„Zásadní Xenakis“ přinesl zásadní zkušenost

Xenakisova díla bývají často považována za neobyčejně poslechově náročná a složitá. To je zřejmě dáno nejen jejich komplexností, ale také Xenakisovou naprosto originální hudební řečí. Avšak díky tomu, že tato hudba nabízí stále něco nového a neočekávatelného, její vnímání zpravidla diváka vyprovokuje k maximálnímu posluchačskému soustředění, které nepoleví ani na okamžik. U dobře interpretovaného Xenakise tedy zkrátka není možné se nudit, či odvést myšlenky jinam.

I dnes byl zážitek velice intenzivní. Již v první provedené skladbě Ata (1987) uskupení Ostrava New Orchestra ukázalo, že vykročilo v interpretaci tou správnou cestou. Tato skladba, vycházející z matematických a architektonických principů (Xenakis byl povoláním architekt) a zachycující různé zvukové světy, byla provedena s mimořádným zápalem (což bychom zřejmě čekali od orchestru, sestaveného z hudebníků mezi 20 a 35 lety věku), ale také s vysokou mírou sehranosti (což už bychom si možná nemysleli vzhledem k ranému věku souboru – jako takový byl založen až v roce 2017). Jednotlivé nástrojové sekce na sebe působivě zvukově navazovaly a dohromady tvořily neobyčejně barevný celek. Díky tomu mohla vyniknout Xenakisova mistrná instrumentace, kterou před začátkem koncertu vyzdvihl dirigent orchestru Petr Kotík.

Vysoká interpretační laťka se dále ukázala i při další z provedených skladeb, koncertu pro trombon a orchestr s názvem Troorkh (1991). Toto dílo se vyznačuje nebývale (hlavně z hlediska rozsahu) náročným sólovým partem a jeho první interpret, pro něhož Xenakis koncert psal, Christian Lindberg, ho zpočátku zhodnotil jako „prakticky nehratelný“. Dnes se této nelehké sólistické úlohy chopil velice všestranný a v různých žánrech neustále se pohybující trombonista William Lang a svůj part interpretoval s takovou přesností a nadhledem, že by laik jistě neuvěřil, kolik je za tímto sedmnáctiminutovým provedením úsilí. Po bouřlivém potlesku se s publikem ještě podělil o přídavek ve formě Xenakisovy skladby pro sólový trombon nazvanou Keren.

S naprostou samozřejmostí podali svůj výkon i sólisté poslední z dnes uvedených skladeb, dvojkoncertu pro nazvučený baryton, bicí a velký orchestr Aïs (1980), barytonista Holger Falk a perkusista Tamás Schlanger. Velice silné téma, tj. téma smrti a její nevyhnutelnosti, se kterým se tato skladba vypořádává, je umocněno unikátní zvukovostí orchestru, ale především zpěvního partu. Sólista musí představovat vlastně dva (neustále se střídající) interprety v jednom; v partu má předepsány dvě téměř protikladné polohy, barytonovou a kontratenorovou, jež se zpravidla představují na delších plochách, ale vyskytují se zde i místa s rozsahově mimořádně náročnými skoky z jedné polohy do druhé. V obou Holger Falk naprosto exceloval a i přechody mezi nimi působily v jeho podání naprosto přirozeně. S Tamásem Schlangerem pak tvořili pozoruhodně barvité duo.

Máme za sebou jedinečný večer nabitý neobyčejnou hudební zvukovostí a i přes zaměření pouze na jednoho skladatele oplývající kýženou pestrostí při scelenosti. Dramaturgie (která mimo jiné velice vhodně odhadla délku koncertu: necelou hodinu čistého času hudební produkce takto komplexní hudby bych jistě viděla jako přiměřenou) taktéž počítala s potřebou gradace programu: skladba Aïs představila natolik výrazný vrchol, že by po něm už těžko něco mohlo následovat. Vytvořila kráskou tečku za večerem „zásadních“ Xenakisových kompozic, které bylo pro milovníky soudobé hudby zcela zásadní slyšet.