Článek
Jak se vám líbí akce Velký knižní čtvrtek?
Mám z ní samozřejmě jen pozitivní dojmy. Přiznám se, že na Slovensku nemáme takovou akci, kdy se v jeden den představuje větší počet titulů i autorů. Navíc s takovou reklamou. Mohl jsem se setkat s tvůrci jiných knih tak různorodých žánrů. A samozřejmě i se čtenáři svých příběhů.
Jaké pocity máte z takových setkání?
Moderátor úvodní prezentace byl překvapen, když se u mě řadili lidé až s deseti předcházejícími knihami, aby si je nechali podepsat. Se čtenáři se setkávám moc rád a každou takovou chvilku si užívám, zvlášť v Česku. Prvních snad patnáct titulů jsem vydal v češtině, ve slovenštině jsem začal publikovat až poté. Dnes vychází všechno česky i slovensky.
Jezdím do Prahy sice až sedm hodin, ale když už dorazím, každá chvilka je pro mě radostná. Vidím se s redaktory, nakladateli, s mnoha přáteli. České prostředí je pro mě domácí, přiznám se, že jsem v myšlení stále Čechoslovák. I na sociálních sítích se ke knihám vyjadřuje směs českých a slovenských čtenářů, kteří mezi sebou dobře komunikují. Je to vlastně jedna homogenní skupina lidí.
Psal jste, pravda v žánru fantasy, řadu knih z dějin Slovanů, kteří museli bránit svůj způsob života. Jak se s takovou vědomostní výbavou díváte na migraci lidí převážně muslimského vyznání?
Nejsem si jistý, že otázka Slovanstva souvisí s muslimskou migrací. Oblíbil jsem si slovanská témata, byť v žánru fantasy. Jsou v nich mytologické, historické náměty. Je to snad víc než dvanáct knih, které jsem o tom napsal. Současně si myslím, že ne každý musí snít o všeslovanském bratrství. Jsem názoru, že jde spíš o uměle vytvořenou konstrukci.
Zkuste o slovanské vzájemnosti promlouvat v místnosti, v níž spolu sedí Polák a Rus nebo Chorvat či Srb. Nejlépe snad funguje právě mezi Čechy a Slováky. Překvapují mě hlasy na internetu, že nás před muslimy ochrání Putin a Rusko. Evropským státem s největší muslimskou komunitou je právě Rusko. Mají tam největší migraci ze středoasijských republik a vítají je s otevřenou náručí.
Hodně píšete o českých dějinách. Proč?
S otázkami národnosti ve svých knihách dost bojuju. Méně možná v dávných praslovanských časech, ale kolem roku 1600 mělo české etnikum hlas v rámci habsburské říše. U nás na Slovensku to byla divoká etnická směs. Panuje vědomí, že v dobách protitureckých válek ovládala to území uherská šlechta, což je mylná představa. Městské prostředí na Slovensku nebo v Horních Uhrách bylo především německé. Platí to ve značné míře i o českých zemích. Takže musím trošku i uměle dokreslovat národnostní myšlení postav.
Čtenáři se mě často ptají, jakou řečí se moji hrdinové domlouvají. Musím přiznávat, že převážně němčinou. Jeden je z Čech, druhý z Uher, takže jistě mluvili i česky, ale pro měšťanskou vrstvu, v níž se převážně pohybují, byla dorozumívacím prostředkem němčina.
Děj knihy Les přízraků se odehrává na Trutnovsku. Vybral jste si i jiné české prostředí?
Teď píšu knihu, jejíž příběh se odehrává v Plzni během pobytu císaře Rudolfa II. v letech 1599 až 1600. Tehdy se to město stalo na devět měsíců hlavou říše, takže třeba prvek plzeňské pivo používám s humorným nádechem. Odborníci říkají, že v té době bylo považováno za špatné. Slavné plzeňské pivo se začalo vařit až v devatenáctém století.
Mé knihy jsou především oddechová, žánrová literatura, nehrají si na seriózní historický román. I když se v nich snažím nabídnout mnoho historických souvislostí. Chci popsat, jak lidé v té době žili, jak mysleli i co si říkali mezi sebou. Také stravovací zvyky, názory na sexualitu, prostě cokoli dobového.
Co vás vedlo k tomu, že jste děj Lesu přízraků umístil do Podkrkonoší?
Je to trochu náhoda, že jsem bydliště kapitána Steina umístil do Silbrštejna, tedy Stříbrné skály. Už v šesté části série jsem si říkal: Pojďme se podívat, kde vlastně žije. Tehdy jsem se tam vypravil, navštívil jsem zříceninu hradu Břečtejn, což je ona Stříbrná skála.
Měl jsem za to, že půjde jen o dvě kapitoly plzeňského případu. Ale když už jsem v té oblasti byl, podíval se do muzea a skoupil literaturu, nahromadilo se mi tolik podkladů, že jsem se rozhodl pro samostatný příběh.
Ústrojně jste spojil prostředí šlechtické i městské. Učiníte to i v případě Plzně?
Město jsem si nevybral kvůli pivu, ale protože se tam uchýlil před morovou nákazou Rudolf II. Celý dvůr, asi tisíc lidí, se přestěhoval do Plzně. Tam také císař přijímal zahraniční delegace, které vystupují v knize, jako poselstvo ruského cara Godunova. Ten chtěl svou dceru provdat za císařova mladšího bratra. Město také hostilo významnou návštěvu Michala Chrabrého Pătraşcua, což je pro Rumuny národní hrdina a až mytický sjednotitel národa.
Řadu měsíců jsem studoval podklady o všech sociálních vrstvách tehdy pestré, až kosmopolitní metropole. Takže v knize vystupuje opravdu společenská směska od panovníka po posledního podkoního či pastýře. I když stále jde o řešení zločinu. Samozřejmě že měšťané panovníka přivítali, ale po těch měsících, kdy dvůr všechno vyjedl a vypil, už jen čekali, až se vrátí do Prahy. I proto se tak měnily vztahy mezi lidmi.