„Už se mi stalo, že na mě chlapi na závodech řvali, abych táhla do prdele,“ směje se Eva Žáčková, jedna z našich nejlepších skyrunnerek. Její cesta na stupně vítězů nebyla nejsnazší, má za sebou těžký úraz a operaci kolene, po které dlouho nesměla sportovat. „Běhám necelé čtyři roky, dřív jsem občas sedla na kolo nebo v zimě vyrazila na běžky a lyže. Po operaci jsem se z hecu přihlásila na Spartan Race a s nulovou fyzičkou zvládla třináct kilometrů s překážkami. Něco se ve mně změnilo a chtěla jsem aspoň zkusit zase sportovat. Šlo to pomalu, ztuha, bolelo to jako čert. Ale teď jsem tady a běhám každý den.“

Bezva běh: Gratulujeme k úspěšné sezóně. Jak bys ji zpětně hodnotila?

Eva Žáčková: Děkuji! Zpětně se usmívám a mám radost. Ale v průběhu to tak rozhodně nebylo. Většinu plánů jsem musela překopat, místo v zahraničí jsem závodila spíše doma. Nicméně si dovolím říct, že se mi to letos docela povedlo. A hlavně mě to bavilo.

Bezva běh: Který závod se ti líbil nejvíc a který tě naopak zklamal? A čím?

Eva: Závod vnímám jako komplexní událost, od organizace, přes atmosféru, chování pořadatele až po samotnou trať. Výborný dojem na mě udělal první ročník Lysohorského ultra trailu v červnu, kde jsem běžela skyrace. Usměvaví organizátoři, krásná trať na Lysé hoře. Naopak předposlední závod Liberec Nature Run pořádaný Run Czech byl, pokud jde o organizaci a přístup pořadatelů, asi největším zklamáním.

Ve startovním poli se sešli skvělí běžci jak mezi muži, tak ženami, nicméně pořadatelé se na předzávodní představení běžců rozhodli pozvat pouze muže – a to tam měli z loňského ročníku z první desítky hned několik holek a na dvanáctikilometrové trase startovala Tereza Hrochová, která se chystala zaběhnout nový traťový rekord a její jméno jak v běhu do vrchu, tak i na dráze něco znamená. Ani o té se pořadatelé vůbec nezmínili.

Na instagramu a facebooku měli fotky elitních běžců závodu, ale byli tam opět jen muži. Stejným způsobem byla pojatá i následná, dobře čtvrthodinová reportáž na ČT, kde se jedenáct minut řešil boj na čele mužského závodu a kdo všechno z mužů běžel a na závěr se rychle vyjmenovaly i nějaké ty ženy, které tam tedy tak nějak mimochodem vlastně taky byly.

Bezva běh: Setkala ses s tím poprvé, nebo je to běžný přístup?

Eva: Osobně jsem se s tím v takovémhle měřítku setkala poprvé, ale myslím, že to není specifikum konkrétního závodu nebo konkrétního organizátora.

Bezva běh: Myslíš, že by obstál argument, že je to proto, že je ženské pole mnohem menší a není v něm taková konkurence?

Eva: To určitě ne. Ženské startovní pole je možná menší, ale to neznamená, že ženy nepodávají výborné sportovní výkony a jejich výsledky jsou v porovnání s mužskými nepodstatné.

Bezva běh: Je to tedy ve výkonech? Je mezi výkonností mužů a žen velký rozdíl?

Eva: Na to není úplně snadné odpovědět. Záleží na disciplíně, typu závodu a rozhodně také na tom, jestli se bavíme o volnočasových běžcích a běžkyních, nebo o někom na vyšší, až profesionální úrovni. Elitní žena s velmi vysokou pravděpodobností klidně i vyhraje závod v celkovém pořadí, pokud s ní budou soupeřit muži-hobíci.

Bezva běh: A jak je to mezi běžci samotnými? Myslíš, že berou muži-běžci ženy-běžkyně vážně?

Eva: To je kus od kusu. Jsou muži, kteří dokážou ocenit kvalitní ženský výkon, a když je žena v závodě předběhne, třeba i řeknou, že se měli snažit víc, ale jejich reakce bude sportovní a soutěživá. Pak jsou muži, kterým to vysloveně naboří ego a osobně jsem se už setkala i s tím, že na mě chlapi na závodech sprostě řvali, ať táhnu do prdele a nepřekážím. Stává se mi, že mě chlapi nechtějí pustit, vráží do mě lokty, ptají se, jestli na tohle nejsem trochu malá, když chci jít na startu dopředu, protože nemám s hromadnými starty dobré zkušenosti a navíc se chci poprat o co nejlepší umístění. Je ale pravda, že tohle je trochu specifikum českých závodů. Věřím, že takových mužů je minimum a že si většina spíš uvědomí ten sportovní výkon, než aby nadávali. Třeba v Rakousku nám eliťáci dělali vysloveně koridor, když jsme chtěly jít s holkami dopředu.

Bezva běh: Liší se třeba ceny pro vítězné muže a ženy? Třeba na některých tenisových turnajích se rozdíl v prize money obhajuje tím, že zatímco ženy mají odehráno za hodinu, muži tráví na kurtu mnohem víc času, ale u běžeckých závodů to tak přece není – všichni běžíme stejnou trasu.

Eva: Liší se. Pokud bychom to měli brát optikou tenisu, měly by ženy dostat o něco navíc, protože na trati toho času stráví vlastně víc. Ale tak to v běhu samozřejmě nefunguje. Tohle téma se otevřelo letos po Dolomyths Run Skyrace, kdy ženská vítězka překonala traťový rekord, ale nezískala nic. Mužský vítěz za překonání traťáku odměnu získal. Pořadatelé argumentovali tím, že cena byla vypsaná za prolomení času dvou hodin. Což první muž splnil, pro ženy ale nebylo stanoveno nic. Opět se tím rozvířily vody, a nejen elitní běžkyně byly velmi rozzlobené. Pořadatel si nakonec nasypal popel na hlavu. O penězích to ale v našem sportu není. Vyhrávají se většinou věcné ceny.

Bezva běh: Mimochodem, jakou největší kuriozitu sis už vyběhala? U mě vedou klobásy a přípravek na klouby, asi pro jistotu…

Eva: Nejlepší sérii cen jsem si odvážela z jednoho trailového půlmaratonu na Vysočině, kam jsem dojela vlakem a musela jsem na start jít další tři kilometry a stejnou cestu jsem pak absolvovala domů s deseti kily brambor, medovníkem, domácím výrobníkem sýra a třemi obřími krabicemi ovesných vloček, medailí a drobnostmi.

Bezva běh: Proč myslíš, že jsou prostor a pozornost věnované ženám o tolik menší, než v případě mužů? Je to jen otázka trailového běhání, nebo to můžeme pozorovat i na silnici?

Eva: Profi sport je hlavně o penězích, nebudeme se tvářit, že ne. Peníze závisí na sledovanosti, která je atraktivní pro sponzory. A je to začarovaný kruh! Dokud nám nebude ta zpočátku „nevýdělečná“ pozornost věnována, těžko se pak běžkyně na velkých i menších závodech stanou atraktivními a sledovanými. Je to o přístupu pořadatele. Pokud to dělá pro zisk, těžko se něco změní. Pokud se ale pořadatel vyzná ve sportu, bude sledovat úžasné výkony bez ohledu na pohlaví. Jako dobrý příklad se mi zdá například propagace profi atletů z týmu Salomon/Suunto. Tam je to velice dobře vyvážené, pozornost je věnována krásnému sportu, a hlavně skvělým fyzickým výkonům, bojovnosti ducha a síle vůle. Žena nebo muž, je to fuk.

Bezva běh: Běháš na špičce, máš nějaké sponzory? A když se podíváš na tabulkově stejně úspěšné muže, jak jsou na tom oni?

Eva: Sponzory nemám. Jsem součástí RunSport Teamu, což je skvělá parta lidí okolo Jindry a Lenky Sadílkových, kteří provozují stejnojmenný obchod. Díky nim mám možnost se dostat k vybavení za lepší cenu a v rámci týmu míváme občas i levnější startovné na některé závody. Ale někoho, kdo by za mnou stál, podpořil mě finančně nebo věcně, to nemám.

V mužích je na závodech větší konkurence; třeba za letošní rok mám sedm zlatých a šest stříbrných míst, nejhůře jsem doběhla desátá a to v těžkém zahraničním závodě. Mezi běžci už asi nějaké jméno mám. Ale jsme u stejného principu jako u prize money. Sledovanost rovná se peníze a rentabilnost běžce. V dnešní online době jsou mnohdy důležitější „lajky“ než výkony samotné. Opět to neplatí plošně, ale je to velký trend.

Bezva běh: Jak trénuješ?

Eva: Na začátku si vezmu pracovní a osobní diář a rozepíšu si tréninky tak, abych všechno stíhala a nakonec to dopadne tak, že pak už jen škrtám a škrtám a přepisuji podle aktuální situace, časových možností a nálady. Primární je pro mě vždycky můj pocit a to, jak se cítím. Týdně strávím běháním šest, sedm hodin – hodinu denně si na sebe zvládne udělat každý a „nemám čas“ je jen výmluva.

Bezva běh: Co by sis chtěla jednou zaběhnout – máš nějaké vysněné závody nebo cíle, které by sis ráda splnila?

Eva: Chtěla bych si zkusit někdy nějaký etapový závod. Až budu velká a budu mít ten správný trénink. Nedokážu běžet závod bez pořádné přípravy a nedat do toho všechno. Zkusit si maraton „jen tak“ a „nějak to zvládnout“ je pro mě nemyslitelné a považuji to spíše za kontraproduktivní a sebepoškozující. Myslím si, že jakýkoliv sport, který chceme dělat na závodní úrovni, ať už jako hobíci nebo třeba poloprofesionálové, je fyzicky náročná věc, které musíme obětovat čas a musíme se tomu věnovat, jinak je to pro tělo zničující.

Osobně bych se ráda posunula v obtížnosti závodů. Teď jsem hodila své jméno do losovačky na 23km trasu na Marathon de Mont Blanc, chtěla bych si zaběhnout Sierre-Zinal a do třetice všechno dobrého Dolomyths Run Skyrace.

Bezva běh: Vnímáš přísnější a přísné časové limity jako něco, co by na závodech mělo být?

Eva: Ano. Limity podle mého názoru zajistí, že se na takový závod nepřihlásí ti, kteří na něj fyzicky nemají, případně budou po prvním nebo druhém limitu odstřihnuti. Na jednu stranu je to samozřejmě škoda, protože si část běžců nebude moci splnit své sny, na druhou stranu se možná zamyslí nad tím, jestli je tohle opravdu jejich sen a jestli jsou mu ochotní věnovat dostatečnou přípravu. Limity jsou podle mě cesta, jak lidem ukázat, že je potřeba se na závody připravovat a že většinou nejde se jen tak postavit na start, nějak to ujít, fyzicky se zničit a do konce života na běhání nadávat.

Bezva běh: Co bys poradila začínajícím běžcům?

Eva: Zkuste to, dejte tomu šanci. Když vás to ani po několika týdnech nezačne bavit, nevěste hlavu. Možná není běh prostě ten pravý sport pro vás. Ale kdybyste přeci jen strašně moc chtěli dělat tenhle krásný sport plný volnosti a svobody, vraťte se k němu v jiné fázi života nebo roku. Třeba jste měli jen neběžecké období. Protože to máme občas všichni.