Ba co víc, jeho nynější majitel (tedy já) se setkal s jeho prvním majitelem. Ale o tom všem později.

56. ADAC KNAUS TABBERT 3 STÄDTE RALLYE je název první zahraniční soutěže, které jsem se já i WRCko tým účastnili. Občas to podle toho vypadalo. Tím myslím, že jsou věci, které vás nějak nenapadnou, protože z domácích luhů a hájů je berete jako samozřejmé nebo neexistují vůbec. Rally jsem absolvoval s Michalem Cibulkou, tedy s klučinou, s kterým jsem jel barumku a zajeli krásné třetí místo. Spolupráce fungovala, a protože Roman bohužel nemohl, tak jsme jeli spolu. Roman si totiž rovněž užíval první společný start v zahraničí, avšak on s R2 a Rendou Dohnalem.

První dobrodružství je přihlášení se. Celý systém je online, ale taky skoro celý v Němčině. Což je pro nás nevládnoucí tomuto jazyku trochu výzva. U čeho jsem se vyvztekal neskutečně, tak bylo samotné přihlášení se do systému, měli tam IT chybu, a i když ten web podporoval angličtinu, tak v té vám neukázal takové to „jste robot?“. Takže já nemohl zaboha vysvětlit, že nejsem robot. Až když jsem přepnul do němčiny, už jsem mohl zdárně prohlásit „Ich bin keine robot“. Startovné €640, polknutí na sucho. A to bylo zlevněné. Jedna chybka, kterou jsem ve formuláři udělal bylo, že v kolonce „turbocharged“ jsem ponechal „ja“. Takže můj Uwe bol čiže ako turbopretlačovaný. Nikdo si toho mimochodem nevšiml.

Na závody jedeme ve čtvrtek dopoledne, abychom byli včas na administrativní přejímce. Takhle, celý harmonogram je takový jiný než u nás. Čtvrtek admina + seznamovačky + shakedown (my ne) a pátek seznamovačky, rozprava s jezdci, start a 4 RZ. Ale zpět k admině, buďme rádi za to, jak v Česku probíhá admina. Respektive, jak většinou tak za deset minut jste pryč. Tady jsme nechali v součtu tak možná 1,5h. Fronta byla od vstupu do domu, přes jídelnu až po stoly. Samotný průběh na pohodu, tři stoly, kde se vyřizovalo to stejné, ale prostě to nějak trvalo. Hodně dlouho. Odtud jsme každopádně pelášili napsat si alespoň ty páteční RZ. Cestu na RZ1 jsme vzali podle itíku a podle toho jsme zjistili, že mezi časovkou TC0 (první časovka rally, kde jsme dostali výkaz) a TC1 je ještě jedna TC0B. To byla záhadná časovka uprostřed ničeho, u sjezdu k nějaké firmě. Ale její účel jsme nevyzkoumali. Nicméně, i ta dokázala jednu posádku CZ XTG Adam Cup vyloučit z rally. Protože ji prostě neprojeli a jeli na start RZ1. Kluci to zjistili po cestě, a to bylo už pozdě. Rally v pr****.

První seznamování s tratí v bodech. Mají hezké asfalty. Mají fakt krásné asfalty. Sem tam šotolina. Všude, ale absolutně všude antikaty. GPS na trénink taky mají. Šipky, které symbolizují kde se odbočuje jsou geniální vynález a chci je v Česku. Jsme premianti, stihli jsme napsat i jeden průjezd sobotní RZ, většina psala jen ty páteční. Jedna RZ, konkrétně hned RZ1 startuje v Německu a cíl je v Rakousku. Respektive po cestě z RZ1 na RZ2 najednou jedete přes hraniční přechod vítající vás zpět v říši.

Největší výzvou čtvrtečního dne je najít ubytování. Váza, tedy vlastně Waze, nás vede cca 15Km od Freyungu (což je správně), náhle instrukce odboč do pole a v tom poli odboč do jiného pole. Hm, paráda. Ale co, nějaké malé světélko tam je. Připadáme si jak Jeníček a Mařenka, jdeme prostě za světlem. V konci cesty jsou dva domy. Podezřelé jsou oba. Jeden méně, druhý více. Je tma, v okolí jen jedna psychedelická lampička, která do tmy bliká. Takže fakt máte pocit, že to nejlepší, co vás může potkat je starej Brůna, který byl toho rána poněkud neklidný. S baterkou v ruce procházíme okolo jednoho domu a čekáme, kdy nás někdo přetáhne lopatou, že tam lozíme. Nakonec padá volba na druhý dům, kde od vchodu svítí lednička s pivem. Hm, tady budeme spát, tady je vše, co potřebujeme. Procházíme se prázdným domem, voláme, nic. Prostě odemčený dům. Čekáme nějaké další násilí, že tam lozíme. Nicméně nakonec se skrze radu kolemjdoucího mladíka dozvíme, kde je „recepce“ – paní správcová a nakonec vše dobré. Vtipné je, když řeším, kdo zamyká vchodové dveře. Odpovědí je „ten poslední“. Heh, jak ten poslední pozná, že už jsme doma my, když teď chceme jet na večeři? Nepozná. Super, nakonec to řešíme tím, že do půlnoci musíme být zpět. Další paradox je večeře. V obci jménem Praha (Prag) byl v klasicky vypadající německé hospodě Tádžikistánec, která tam peče italskou pizzu. Jako fakt. Globalizace v praxi. K vedlejšímu stolu (jinak byl podnik totálně prázdný) usedají dva místní chachaři zjišťujíc, že jsme z Čech. Oni hned, že na stavbě mají Čechy a co že to je to co pořád říkají. A přišla salva všemožných i nemožných českých vulgarismů a že to chtějí přeložit. Pamatujete, jak jsem říkal, že neumím německy? Teda až na pár slov a frází. No, tak oni zas neuměli anglicky. A teď jim to vysvětlujte. Nakonec zjistili, že závodíme, tak jsme jim donesli podpisovky. Chlápci šťastní. Že se za námi dojdou podívat. Prosím, jen to ne :). Jednu podpisovku dáváme i výčepnímu Tádžikistánci, na oplátku dostáváme jídelní lístek na cestu :). Dům je otevřen, uff, jdeme chrnět.

Vstávání v 6h je opravdu velmi vítaným zpestřením závodů, protože jsme troch vycukaní z toho, že v jeden den píšeme rozpis a zároveň závodíme, máme rovněž pocit, že nic nebudeme stíhat. A tak jsme na startu první RZ v 6:50 (začít se smí v 7h). Je tma, nikde moc nikdo, jen pár dalších dobrodruhů. První průjezd tedy píšeme po tmě. Zajímavá zkušenost, ale nic nemožného. Jinak psací klasika. Všude antikaty, 25Km dlouhá zkouška je docela hezká a je to polookruhovka. Takže to bude docela zábavné. Pak je tam jedna 15ka a jedna 9ka. Mimochodem, ty antikaty mají jednu velkou výhodu, podle nich spolehlivě poznáte, jestli jste ještě na RZ nebo ne a uhnuli jste blbě. A dále na té turbodlouhé RZ je šotolinový úsek, který pokračuje ostřejší pravou zatáčkou, už jsme si představoval, jak se do toho opírají čtyřkolky a vyrobí tam nádhernou kolej. No, tak si počkejte a čtěte dále.

Hlad a tužba po kávě již překročil únosnou mez, a tedy zastavujeme v místním mekáči na snídani. Zcela neplánovaně se tam nakonec potkáváme s Davidem Štefanem a Ondrou, Tomem Plachým a dalšími členy mediálního týmu (ne našeho). My máme hotovo a napsáno, a tak jdeme zevlovat do servisu. Musím říci, že tentokráte jsem nebyl na závody nachystán dle svého standardu, kdy vím přesně vše, co se kdy a nejlépe kde bude dít. Michal toho taky moc nevěděl, protože moc nevládne jazykům a neřekl, ať to nastuduji sám. Pomáhá hodně Ondra Krajča, který naopak ví naprosto přesně co, kdy, kde, jak, proč a za kolik. Občas se až stydím, jak jsem nepřipravený.

Po obědě a kávě v Opel cateringu jdeme na rozpravu s jezdci. Mají to docela hezky udělané, dostáváme i čtyři ALL ACCESS vstupy pro mechaniky nebo členy týmu a pak následují různé připomínací instrukce jak v němčině, tak v angličtině. Což je fajn. Jedna zajímavost, když dostanete v Německu žlutou vlajku, tak máte zpomalit, ale nebude vám kompenzován čas. Až červená vlajka znamená pomalu do cíle a náhradní čas. Radost těch, co už doufali, že na RZ1 na šoto budou katovat přes pole zhatila informace o umístění dalších třech antikatů. S ohledem na to, kolik těch plastových usměrňovačů směru už rozmístili bych tipoval, že organizátoři vyplýtvali zásobu silničního značení minimálně z celé střední Evropy. Je s podivem, že ještě někde našli další tři červenobílé plácačky (znáte i z D1). Po rozpravě a návratu k samochodům rajdowym mechanici identifikuji problém s „sejfty junit“. Neboli GPSka, u nás tomu říkáme ONI. Tak tahle sejfty junit se rozhodla, že nejede. Nebude s námi mluvit. Inu, zahýbali jsme se vším, vše jsme nějak vyndali a zandali, zkusil okolo toho běhat dokola a vzývat boha všech sejfty junit, přinesli jsme dokonce na oltář krev panny, mléko jednorožce, David nabízel vzorek stolice, ale nic. Prostě nepojede. Tak jsme srabácky začali nahánět stykařku (činovníka, jasný?). Dovolat se jí bylo zcela nemožné. Na místě, kde byla naposledy spatřena se již nenacházela. Inu, zašel jsem do domečku, kde původně byla admina a začal tam škemrat o pomoc. Slečna za pultíkem řka „ona vám to asi nebere proto, protože neví, kdo jste“. Tato věta mi vrtala hlavou a s opatrností mě vlastní jsem oponoval, že to je nelogické, že činovník, který se bojí komunikovat s pro něj neznámými posádkami asi není úplně nejvhodnější. Inu, nakonec jsme se dovolali (protože jí zavolali ty holky z jejich telefonu) a paní jsem vše vysvětlil. A ozvalo se „ZNOVU, KRÁTCE, JEN FAKTA“. Zaskočen tímto úsečným způsobem ve mně zmizel ten opojný pocit, jaký to jsem chlapák, že jsem jí to tak květnatě vysvětlil v jazyce anglickém. Gertrůda jedna! Inu, tak jsem se vrátil k angličtině ve stylu „my flowers are beatiful“ a řekl vlastně jen slova. Ona na to, že to zařídí a zavolá. Pak následovala trapná chvilka dohadování, kam mi to vlastně zavolá, když jí teď volám z mobilu jedné z těch slečen. Inu, opět jejím úsečným germánsko-gertrůdovským stylem mi řekla, že prostě dá vědět, nebo někdo přijde, nebo přijde ona nebo nevím. Hm. S pocitem, že jsem vlastně asi nic nevyřešil jen nasral sebe a jí jsem se vrátil k autu. Tam všichni očekávajíc výsledek hořekovali nad tím, že se vlastně asi nestane nic. No, bacha. Paní Isolda za mnou došla a pánové bacha, ona se OMLUVILA! Ano, omluvila se, že na mě byla docela přísná a mluvila jak kulomet. Utvrdil jsem jí, že její pocit, že je hulvát je oprávněný a nebudu ji ho vyvracet, nicméně jsem poděkoval za pomoc (ano, přišla nejen s omluvou, ale i s řešením). Nakonec jsme se na sebe zubili ještě v časovce a přišla nám tam popřát hodně zdaru. Tak dobrý. Mimochodem chlapík opravář jal se opravit sejfty junitu vytáhl jeden kabel a zase ho zandal zpět. Byli jsme za úplný blbce.

Obouvám 5-7 a jedeme. První RZ jsou jedna devítka na rozehřátí, to je ta co končí v Rakousku a pak patnáctka, kde je naprosto dokonalý vracák. Bez ručky ani ránu. Blbý na něm je, že když se netrefíte, tak budete rýpat držkou auta v příkopu, a to nechcete, zejména večer, když tam máte škarpáky (světla), která má Adam jak střílny na kance.

Po cestě na RZ řešíme ještě to, jestli se tu fakt nesmí zahřívat gumy. Samozřejmě, že v ZU je to zakázané, ale to je snad i u nás v ČR, ne? No, trochu jsme s tím kývli, ale hned na nás gestikulovat nějaký pán (jel před námi asi 300m, náhle zastavil a něco rukou gestikuloval z okýnka). Jen nevím, jestli to bylo „takhle se mává“ nebo „takhle se hrozí“. Projíždíme kontrolní časovkou uprostřed ničeho a projedeme obě RZ. První kostrbatá a druhá už trochu lépe. Nicméně, jsme jak před Tomem Arnoštem, tak i Michalem Kolářem. Pavel Kolář sice jede, ale protože neprojeli tou divnočasovkou, tak je pískli v prvním UPčku. Velká spolujezdecká chyba. A drahá.

My taky dostáváme školu v prvním servisu. A můžu za to trochu já. Dojedeme do UP, v klidu. Vyjíždíme z UP, dojíždíme k servisu a já se ptám, kde je časovka „Service-In“. A Michal že žádná není, ať jedu. Nevěřím mu, protože mezi UP a servisem je přejezd cca 3,5Km(!) a tak nějak čekám časovku. Zastavujeme před servisem a nevíme co dělat. Voláme, ze servisu se do telefonu ozve „kde jste volové, všichni už tu jsou“. To bereme jako jasný a nezvratný důkaz, že časovku hledat netřeba. Mechošům jsme tímto sežrali tak tři minuty. Nu což. Občerstvujeme se, obouváme 7-7, krásné voňavé nové gumy (kupoval jsem je původně na Kopnou) a vyrážíme na druhé průjezdy. Další nezvyklost je, že není pro nás tankovací zóna, ale musíme tankovat z normálního stojanu na jediné benzínce Shell na kraji Freyungu. Je to nepříjemné v tom, že prostě musíte mezi civilními auty počkat, než se vám uvolní stojan a pak čekat, než si ten koupí sušenku a ta kávu abyste mohli zaplatit.

Projedeme RZ3 a mám skvělý pocit. Úplně radostí si říkám, že to je poprvé, co jsem se v noci fakt cítil dobře, že to bude hezký čas. Michal mi dal studenou sprchu – jsi pomalejší o 18s. Nevěřím mu, prostě mu nevěřím. Bohužel on si nestopuje časy na hodinkách, takže si tu pravdu nemáme čím ověřit. Ale pocitově to tempo bylo boží. Ale jak říkal pan profesor Ginsl, jedna věc jsou pocity a druhý fakta. A fakta hovořila proti nám. RZ4 projíždíme v pro nás takovém klidném tempu. Překvapuje nás, kolik je všude už poházených aut nebo načmáraných krizových smyků na silnici. Zmíněná otočka na ručku se nám v prvním průjezdu povedla pěkně v druhém už zase vypovídá službu, takže tam lehce projíždíme tou škarpou. Ale co, jsme v servisu, Michal i Tomáš jsou za námi, což je super, ale bohužel ztráta na top3 je velká. Tohle mě štve, chci být rychlejší a bojovat minimálně se Szymonem, ale tady nám zase uskočil. Autu nic není, dochází brzdové obložení, údajně jsme prorazili (uvnitř, uprostřed) ráfek, ale jako tomu s Michalem nevěříme. Je uvnitř uhnutý tak, že by to musela být rána, že by to guma nepřežila. Ale jak se to stalo nevím. No nic, noc máme za sebou, dáme rozhovor pro Sport5 a jdeme spát na naše strašidelné ubytování jak z románu Edgara Allana Poe.

Ráno se probouzíme do krásného dne, auto vyzvedáváme někdy po desáté, v servisu jsme ale dříve. Dáváme si klidnou snídani a kávu v cateringu Opel a vyrážíme pro wagen. Máme dvacku servis, teda vlastně 15+5 (servis + přejezd) a hurá na RZ. Čeká nás 15, 9 a 25(!)Km vložky. 25 kilometrů, to už je zábava na soustředění. Je to samozřejmě polookruhovka, takže i na instruktáži bylo zdůrazňována potřeba ohleduplnosti a pouštění se navzájem. Dvě RZ projíždíme tak nějak tím naším divnotempem a jdeme na 25ku. A že se dělo věcí.

Odstartujeme pěkně postaru na ruku a whííííí. Tempo není zlé, ale je na čem pracovat. Ne vážně, fakt musím více testovat. A beru to na sebe. Žádné výmluvy. Zajímavý úsek je po vyjetí z jedné obce, silnice je šíře jak naše okreska s velmi pozvolnými rychlými zatáčkami. Po chvíli Uwe jede přes 160, převodovka už je na maximu a Uwe vyluzuje takový zvuk, kterým se snaží přiřadit k velkým závoďákům, tedy takové to zvonění v omezovači. Uwe přímo nezvoní, ale tak nějak spíš nepravidelně škytá. Je to sranda. Tuhle škytku měl asi 1,5km než se brzdilo do retardéru. V prvním kole dělám dvě chyby. Z toho jedna menší, druhá zajímavější. Ta menší je, že jsem byl optimistický v nájezdu do jedné pravé čtyři, která byla za značku a trochu přes horizont. Ale byla to čitelná chybka. Už v tom nájezdu mi bylo jasné, co bude následovat. Přetáčivý smyk. Ale žádné drama. Je to hezká „placka“, kontra a plný plyn vrátí Uweho přesně do stopy, takže je z toho nakonec efektní průjezd na Emila, který nikdo neocení, protože tam nikdo nebyl. Michal si toho vůbec nevšiml (nepamatuje si to) a přitom mi hned říká „drrrrrž“. Přichází šotolina, která jak vzpomínáte, měla obsahovat tu hlubokou kolej od čtyřkolek. No lidi, to jsem ještě neviděl. Ne vážně, tohle jsem ještě neviděl. Ta kolej měla snad 70cm do hloubky na levé vnější kolo a tak 50cm na pravé. Jen jsem čekal, jestli si tam Uwe kecne na břicho a bude rezignovaně mávat bílou vlajkou. Po projetí touto kolejí následoval výjezd do kopce, pořád šoto. Uwe hrabe jako zběsilý, nepomáhá mu nic na odlehčení. Z plynu se stal ovladač hlasitosti, nikoliv regulátor rychlosti. Vyjíždíme a následuje asi 400m rovinka a nájezd na hlavní přes hranu do které není vidět. Opět optimistický nájezd, ale teď už to vtipné nebylo. Zase přetáčivý smyk, ale s ohledem na jeho úhel a rychlost bylo jasné, že tenhle už jen tak kontra a plyn nespraví. Už jen proto, že Uwe nemá výkon, aby ten čumák ho snadno vytáhl. Příběh pokračuje. Smyk se podařilo vyrovnat, jenže jak má Uwe rychlost, přichází to stejné akorát na druhou stranu. Začíná se však brutálně přibližovat pravá krajnice, za ní sráz, za srázem les. Tam ne! Ve zlomku vteřiny se musím rozhodnout. Držet dál plyn, doufat, že se to vyrovná (spíš ne) a dost pravděpodobně slítnout do té hlíny dolů k lesu. Nebo ten plyn pustit a prostě nechat Uweho, ať se otočí do polohodin, ale zůstane na silnici. B zní líp. Kvílení gum, kouř a smrad, otočka o 180° a kuk, jsme čumákem v protisměru. Cvak jedničku, ujedu 3 metry a pořadatel začíná zuřivě mávat žlutou vlajkou. SHIT! Je to polokruhovka! SHIT! Proti nám vyjede auto. SHIT! A hup, přes horizont si to sviští Lancia, my jsme přímo v její stopě, tedy z jejich pohledu ve stopě výjezdu. Kluci se vyhýbají. My ujedeme zpět asi 10 metrů a přes ručku se snažíme otáčet. Jedeme dál. Přichází druhý okruh a všímám si, že jak jsme ztratili hodně času tou otočkou, tak je za námi Honda. Ale není na dostřel. Dalších třeba 5 km jedeme tak, že pořád koukám do zrcátka, každé brzdy, každá rovina, pořád si kontroluji kde je. A zatím je to „ještě ne, ještě nejsi blízko“. My naopak dojíždíme Porsche. A tak na výše zmíněnou šotolinu s kolejí jako kjáááva vjíždíme za sebou v rozestupu cca 20-30 metrů tři auta. Porsche, my a Honda. Opět se snažím Uwemu ulevovat, nijak ho netrápit. Všímám si, že v levé koleji je taková hrana z hlíny, asi 15cm. Ulevuji, ať tam nenajedeme s roztočenými koly v hrabačce a…. Uwe se najednou nechce plazit do toho kopce. Je cítit, že je něco blbě. Plyn je sice pořád jen ovladač hlasitosti, ale najednou to prostě nejede ani trochu. Honda je nás přilepená a já jí nemám kam uhnout. Jakmile se vyškrábeme na rovinu, hned strhnu Uweho do pole, ať už může Honda jet. A já jen říkám Michalovi „poloosa“. Michal se ptá jestli fakt, mně se to tak zdá. Jediné, co mi nesedí, že Uwe celkem v pohodě dál jede a nic v něm nemlátí. Jen mám volant nakřivo a divně sebou škube. Tak říkám, že buď je to divnodefekt, ale spíš poloosa. S prvním hrábnutím na řadící páku je jasno. Jde řadit hrozně lehounce, žádný velký odpor, takže poloosa. Jedeme z kopce dolů do diváckého místa, kde zastavíme mimo trať na příjezdové silnici k RZ. Vyběhneme z auta, zapluji pod Uweho, chytám levou poloosu, která je velmi povolná a je ochotná sebou nechat hýbat v rádiusu desítek centimetrů. Školy nemám, ale tohle je blbě. Vstávám, sundávám rukavice a helmu a chce se mi brečet. Všechno zbytečně. Abychom byli čtvrtí v Cupu, museli jsme prostě jen dojet. Michal Kolář, byl za námi o dva body. A i když jsme na trati pravidelně rychlejší, tak naše absence na Hustopečích a Erzgebirge to namalovala takto. A tímto odstoupením je jasno, že budeme pátí. Je mi fakt smutno. Tím, že si závody platím sám, skoro jsem se sám sebe ptal, jestli tento závod vůbec jet. Že bude jedno, jestli čtvrtí nebo pátí. Inu, jeli jsme a vše bylo najednou takové zbytečné. Tento pocit, to je ta první emoce. Samozřejmě jsem dnes rád, že jsme tam byli, protože to byla velká zkušenost. Velká. Jen s tím hořkým koncem.

Michal se šel družit s místními (na to, že neumí jazyk :) ) a já sedím v autě a pouštím si na telefonu bluesové trudomyslné písničky od Hugh Laurieho (Dr. House – vynikající zpěvák). Jede pro nás odvoz, který však není vpuštěn. Na vjezdu je mladá neprůstřelná, vypatlaná hasička, zase gertrůda, která nepochopí, že jde jen o to nás vyzvednout. Ne, auto nemá správnou samolepku. My jsme nestáli na trati, jen na silnici, která k té trati vedla. Prostě stejně ne. Museli jsme tedy dojít k autu pěšky a tam jsme se snažil požádat gertrůdu, jestli až přijedou pro auto mechanici s náhradní poloosou, jestli je tam pustí, že nám tam stojí zamčený závoďák. NE! Musel jsem volat šéfovi RZ, který mi přislíbil, že to zařídí a mechaniky pustí. Řekl jsem mu pozici v itíku, kde stojíme na příjezdové cestě. Tak prý OK. Nezařídil nic. Mechaniky instruuji, že to budou mít těžší se k autu dostat, ale ať se třeba prostřílí. Samozřejmě je nepustila. Takže kluci si z dodávky vyndali kufry, poloosu a šlapali k autu po svých.

Nás čekalo večer vyhlášení XTG ADAM Cup, které se koná společně s německým cupem. A je to teda parádní a krásná akce. Sice drahá ve smyslu cena za pití, ale vážně jiná úroveň. Dáváme si s ostatními posádkami do sosáčku, gratulujeme stříťovi, který nás v celém Cupu úplně smazal a vyhrál absolutně i tento závod v rámci obou cupů a taky sami sobě navzájem.

Já se s tímto blogem loučím, protože Word indikuje, že jsem na páté stránce A4 a to jsem ještě nevložil fotografie. Dočetl to vůbec někdo až sem? Schválně, napište mi do komentářů jestli jo :).

Mějte se krásně, já ještě sepíšu pocity z celé sezóny, ale teď už pojďme zase něco dělat, pokud jste neusnuli :).

Ať se vám všem dobře daří.

Ahoj, Honza!