Co na srdci, to na jazyku. Herec Jakub Štáfek nechodí pro ostrá slova daleko a dokáže dát jasně najevo, když se mu něco nelíbí. Rázný humor nemusí každému sedět, jedno se mu však nedá upřít. Nezalekne se žádné výzvy, tou poslední je zápas v MMA. Působí sebevědomě, což je pro každou z jeho profesí potřeba. I tak ale zůstává nohama na zemi. „Rozhodně se považuju za outsidera a je mi v té pozici vlastně dobře. Můžu jenom překvapit,“ zhodnotil s úsměvem devětadvacetiletý rodák z Prahy.

Jak jste se jako herec dostal k bojovým sportům?
„Od malička jsem byl vedený ke sportu. U nás převládal fotbal, ale hrál jsem i tenis, hokej, florbal, dělal jsem atletiku. Bojové sporty mě vždycky fascinovaly, nikdy jsem však neměl koule je dělat. V posledních dvou letech jsem přece jen začal být víc ctižádostivý. Dostal jsem se do stádia, kdy bylo potřeba něco změnit, abych netrávil každý večer s kamarády v hospodě. Box mě naučil disciplíně a stanovil jsem si cíl, který jsem následoval.“

A co vás přivedlo přímo k MMA?
„Nabídka na MMA přišla od Ondry Novotného. Oslovil mě ještě před zápasem v Lucerně, že má nějaký Projekt X, jestli bych neměl zájem to zkusit. Já tím byl úplně nepolíbenej, postoj mě vždycky bavil víc, box mi přijde jako džentlmenskej sport. Zároveň chápu, že boom kolem MMA je obrovský a uvědomil jsem si, že mi to vlastně zapadá do života, tak proč to nezkusit. Mám hrozně rád výzvy.“

Čím si ten boom kolem MMA vysvětlujete?
„Peníze. Začínají do MMA téct mnohem víc, než tomu bylo kdysi. Osobně si myslím, že třeba K-1 je úplně mrtvé. Box bude ve světě vždycky, ale v Čechách je to složitý. MMA fighteři vám řeknou, že když je turnaj proložený boxem, je ideální chvíle zajít si na párek. Což je na jednu stranu smutný, ale na druhou stranu tomu rozumím. MMA je prostě směsice všeho a myslím, že raubíř typu Conora McGregora nebo u nás Karlose Vémoly ten sport zviditelnili. Ať jsou, jaký jsou, mají obrovskou zásluhu na tom, že se galavečery vyprodávají.“

Je někdo, kdo inspiroval vás?
„Já měl štěstí, že znám kamaráda a promotéra boxerských zápasů v Lucerně Matouše Rajmonta. S ním jsem začal poprvé lapovat. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale když už jsem ho nějakým způsobem přerostl, doporučil mi Filipa Miňovského. Není to tak, že bych měl vzor jako Rocky nebo Joshua. Filip mi ale přišel do života a hrozně mě trefil. Hlavně proto, že je inteligentní člověk. Celkově se nerad pohybuji v prostředí hloupých lidí, takže si vybírám, s kým budu pracovat. Asi bych nevydržel v jedné místnosti s hlupákem. Ty předsudky, že jsou boxeři vymletý, jsou fakt jenom předsudky.“

V čem je podle vás největší rozdíl mezi boxem a MMA?
„No, rozdíl je to obrovský, což pociťuju hlavně v přípravě. Těch věcí, co se má člověk naučit, aby byl nějakým způsobem komplexní, je strašně moc. Musí tomu věnovat celej život. Já se za pár měsíců snažím zvládnout co nejvíc, ale jde úplně o drobet z toho, co se naučit lze. Na druhou stranu je zase výhoda, že se nemusíte dopodrobna učit věci, které vám úplně nevyhovují. Když víte, že chcete boj vést jiným stylem. Pak máte zase věci, které vám nemusí jít, jenže jsou tak důležitý, že se je stejně musíte naučit. MMA je navíc mnohem fyzicky náročnější, musel jsem omezit kouření. Když jsem měl boxerský zápas v Lucerně, ještě deset minut před tím jsem si dával elektronickou cigaretu, protože jsem byl nervově úplně v prd***.“

Takže ani zkušenosti před kamerou nepomůžou v ringu odbourat trému?
„Ani náhodou. Všichni mi to přitom říkali, jenže vůbec to tak není. Byla to úplně nová zkušenost. Hlavně to, že si jdete před lidi nechat dát do držky a hlava tyhle věci rozlišuje. Byl jsem fakt nervózní až do momentu, než jsem vlezl do ringu. Jde o to se dobře nastavit v hlavě, myslím, že jsem spíše zápasový typ. Na tréninku dostávám od všech přes hubu, v zápase však dokážu přepnout. Těžko se to soudí, mám za sebou pořád jen jeden box, takže nechci, aby to působilo, že jsem sežral Šalamounovo hov**.“

Jak se tedy těšíte na vyprodanou O2 arenu?
„Určitě budu nervózní. Na druhou stranu mám výhodu domácího prostředí a myslím, že většina fanoušků mě požene za výhrou. Můj soupeř sice už jednou zápasil, ale bojoval doma v Bratislavě, teď si to vyzkouší z opačné pozice.“

Nicméně pro vás půjde o úplně první souboj v kleci.
„To ano. Na začátku jsem byl určitě outsider, teď se sázkařské kurzy prý úplně otočily a rázem jsem podle nich favorit. Nevím, jak k tomu ti bookmakeři došli, já se rozhodně považuju za outsidera a je mi v té pozici vlastně dobře. Můžu jenom překvapit. Chci udělat pěknej zápas, aby to mělo koule a bylo tam ze všeho všechno.“ (směje se)

Jak to vnímají blízcí, nebojí se?
„No, máma, ta se pose... (směje se) Když jsem měl box, babičce jsem vysvětloval, že jde o takový tanec a že se mi nemůže nic stát. Nevím, k čemu bych přirovnal tohle. Mamka bude úplně ve smrti, ta byla ve smrti už během boxu, ale třeba děda byl naprosto nadšený. Třeba ji tedy nějak podrží a zvládnou to.“

Pociťujete na sobě nějakou změnu od vítězné premiéry v boxu?
„Výhra byla jenom třešnička na dortu. Šlo nám o to tam vlézt a něco předvést. No a o to stejné mi jde i teď. Samozřejmě chci vyhrát a nedostat hrozný bití. Ale myslím, že lehká nervozita a strach jsou zdravé. Podle mě lidi, co nemají strach, nemůžou dosahovat velkých výsledků. Když je člověk moc sebevědomý a nemá strach, z o to větší výšky pak může spadnout na hubu. Každopádně mě boxerský zápas zklidnil, potlačil jsem v sobě démona.“

Démona? Máte tedy za sebou docela krušné časy...
„No, krušné časy…My se o tom bavili i s Matoušem Rajmontem, že za ním chodili lidi a říkali mu Štáfek to a Štáfek tamto. Zase nechci, aby to působilo, že jsem si píchal heroin a neměl na boty, to vůbec ne. Ale měl jsem období, kdy jsem byl na přesdržku. Takový dlouhý party období, který trvalo asi šest sedm let.“

Pral jste se během tohohle období na ulici? Spousta zápasníků tak začínala.
„Vůbec. Rval jsem se jednou na základní škole v ZOO, a to jsem se bránil. Nemám to rád, úplně nesnáším násilí v hospodách, když si někdo chce něco dokazovat. To je demence. Ať si to jdou zkusit do klece.“

Jaký byl úvodní střet s realitou MMA?
„Člověk zvrací, že jo. A já hlavně neměl vůbec žádnou fyzičku. Když jsem začínal boxovat, tak jsem kouřil a chlastal. Neměl jsem ani naběháno a vydržet to tempo bylo úplně strašný. Postupem času si ale tělo zvykne, tu námahu už teď potřebuju.“

V boxerském zápase jste si zlomil ruku. Cítil jste bolest hned, nebo až po konci?
„Poprvé jsem to cítil při sundávání rukavice na vyhlášení. V zápase jsem to vyloženě neregistroval, podvědomě jsem to ale asi věděl, protože poslední kola jsem tu zadní skoro nepoužíval. Naplno vše přišlo k sobě až po konci. Doteď nevím, kdy přesně se to stalo.“

A co zranění teď v přípravě, bylo nějaké?
„Nějaký drobnosti tam byly, ruka ještě pořád není úplně okay, ale jinak je to strašná raketa. (směje se) Těch věcí bolí najednou víc, samozřejmě. Když na vás leží Miloš Petrášek nebo takový stodvacetikilový hovado jako Michal Martínek (směje se), žebra to cítí. Pak jsem měl vyhozenou čelist a něco s prsty, sem tam nějaká modřina. Na natáčení tedy nejsou úplně nadšení.“

Jak těžké je vůbec skloubit trénink na zápas s herectvím?
„V tomhle ohledu musím hrozně poděkovat producentům. Samozřejmě věděli, že do takového projektu jdu, a snaží se mi vycházet vstříc. Měsíc před zápasem už nebudu točit vůbec nic. Nechtěl jsem, aby se mi opakovalo to s rukou. Přece jen, když točím kriminálku, běhat se zbraní a nabíjet ji zlomeninou je úplně šílený. Takže si dám fightík, měsíc pauzu a pak jedu na měsíc pryč. Rwanda, Uganda, Kongo a Tanzánie. S výstupem na Kilimandžáro.“

Plánujete se po dovolené k MMA vrátit?
„Sám nevím, co bude. Když hrajete ve dvou seriálech, času moc není. Máme teď hodně věcí v šuplíku, chtěl bych si něco vymyslet a natočit. Máme i další plány s Vyšehradem. Načerpali jsme energii a chtěli bychom se zase k tomu blonďatému idiotovi vrátit. Na tréninky docházet budu, pořád i boxuju. Už jsem na tom i fyzicky líp, tak je můžu trochu mlátit a ne pořád jenom dostávat přes hubu.“

Nenapadlo vás natočit něco podobného jako Vyšehrad ze světa bojových sportů?
„Myslím si, že by si to česká bojová scéna určitě zasloužila.“

A existuje na té scéně kopie Laviho?
„Je tam. (významně) Na rozdíl od fotbalového prostředí ale nebudu jmenovat, protože bych jednoduše dostal do držky. (směje se) Zatímco když zmíníte někoho z fotbalu, pravděpodobnost, že vás fyzicky napadne, je pochopitelně menší. Protože na to nikdo ty koule nemá.“