Onehdy jsem potkal našeho někdejšího VŠ učitele. Vzal mě stranou a pozval na kafe, že by mi chtěl něco důležitého říct. Byl jsem hodně zvědavý; pan docent!

"Já snad nikdy nezapomenu, jak jste po mně tehdy blýskl očima."
???
"To bylo tehdy, jak jsem vám vykládal, že byste se tomu neměli bránit... že byste se neměli bránit vstoupit do KSČ."
Na nic takového si ovšem nevzpomínám. Natož na nějaké blýskání.
"Ale já jsem to myslel skutečně dobře. Jenže vy jste se na mě tak škaredě podíval, že mi najednou nezbylo, než se stydět. A kolikrát jsem si na to od té doby musel vzpomenout. Brr."
"To je mi teda skutečně líto, pane docente."
"Rozumějte, já jsem si tehdy myslel, že to tady tak bude už napořád. A že žádná změna nemůže přijít jinak, než zevnitř. A že to nečeká na nihoho jiného, než na nás, tedy na vás."
Byl tehdy asi o deset let starší, než já. Dnes už je nám skoro stejně.
"Ale já jsem to myslel skutečně dobře. Víte, jaké to je, když před vámi je posluchárna plná chytrých lidí, a vy si přitom uvědomujete, že by to měla být celá generace BEZ PŘÍLEŽITOSTI ?"
Nikdy bych neřekl, že při výkladu měl čas myslet i na něco jiného, než na funkce procesoru Intel 8080.
"A přitom to pak netrvalo ani sedm let, a sesypalo se to samo. Prostě jsem se mýlil. - Ale ten váš vyčítavý pohled, tak vyčítavý pohled, to jsem si snad nezasloužil."
Ani ťuk. Nevpomínám si vůbec na nic. Byl jsem to vůbec já?