Zkoušet v posledních letech multiplayer Call of Duty byla spíš řehole, a tak jsem byl rád, že jsem se zakoukal do Battlefieldu 1, kde své zpomalené reakce můžu kompenzovat znalostí mapy, opatrností a dobrou taktikou. Jistě, občas se objevily momenty popírající mé neodvratné schnutí a odsouzení k tahovým strategiím, jako když jsem během několika vteřin v dechberoucí sekvenci vystřílel s věrnou odstřelovačkou celé sniperské hnízdo Britů, ale… Už je to spíš jako konec X-Men 3, kdy Magneto hraje šachy v parku.
Ano, i s tím koncem! Protože, pokud patříte mezi ty, kteří propadají trudnomyslnosti, že s rostoucím věkem a hrami, které čím dál tím víc sází na online prvky, se vám část herní nabídky vytrácí, vězte, že je to iluze. Trochu. Nebudu používat jako příklad svého čtyřiašedesátiletého otce, který pročistil celý Skyrim, protože to není nejrychlejší hra. Ale s klidem použiju jako studijní materiál sebe.
Pustil jsem se znovu do hraní Niohu. Z Japonska jsem si dovezl krásnou edici a po půlroce se konečně dokopal k tomu, ji znovu rozehrát (ano, je úsměvné, že zrovna vychází na PS Plus) úplně od začátku, protože jsem ji předtím hrál na jiném účtu. Připravil jsem se na spousty hodin opakování a nadávání (u prvního velkého bosse jsem poprvé skoro něco prohodil oknem) a také jsem se ukrutně netěšil na pasáž z Tower of London, která mi přišla pekelně zdlouhavá a bez všech věcí, které mě na Niohu bavily.
Ale ouha. Tower of London jsem prosvištěl s jedinou smrtí za čtvrt hodiny. Obrnil jsem se tedy na Isle of Demons, a protože jsem se rozhodl zkusit něco zcela jiného, jako startovní zbraň jsem si vybral kusarigama a specializaci na ninjutsu. Tedy asi opak mojí mašiny se dvěma meči a kopím z první hry.
Pamatuji, že vstup do Niohu byl náročný, protože měl prostě jiné tempo a časování než hry od From Software. Zdá se to jako drobnost, ale ve chvíli, kdy je člověk navyklý na jiné reakce postavy, iframy a tak podobně, tohle ústí ve spoustu nešťastných smrtí. Vlastně se přiznám, že jsem Nioh rozehrál prostě proto, že jsem měl chuť a tušil, že se za pár hodin na opakované hraní vykašlu.
zdroj:
tisková zpráva
Některé pasáže Isle of Demons jsem si pamatoval, jiné ne. Co jsem si ale pamatoval stoprocentně, bylo, že než jsem se dostal k prvnímu shrinu, bylo to dost smrtí. Tady za deset minut hotovo, včetně jedné smrti, kdy jsem si pořád zvykal na kusarigamu a radikální rozdíly v jednotlivých postojích. První větší jókai? Na druhý pokus. Druhý? Napoprvé.
Nemůžu se vymlouvat na svalovou paměť, protože Ki Pulse s kusarigamou mi přijde těžší, ale prostě to nějak funguje. A, zcela upřímně, nechápu to. Poslední měsíce jsem tahal kartičky v Magicu, prolézal spousty dialogů v izometrických RPG, případně tahal postavami v tuctu tahovek.
Prostě a jednoduše, mé staré, vetché tělo se rozhodlo, že bude vzdorovat svému osudu! Ne, teď vážně. Opravdu nemám na to, přestřelovat se v Call of Duty s reálně rychlejšími hráči – ale to jsem neměl, ani když mi bylo pětadvacet. Ovšem zcela jasně vidím progres v tom, jak hraju. Pamatuju, že když jsem recenzoval Bloodborne, trpěl jsem. Možná skvrny na Slunci, vliv odlivu nebo cokoliv jiného, ale procházet hrou na rozdíl od jiných fromsoftwarovek bylo peklo.
Střih, doba Overwatche a našich pravidelných sezení, kdy jsme večer trávili hodiny hraním. Progres bych nazval „od Symmetry k Tracer“, tedy od relativně pomalejšího supportu k agresivní, rychlé hře, kde se nedá na chvíli zastavit.
A pak jsem se, kdovíproč, vrátil zase k Bloodbornu, hezky od začátku. A sekvence, které mi kdysi dělaly problémy, najednou byly snadné. Tedy na poměry téhle hry. Budu klidně přísahat na to, že mi vycepované reflexy z Overwatche pomohly v tom, že jsem danými pasážemi projížděl s mnohem, mnohem větší grácií.
zdroj:
tisková zpráva
Takže, až si někdy budete říkat, že na tuhle hru jste už staří (a nebudete tím myslet, že vás prostě nebaví a nejste její cílovka), nebojte se a zatněte zuby. Možná nebudete na úrovni profi hráčů, ale dokud vás nechytne artritida, není překážky, kterou by nešlo zdolat! Tedy kromě hororových her. Na ty jsem byl moc starý už v patnácti.
Poselství téhle úvahy? Tedy kromě potřeby sdělit, jak moc dobrý (ne)jsem v Niohu? Že překážky není nutné vnímat jako definitivní. Netýká se to jen akčních her. Kolikrát jsem slyšel, že někoho odrazuje komplexnost strategií od Paradoxu, tedy Crusader Kings II nebo Hearts of Iron IV. Jde ale o trénink a zvykání si na hru. Na žádný titul nejste moc staří, mladí, nezkušení, netrpěliví.
Nikdo vás z hraní neznámkuje. Stejně jako si můžete užít Souls hry, i když často umíráte, můžete si užít i komplexní strategie, kde třeba nepochytíte úplně všechny jemné nuance napoprvé. To, že někdo minmaxuje svoje postavy v Pillars of Eternity neznamená, že vy nemůžete jít cestou „prostě si zahraju RPG“. To, že někdo naplánuje přesné buildy do nejmenšího detailu pro Nioh neznamená, že moment, kdy konečně dobijete toho proklatého bosse, byť třeba na popadesáté, není úžasný. To, že má někdo K/D ratio 18:1 a vy 3:7 neznamená, že si nemůžete ve hře najít zábavu a roli, která vám sedí.
A časem, časem třeba zjistíte, že jste si ten ideální build našli sami nebo se vaše K/D ratio pohybuje v hodnotách vyšších než 1...
