Někdy je člověk vystaven situaci, v níž se není schopen rozhodnout mezi dvěma či více variantami. Jindy se zase rozhodne impulzivně a v lidech ve svém okolí tím nevyvolá zrovna pozitivní odezvy. A je přitom jedno, zda se jedná o záležitosti soukromé, nebo pracovní. 

Rozhodování mezi dvěma ženami (či muži) v sobě obsahuje podobnou rozkolísanost a nestabilitu jako výběr ze dvou rovnocenných kandidátů na pracovní pozici. Liší se jen míra doprovodných pocitů. V jednom extrému jsme vždy svědky rozhodovací paralýzy, v extrému druhém rozhodování typu „vypálím z děla a uvidíme“. Čím je to dané? A jakým způsobem spolu tyto protikladné polohy souvisí?

Význam protikladnosti

Vzájemný vztah mezi nerozhodností a zbrklostí se na první pohled jeví paradoxně. Nenechte se tím ale zmást. Tato protikladnost je základem každého z nás. Výsadou člověka totiž je, oproti ostatním živočichům, vědomí. Vědomí, které je schopno reflexe a rozlišování a v jehož centru stojí naše „já“. Rozlišování jakožto klíčová schopnost nám v prvé řadě umožňuje rozlišit sebe od okolního světa (subjekt vs. objekt) a následně odlišit jednotlivé objekty od sebe navzájem.

Samotný proces rozlišování si můžeme zjednodušeně představit následovně: pomocí smyslů člověk zjistí, že „něco je“. Myšlení (logos) řekne, „co to je“, cítění (éros) to doplní o hodnoty, „jaké to je“. Čtvrtou funkcí je intuice, která naznačí, „odkud to jde a kam to směřuje“. Výsledný úsudek, onu lidskou výsadu, tvoří společně rozum a cit, a nikoli pouze rozum sám, jak by si člověk, toužící mít vše pod kontrolou, tolik přál.

Zralost úsudku určuje kvalitu rozhodování

Lidská schopnost rozhodovat se, tj. tvořit si úsudek a na jeho základě jednat, v sobě tedy obsahuje protikladnost, která je vyjádřena působením rozumu a citu. Rozhodnutí v sobě tudíž vyvažuje protiklady a jako takové je nezbytnou podmínkou růstu vědomí vůbec, neboť lidské vědomí nelze rozšířit ani prášky, ani fackou. Je to jedině konflikt, který v sobě nese střet soupeřících stran, pod jehož tlakem, v nekomfortní situaci, se člověk rodí. Problém ovšem nastává, když se jedna z funkcí urve ze řetězu.

Jsme odsouzeni ke svobodě

Člověk se zkrátka rozhodovat musí. A co je nejdůležitější, rozhoduje se neustále, ať už si toho je, či není vědom. Útěk před nepříjemnostmi života a jejich odkládání nejsou totiž ničím jiným než říkáním „ano“ statu quo.  Zdánlivé vyvázání se z tíhy rozhodnutí je pouze pštrosí politikou, která je ovšem prováděna na betonu. Stejně tak impulzivní rozhodnutí na základě aktuálních emocí často končí jen šlapáním vody, neboť není nic proměnlivějšího než lidská nálada a nic nedokáže zakalit úsudek více než emocionální afekt. 

To, co staví tyto dva protiklady do vzájemného vztahu, je nejistota. Kdykoli se totiž člověk zabývá něčím novým a neznámým (o stereotypních rozhodnutích se zde nebavíme), je vystaven nejistotě, protože zkrátka neví (a ani vědět nemůže), co bude následovat. Nejistoty a temnoty se přirozeně bojí, a kde vstoupí do hry strach, objeví se zákonitě i instinktivní, pudové reakce na něj. 

Rozhodovací proces: fakta a odvaha

Aby člověk mohl přezkoumat svá jednotlivá rozhodnutí, musí se v prvé řadě podívat na vlastní rozhodovací proces, jmenovitě na míru odvahy (a citu pro situaci) a znalost a práci s fakty, které při svém rozhodování využívá, protože fakta si s odvahou zhusta odporují a bez jejich vzájemného spolupůsobení vzniká zhoubná jednostrannost

Impulzivnost, tedy přeexponovaná odvaha povýšená pomocí popření zjevných dat, důmyslně sleduje vůli jedince po moci. Ten si své mocenské choutky prosadí druhým a faktům navzdory. Kdo tlačí na pilu, tomu jsou fakta často na obtíž. Rozvážnost vyvedená do extrému na sebe zase bere oblek zbabělosti. Bez jemné koordinace protikladných sil nefunguje dlouhodobě nic. Nikdy to není otázka buď, anebo, ale vždy jen otázka míry. 

Nerozhodnost

Jeden tak nejistotě podléhá, protože udělat chybu je pro něj něco jako spáchat trestný čin, a začne hledat pojistky proti spálení si prstů. Neochota převzít jakoukoli zodpovědnost se zamaskuje potřebou dalších a dalších analýz, nekonečným zkoumáním nových úhlů pohledu, rozhodnutím tzv. na zkoušku nebo snahou skloubit nemožné v podobě udržování vztahových troj- a víceúhelníků. 

To vše ve snaze uchránit své nebohé, nebo spíše ubohé, já před srážkou s realitou a z ní plynoucími neúnosnými pocity. Dalších x možností zůstává otevřeno, čímž je živena jakás takás iluze, že nakonec to třeba vyjde a tím se konečně narovná i vlastní sebehodnota. Zapomíná přitom na to, že člověk se učí jedině zkušeností, která však vzniká tím, že se pro jednu z možností rozhodne a ostatní obětuje. Jenže co kdyby byla perla nakonec přece jen ukryta v jiné variantě?

Impulzivnost

Impulzivně jednající člověk přistupuje k nejistotě naopak. Její tlak nesnese a uteče od ní, jak jen může, tj. rozhodne se impulzivně. Rozhodnutí pod tlakem ovšem zcela popře protichůdnou tendenci, která se kvůli nedostatečnému zohlednění projeví ve formě pochybností a změnou nálady. Nejednou se nakonec stane, že rozhodnutí buď vezme zpět, nebo evidentní chybu začne bránit tak zuřivě, až jej můžeme podezřívat z dogmatismu. 

Jeden hlasitě vede, ostatní následují

Iracionální chování nakonec vždy ukazuje na konflikt mezi vědomou a nevědomou částí osobnosti. Jeden se snaží z vlastní zodpovědnosti vystříhat a přenáší ji na autority, které jsou zrovna po ruce, aby pak na ně mohl vše zároveň svést. Tu za to může manželka, tu šéf, jindy Brusel. Do autority (hrdiny) se totiž spolu se zodpovědností projikuje i negativní pocit, který je s ní spojen. Hrdina naopak svou moc rázně vykonává a vlastní nerozhodnost (rozuměj hloupost) pak projikuje do „bandy neschopných nevděčníků“ či do manžela nebo manželky

K čemu je člověku nejistota dobrá?

Nejistota není jen nepříjemným stavem, ale nahlížena z pohledu růstu i příležitostí par excellence k porozumění sobě samému, neboť její tíha má moc vyvést člověka z jeho doposud nezralé identifikace, kdy jednou je obětí vnějších okolností a jindy bohorovnou autoritou. Čím ostřejší protikladnost je nastolena, tím je i větší potenciál růstu. Lze to ovšem říci i jinak – oč více už člověk potřebuje nakopnout směrem kupředu, o to většímu dilematu je vystaven.

Nerozhodnost, stejně jako impulzivní rozhodnutí, která naopak bereme ještě třikrát nazpět, ukazují na problém, jejž máme uvnitř. Člověk neví, co v sobě nese, mnohdy jako by žádné nitro ani neexistovalo, a tuhle základní neznalost pak musí nutně prožívat ve vnějším světě. Taková situace neukazuje na nic jiného, než že se mu nedostává citu. Citu k sobě samému i bližnímu. Ale nepleťme si cit s animální lidskou přirozeností, s oním člověkem vášně a hněvu, který je hnán pouze strachem a uspokojením. Tak dlouho vítězil rozum nad svým příbuzným citem, až poraženému nezbylo nic než přežívání ve vyhnanství v podobě afektů a úzkostí.

Je to právě soucit a lidské hodnoty obecně, co značí lidskou jedinečnost. Tato jedinečnost ovšem není výdobytkem doby, ale výsledkem konfliktu, který se vždy odehrává v nitru jedince. Konfliktu, který se s každým dalším rozhodováním zas a znovu vynoří. 

Nedefinují nás totiž ani naše slova, ani kohoutí ostruhy, ani počet followerů. Definují nás naše vlastní volby a činy.

Autor je terapeut a podílí se na projektu Vztahová akademie, který nabízí novou koncepci studia psychologie vztahů a osobnosti a vychází z jednoduché rovnice, že čím méně toho víme o sobě, tím méně rozumíme i našim vztahům.