí mohli a chtěli chápat, nýbrž je i hluboce duchovní záležitostí a obsahem slovy nevyslovitelným.

Jak je vidět, máš s duchovním světem a jeho společností už nějakou zkušenost, že?
Ano, vlastně už v minulosti jsem tančil sólový výstup v Norsku na současnou varhanní skladbu Jonáš a velryba. Bylo to během vánoční mše, ovšem nebyla to církev katolická.
A za zmínku určitě stojí i to, že jsme v loni (v roce 2008) realizovali s Pulsarem Taneční pouť krajinou u příležitosti oslavy svátku sv. Václava. Scénář a promluvy připravil můj dlouholetý přítel P.ThLic. Ing. Petr Vacík, který taktéž vedl diskuze při uvádění choreografie Pulsar.

Jaká je tvá současná profesní situace? Na konci loňského roku bylo z důvodů osobních rozporů s vedením školy ukončeno tvé pedagogické působení na tvé alma mater – Konzervatoře Duncan Centre. Navíc, jak jsme již říkali, ze strany Magistrátu hl. m. Prahy nebyla pro letošní rok Pulsaru udělena finanční podpora na kontinuální činnost. Co to pro tebe znamenalo?
Mé působení na Konzervatoři Duncan Centre nebylo ukončeno z osobních důvodů, nýbrž z velmi ostře rozdílných pohledů na vzdělávání a umělecké vzdělávání vůbec. Odklon od filozofie školy, který souvisí s novým vedením, pro mě znamená diletantsví a absenci vnitřní integrity. To nejsou kondice, ve kterých bych mohl dlouhodobě existovat.
Podpora činnosti Pulsaru od magistrátu je sice dost zásadní a její neudělení nás zasáhlo, ovšem stejně neznamená pro mou osobu jistotu zajištěné existence. Takže se to vyřešilo tak, že jsem si našel civilní zaměstnání mimo obor. Na plný úvazek.

Jak to kombinuješ s uměleckou činností, jde to vůbec?
Určitě to není jako mít dvě práce, protože kumšt nefunguje jako běžné zaměstnání. Potřebuje čas, potřebuje načechrávat duši. Možná to zní pateticky, ale je to tak. Jsou to dlouhé procházky v přírodě, poslech hudby, rozhovory s lidmi, snění. Jsou to dny plné přemítání, kdy občerstvujeme naše nitro a dáváme prostor imaginaci, aby naše duše začala promlouvat. A to prostě běžná práce nepotřebuje. Kumšt vyžaduje práci sama se sebou, hledání napojení, naslouchání, a to se v každodenním stresu při řešení praktických otázek života bohužel neděje. Skloubit umění i civilní zaměstnání je pro mě hodně náročné a do budoucna dál takto neřešitelné.

A třeba můžeš nastínit konkrétní praxi tvého fungování při přípravách premiéry?
V podstatě se potvrdilo, co bylo zřejmé, že krátkodobě ano, člověk může v případě potřeby přejít na nouzový režim, ale dlouhodobě skloubit profesionální uměleckou dráhu a civilní zaměstnání opravdu nelze. Mě letos hrozně moc pomohl Honza Malík a Tereza Krčálová a svou zásluhu na tom, že se vše povedlo, mělo i setkání s Helenou, která je opravdu profesionální špička. Tím, že některé kompetence mohly částečně přejít na tyhle lidi, bylo možné vše ustát. Ovšem dlouhodobě by to všechny vyčerpávalo. A být v tom jen napůl, to je málo.

Jeden z členů kulturní komise na magistrátu se nechal slyšet, že opuštění zóny komfortu (tedy zkrácení nebo stopnutí dotace), může být pro umělce jakousi inspirací „pod tlakem“. Co by si tomu dotyčnému po téměř roční zkušenosti odpověděl?
Že to je prostě likvidační. To není žádná výzva, to je konec. Pokud chce někdo někoho típnout, tak ať to udělá přesně tímto způsobem. Jsem si jist, že nemít okolo sebe podporu, jak říká Martin Buchtík, tu osobní sociální síť, která není virtuální, ale skutečná, tak by to nešlo. Nebýt těch lidí, které okolo sebe mám, tak by se to zvládnout nedalo. A za to všem děkuji.

A já ti děkuji za rozhovor.

Michal Záhora (1979) absolvoval Konzervatoř Duncan Centre (2003). Zahraniční studijní pobyt absolvoval ve Stockholmu, po jehož ukončení ihned získal angažmá v norském národním souboru Carte Blanche. Poté následovalo angažmá v taneční skupině choreografa Roberta Zappaly v Itálii (2004–2005). Tříleté angažmá absolvoval Michal následně v britském národním souboru Scottish Dance Theatre (2006–2008). Ojedinělé a široké zkušenosti získal při práci v uvedených souborech, ale také v rámci nezávislé umělecké činnosti. Spolupracoval s více než osmnácti zahraničními a českými choreografy, ze kterých jmenujme alespoň Ohada Naharina, Amandu Miller, Inu Christel Johannessen, Adama Benjamina, Evu Blažíčkovou. Své vlastní choreografické tvorbě se Michal věnoval zejména jako člen souboru NANOHACH (2005–2016). Mezi jeho autorská díla patří Synchronicity, Resonance, Orbis pictus, Diptych, DEVOID, Pulsar, Koncert pro NI, Slavnost (taneční pouť krajinou), Výročí, Chrámový tanec a Generace X. Poslední jmenovaná díla vytváří již v rámci uskupení Pulsar, jehož byl na konci roku 2016 s H. Malíkem spoluzakladatelem. Za svoji choreografickou a interpretační práci byl nominován na nejrůznější ceny ve svém oboru: Cena Thálie, Cena SAZKY za objev v tanci, výroční ceny Opera Plus. Souběžně s choreografickou a taneční činností se Michal také systematicky zabývá uměleckým vzděláváním a pedagogické praxi. Vedl semináře na London Contemporary Dance School – The Place (Londýn), Rambert School of Ballet and Contemporary Dance (Londýn), The Space – Scottish School of Contemporary Dance (Dundee). Průběžně od roku 2008 vede vzdělávací semináře pro profesionály, studenty tanečních škol nebo pro pedagogy a účastníky celorepublikových přehlídek amatérského tance a základních uměleckých škol. V letech 2009–13 byl ředitelem Konzervatoře Duncan Centre, kde byl také několik let pedagogem. Vyučoval i na Janáčkově konzervatoři v Ostravě.