Benjamin (94) je Wintonovo dítě. Bojoval s nacisty, vyvíjel vesmírné sondy

Z nahrávky rozhovoru zní jasný, příjemný hlas. Desítky let žil Benjamin Abeles v zahraničí, ale česky mluví skoro bez akcentu, zapomenuté slovo hledá jen málokdy. 

Maminka byla rakouská Židovka, tatínek český Žid, ale jediné, co svědčilo o jejich původu, bylo příjmení. Benjamin se narodil ve Vídni, útlé dětství prožil v polském městě Bielsko-Biala a vyrůstal v Praze. Byl to normální uličník, kterého víc než škola bavil fotbal. „Já jsem byl velký rošťák a skoro mě vyhodili ze školy. Kdyby mě jako Žida nevyloučili Němci, tak by to udělali později Češi,“ vzpomínal na dobu před válkou.

Nejvyšší vyznamenání pro největšího hrdinu: Zeman ocenil Sira Wintona!

Wintonovo dítě

Přišel 15. březen 1939. V pražských ulicích stála auta wehrmachtu, kolem nich postávali vojáci „nočníkovitého“ typu. Pro Čechy to byl hrozný pohled, pro Židy prakticky rozsudek smrti. Benjamin měl štěstí. Jeho rodiče dostali nabídku, aby vlakem odjel do Velké Británie. Patnáctiletý kluk v tom viděl jedno velké dobrodružství: „Viděl jsem, že je to pro rodiče velmi těžké. Byli dojatí a smutní, že mám jet pryč. Naopak já jsem byl úplně nadšený, takže jsem se cítil provinile a předstíral jsem smutek.“

Benjamin Abeles | Paměť národa

A tak se Benjamin stal jedním z 669 Wintonových dětí. I on najednou stál na nádraží a loučil se s rodiči. „Otec se mnou chodil po peroně, dával mi poslední rady, abych nelhal a nekradl, abych si čistil zuby a měnil punčochy každý den a myl nohy. A co já měl, já jsem jenom tak říkal: ‚Ano.‘ Ale já jsem ho ani neposlouchal, radši jsem šel, v duchu už jsem byl v tom vlaku,“ řekl v rozhovoru pro Paměť národa Abeles. Tehdy viděl své rodiče a sestru naposledy. 

„Já jsem dostával zprávy o tom, co se děje doma. Psali jsme si přes Červený kříž. Mohl jsem poslat 25 slov a mí rodiče taky 25. A poslední zpráva, kterou jsem dostal, byla, že se rodiče museli odstěhovat z našeho bytu do Pařížské ulice, kde Němci udělali ghetto,“ vzpomíná muž. Poslední dopis od rodičů dostal v listopadu 1941. Teprve po válce se dozvěděl, že je transportovali nejprve do Terezína a pak dál na východ. Nacisté je zavraždili v koncentračním táboře Trawniki.  

Výstava mapuje 100 let československého letectví: Pomohly soukromé sbírky a pozůstalosti pilotů

Ve službách RAF

V Anglii Benjamina čekala neoblíbená internátní škola, práce číšníka i prozření, že bez vzdělání to v životě nepůjde. A také začala válka, na Londýn padaly bomby. Když bylo roku 1940 Benjaminovi 15 let, zrovna vrcholila letecká bitva o Británii. O tři roky později, když dosáhl plnoletosti, přihlásil se do československé armády.

„Nás jedenáct mladých Židů poslali ke squadronám do pozemní služby. Byl tam jeden sudetský Němec, a dokonce i ten se dostal do kurzu pro létající personál. Někteří jiní Židé neměli takové potíže, ale naše skupina ano,“ pamatuje na trpké začátky Abeles, který se nakonec stal příslušníkem československé 311. bombardovací perutě. 

Benjamin Abeles v uniformě RAF | Paměť národa

Pro kluka, který byl od 14 let zvyklý tvrdě pracovat, život na vojenské základně nebyl žádný problém. „Čistil jsem záchody letounu, plnil jsem benzin a pomáhal jsem mechanikům, i když jsem nebyl školený mechanik. Ale měl jsem hodně času se mezitím učit, takže jsem složil maturitu. Člověk se o sebe nemusel starat, dostal jídlo a mohl jít spát. Pro mě to letectvo a armáda bylo jako dětský tábor,“ popsal prozaicky svou činnost za války. Ve volném čase si Benjamin dokonce dodělal maturitu. 

Návrat domů 

Stejně jako ostatní zahraniční vojáci, kteří měli to štěstí a přežili, i Benjamin Abeles se v roce 1945 vrátil domů. Bylo mu dvacet a nic ho tu nečekalo – celá rodina skončila v krematoriích koncentračních táborů.

Přežili jen kamarádi z dětství a čeští přátelé rodičů: „Moje matka u nich nechala nádoby z cínu, fotografie a jeden pár bot, to je všechno, co mi zůstalo.“ Mezi fotografiemi byla i jedna z těch posledních pořízených před transportem. Byla na ní Benjaminova sestra, na kabátě měla židovskou hvězdu a usmívala se – těšila se na svou svatbu.

Děsivé vzpomínky: Po děvčatech zbyly jen krvavé cucky, rozpovídal se válečný veterán Kuchynka (94) v Botanické zahradě

V Česku Benjamina Abelese už nic nedrželo. Náboženství v jeho rodině nikdy neřešili, ale válka jeho přístup změnila – s antisemitismem se setkal v zahraniční armádě a doma ho připravil o celou rodinu. Proto se rozhodl v roce 1949 emigrovat do mladého židovského státu.

Až ke hvězdám

Z rošťáka, který ve školních lavicích nevydržel v Čechách ani ve Velké Británii, se v Izraeli stal pilný student. Zabýval se fyzikou, udělal si doktorát a v získal místo ve Weizmannově institutu věd. 

Další zlom nastal, když Benjamin Abeles dostal nabídku pracovat ve Spojených státech pro firmu Radio Corporation of America. Jeho úkol zní až neuvěřitelně – měl vymyslet elektrické napájení pro vesmírné sondy. A to se mu povedlo: „Tak jsme vynalezli termoelektrický článek sestávající ze slitiny křemíku a germania, který se ohříval na jedné straně radioaktivním plutoniem a chladil se na druhé straně.“ 

Hlaveň u spánku, mrtví kamarádi: Josef Skalka (65) válčil v Jugoslávii, teď slouží u městské policie

Ten popis je složitý, ale pro nás je důležité jedno. Všechny zprávy ze sond ve vesmíru k nám doputují právě díky Benjaminu Abelesovi. Jeho články totiž pohánějí všechny přístroje, které informace vysílají. A jsou tak dobré, že se používají dodnes. 

Setkání s Nicholasem Wintonem

Klíčový okamžik z pořadu televize BBC nazvaném That’s Life (Takový je život) obletěl celý svět. Nicnetušící Nicholas Winton sedí před publikem, které povstane a začne mu tleskat – všichni ve studiu jsou totiž Wintonovy děti. Se svým zachráncem se setkal i Benjamin Abeles.

„V roce 1990 jsem se dozvěděl, že existuje společnost, která se jmenuje Kindertransport Association. Ta měla schůzku blízko New Yorku. Tam jsem zjistil, že Winton zachránil české děti. Kindertransport tvořilo celkem deset tisíc židovských zachráněných dětí a z toho českých židovských dětí bylo, myslím, 669. Nicholas Winton tam přijel také, tak jsem ho poznal. Na seznamu jím zachráněných dětí, The Winton list, stálo mé jméno Fritz Abeles na prvním místě. Bylo to pro mě úžasně dojímavé,“ ukončil Benjamin Abeles své vyprávění.

Celé vyprávění Benjamina Abelese najdete na stránkách Paměti národa. A pokud chcete, aby se podobným způsobem zachovávaly i další vzpomínky, můžete to podpořit přispěním do sbírky ke Dni veteránů.