Rozhovoru, který vznikal před Kissinovým vystoupením 23. listopadu v pražském Rudolfinu na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného, věnoval velkou péči a čas. Původně se měl točit kolem klavíru a Beethovena, kterého dal interpret na program recitálu. Nakonec se rozbujel v odpovědích na společenské a politické otázky.
Za domov jste si vybral Prahu. Jak se tady cítíte jako umělec a občan?
Nejsem český občan, mám pouze přechodný pobyt coby manžel Češky. Moje city k Praze jsou prostě city člověka, který miluje krásu, a žida, který se narodil a vyrostl v bývalém Sovětském svazu. Moji přátelé a rodina vám potvrdí, že život v Praze absolutně zbožňuji. Do tohoto půvabného města jsem se zamiloval už při první návštěvě v roce 2000, ale moje sympatie a respekt jsou mnohem staršího data, kdy jsem se dozvěděl něco o československé historii, například o letech 1938 a 1968.
Důvody mého přestěhování byly rodinné, ale jsem rád, že to tak dopadlo. V řadě zemí západní Evropy panují protiizraelské a protižidovské nálady. Vystrkují své odporné hlavy ve Francii i Spojeném království, kde jsem pobýval předtím. Jsem tak rád, že žiji v zemi, která je z celé Evropy zřejmě nejvíce nakloněna Izraeli.
Rád podnikám dlouhé procházky centrem Prahy a obdivuji jeho krásu. Dvacet osm let poté, co jsem opustil Rusko, se tady cítím nejvíc doma. Pokaždé když se vracím z cest, říkám ženě: "Země česká, domov můj."
Je Praha, potažmo Česká republika, přívětivá vůči cizincům?
Jedné věci nerozumím a rozčiluje mě. Tchyni nedávno zamítli žádost o trvalý pobyt. Obě její dcery a jejich děti jsou českými občany, jí samotné je přes sedmdesát. Bude brzy potřebovat péči a v Moskvě nikoho nemá. Je to ta nejslušnější, nejskromnější osoba, která se nikdy neprohřešila vůči zákonu. Co může mít stát proti tomu, aby ji přijal za občanku? Nic by ho to nestálo, mám dost prostředků, abych se o ni postaral.
V Česku žiju rád a moc rád bych uvěřil, že české úřady změní názor a matce mé ženy dají trvalý pobyt. Jinak se s rodinou budeme muset odstěhovat. Přece ji někde nenecháme samotnou. Bylo by to pro nás všechny smutné, ale pokud trvalý pobyt nedostane, není jiná možnost.
Poznávají vás tady lidé na ulici?
Ano, občas, ale v New Yorku častěji.
Jak na to reagujete? Vím, že máte rád soukromí.
To je sice pravda, ale lidé, kteří mě poznají, nebo alespoň většina z nich, mají rádi moje hraní, cení si toho, co dělám, a říkají mi to. Takže mě to ani v nejmenším neobtěžuje, naopak.
Vyhovuje vám žít v centru Evropy, vzhledem k častým cestám?
Naprosto. Vždycky jsem si přál zakotvit v Evropě, mám zde většinu koncertů, takže co může být výhodnější než žít v samém centru?
Praha byla pro umělce vždy silnou inspirací. Je to město se silnou židovskou tradicí, což vás musí zajímat. Odrazila se nějak ve vaší hudbě nebo poezii?
Ne, asi neodrazila. Nejsem schopen stvořit něco tak nádherného, jako je Praha.
Občas vás vídáme na pražských koncertech jako posluchače. Je šance, že byste zde měl více vystoupení? Sólových, komorních nebo čtení poezie?
Upřímně v to doufám. Mám rád nejen Prahu, ale zvlášť Rudolfinum, jako interpret i jako posluchač. Ale přál bych městu ještě více: aby v Praze vystupovali nejlepší světoví umělci. Takové skvostné město s bohatou kulturní historií si zaslouží, aby se zase stalo významným evropským hudebním centrem, jako tomu bylo za dob Mozarta nebo Mahlera.
Jsem šťastný, že zde v poslední době účinkovali Christoph Eschenbach nebo Simon Rattle. Doufám, že se dočkáme zážitků podobné úrovně. Kultura je to, čím národ roste. Lidé ve světě milují Česko díky Dvořákovi, Smetanovi, Janáčkovi a Martinů, díky Haškovi, Čapkovi, Kunderovi a Formanovi. Čím bohatší je kulturní život v dané zemi, čím otevřenější je různým a nejlepším kulturním vlivům, tím hodnotnější kulturu dokáže země sama vytvořit.
Jste čestným předsedou soutěže Antonia Mormoneho. Jaký máte k soutěžím přístup, účastnil jste se někdy?
Nikdy jsem nesoutěžil, proto na soutěže nemám názor. Když jsem vyrůstal, Čajkovského soutěž v Moskvě, konaná jednou za čtyři roky, byla obrovskou událostí pro ruské milovníky umění. Vzpomínám na tu zvláštní atmosféru, na nadšení lidí, kteří několikrát denně zaplnili sál konzervatoře. Na diskuse, které se vedly. Ale ten pocit nebo vzpomínka nemá co dělat s mým názorem na soutěže obecně.
Mormoneho soutěž v Itálii má pro mě zvláštní postavení. Antonio Mormone byl můj dlouholetý italský agent a dobrý přítel. Byl to pozoruhodný muž, který miloval hudbu a cenil si mladých talentů, proto doufám, že soutěž nesoucí jeho jméno bude ctí jeho památce.
Po pětadvacetileté pauze jste podepsal výhradní smlouvu s vydavatelstvím Deutsche Grammophon. Jak se za dobu vaší kariéry proměnil nahrávací průmysl?
Je to poprvé v životě, co jsem s kýmkoliv uzavřel exkluzivní smlouvu. K situaci hudebního průmyslu mohu zopakovat pouze známá fakta: když jsem začínal, nebyl internet. Teď hodně lidí, včetně mě, poslouchá hudbu hlavně na síti, a tak kupují mnohem méně fyzických nosičů. To byla příčina velké krize nahrávacího průmyslu před několika lety, z níž, zdá se, tato branže našla cestu.
Zeptám se na Beethovena, kterého budete hrát. Jeho hudba dává odpověď na mnoho otázek. Jak se v ní cítíte v současné životní etapě?
Říkáte to dobře, že může odpovídat na otázky. Proto podle mého názoru není možné, aby se vám jeho hudba jen "líbila". Ona nahání husí kůži, proměňuje, pozdvihuje k nebesům a vrhá do propastí! Věřím, že v těchto těžkých časech Beethovenova hudba plná humanismu a odhodlání chytit osud pod krkem je obzvlášť cenná a potřebná.
Má váš večer na Firkušného festivalu nějaký "příběh"? Od ranějších sonát k pozdním?
Ne, takto své recitály nestavím. Jednotlivé skladby mohou mít příběh, od Schumannova Karnevalu ke Skrjabinově 3. a 4. sonátě a tak dále, ale hledejte v tom spíše čistě hudební základ, bez "příběhu" v pozadí.
Co se děje v pianistově mysli na jevišti? Vnímáte publikum?
Pokaždé se soustředím jen na hudbu a snažím se hrát co nejlépe. Samozřejmě publikum cítím a uvědomuji si jeho reakce.
Vzpomínám, jak jsem před mnoha lety poprvé vystupoval v Sapporu. Říkali, že klasická hudba tam moc příznivců nemá a koncert Svjatoslava Richtera byl vyprodán jen ze tří čtvrtin. Během vystoupení jsem cítil jakousi neviditelnou zeď mezi mnou a publikem, kterou jsem nebyl s to probořit. Dvanáct let nato jsem se tam vrátil a vše bylo jinak, publikum vnímavé a nadšené jako jinde. Mezitím tam postavili koncertní sál, skvělý jako všechny v Japonsku. Třeba to s tím souvisí.
Kolika jazyky hovoříte a kým se cítíte být, když komunikujete v jidiš?
Ruština je můj první jazyk, plynně mluvím anglicky, domluvím se francouzsky, i když lépe čtu, než mluvím. Moje slovní zásoba v hebrejštině je pár set slov, ale neřekl bych, že hebrejsky umím. A jidiš? Jednou mě slyšela jedna žena a povídá: "Er klejbt naches!" Což doslova znamená, má z toho potěšení.
Málo se ví, že také skládáte. Slyšela jsem pár skladeb, které hráváte jako přídavky, a připadají mi fantastické. Máte v plánu něco většího?
Děkuji za kompliment. Tři skladby mi právě vyšly u Henleho: čtyři kusy pro sólový klavír, sonáta pro violoncello a klavír a smyčcový kvartet. Dokončil jsem poemu pro ženský hlas a klavír na text Thanatopsis od Williama Cullena Bryanta.
Pracuji na písňovém cyklu pro baryton na slova Alexandra Bloka. Nevím, jestli se pustím do něčeho většího, to je otázka inspirace. Komponuji rád, ale hlavní je klavír. Zkombinovat tyhle dvě věci je obtížné, obojí vyžaduje obrovskou koncentraci a čas. I Rachmaninov připouštěl, že nemůže dělat obojí ve stejnou dobu.
Knižně jste vydal svůj životopis. Bylo cílem nějak korigovat obraz, jaký máte na veřejnosti?
Ne, cílem bylo zbavit se nutnosti dělat rozhovory, ale jak je vidět, to se nepodařilo.
Hodně čtete. Které knihy vám změnily život?
Mohu uvést dvě, obě vyšly v Rusku v roce 1996. První se jmenuje The Shakespeare Game or the Mystery of the Great Phoenix a napsal ji Ilja Gililov. Zabývá se tajemstvím okolo Shakespearova autorství. O té otázce jsem věděl už předtím, ale nepřipadala mi relevantní. Příběh, který vysvítá z Gililovovy domněnky, pro mě dost přesvědčivé, ale odhaluje, že Shakespearovo mystérium je součástí nejneuvěřitelnějšího příběhu v dějinách lidstva. Kromě toho teď čtu Shakespeara úplně jinýma očima.
Měl jsem to štěstí setkat se s autorem. Je úžasně inteligentní, chodící encyklopedie, a k tomu skromný a otevřený člověk.
Druhá kniha je Judgment in Moscow od disidenta Vladimira Bukovského. Teprve nedávno vyšla anglicky. Pro mě znamenala milník a řeknu proč. Kniha je sestavena z dokumentů tajných archivů Komunistické strany Sovětského svazu, k nimž se Bukovskij dostal v roce 1992. Je v nich spousta informací nejen o komunistických zločinech, ale o spoluvině Západu na nich. Co mě šokovalo, byla míra té spolupráce. Vysvětlilo mi to řadu věcí, které mě trápily mnoho let.
Co přesně?
Vyrůstal jsem v bývalé "říši zla". Vždycky jsem byl nadšeným propagátorem západního politického uspořádání i ekonomického systému a západní média jsem považoval za mluvčí pravdy. Když se kolem přelomu milénia začaly drát na povrch protiizraelské nálady, pocítil jsem, že je "něco shnilého ve státě dánském".
Izrael je jedinou demokracií na Blízkém východě, logicky by proto západní mocnosti měly být jeho spojenci proti nedemokratickým silám. Bukovského kniha mi umožnila uvědomit si jednu věc: západní ideály a establishment není jedno a totéž. To druhé často popírá to první.
Kniha má přes 600 stran a Izraeli je věnována jen jedna pasáž. Ta mě ovšem šokovala. Píše se v ní: "Takzvaný mírový proces na Blízkém východě nabyl rysů stupňující se kalamity. Izrael v něm přišel o více životů než během šestidenní války. Co jiného se dalo očekávat od 'mírového procesu', který mezinárodní socialistická nomenklatura tajně zkonstruovala v Norsku? Avšak hlavní důsledky nás teprve čekají, a to nejen na Blízkém východě: zkuste dnes zastavit teroristu, když jim zářný příklad dává Jásir Arafat. Morální standard 'nového světového pořádku' je: když máte žaludek na to zabíjet dost dlouho hodně nevinných lidí, už nejste teroristou, nýbrž státníkem a držitelem Nobelovy ceny míru. Bezpochyby se tento postoj stal inspirací pro Hamás, IRA nebo různé frakce v Bosně."
Přišlo mi šokující, že tato slova napsal v polovině 90. let člověk, který není židovské národnosti. Ukázalo se, že Bukovskij v této otázce vidí dál než mnoho židů. Potkal jsem se s ním. V mnohém je úplně jiný než Gililov, ale stejně skromný a nezávisle myslící.
Naslouchá svět názorům hudebníků? A měl by?
Nevím a nestarám se o to. Víte, já třeba velmi obdivuji Leonarda Bernsteina, ale jsem rád, že svět nenaslouchal jeho návrhům, které pronášel během studené války. Třeba že by se měly Spojené státy odzbrojit, protože sovětští vůdcové jistě nebudou chtít ovládnout Ameriku, když je tak veliká a hovoří anglicky. Jako by nepohltili tolik zemí, kde se mluvilo jinak. Nebo říkal, že ruský lid si nepřeje válku, jako by Rusové kdy měli možnost o nějaké rozhodnout.
Rád bych, aby se naslouchalo hlasu rozumu. Věřím, že lidé této malé země se poučili z let 1938 a 1968, že znají cenu svobody a uvědomují si smrtelné nebezpečí pokusů uklidnit nepřítele vzdáním se území. Jako žid a Izraelec jsem hluboce vděčný za postoj České republiky vůči Izraeli a říkám nahlas a jasně: united we stand, v jednotě je síla!
Patron
Jevgenij Kissin se v Česku stal patronem divadelní skupiny Divadlo Marianny Arzumanové. Založila ji jeho švagrová, herečka a režisérka, a účinkují v ní Češi, Slováci, Italové, Portugalci, Ukrajinci nebo Rusové. Na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného Kissin zahraje Beethovenovy sonáty nebo Variace a fugu, někdy nazývané Variacemi na téma z Eroiky.
