Jan Stráský byl politikem konsenzu. I proto se stal vůbec posledním premiérem Československa

Je v módě nadávat na 90. léta. Zdůrazňovat kiksy a pomíjet, že kdyby se prosadil jiný model vývoje, ten by přinesl kiksy jiné. Pomíjet atmosféru svobody a společenské transformace, jež tehdy vládla. V kultuře ji ztělesňuje film Jízda, prvotina Svěráka mladšího. V politice celý tehdejší establishment, myšleno od prezidenta Havla přes premiéra Klause až po členy jeho vlády. Jedním z nich byl ve čtvrtek zesnulý Jan Stráský.

Jan Stráský

Stráský patřil k osobnostem, s nimiž se nepojí konkrétní politický projekt, reforma či vize. Není spojován obecně s privatizací jako Tomáš Ježek. Ani s její kuponovou metodou jako Václav Klaus. Přesto je jeho osobnost, jeho tvář, jeho klidný argumentující hlas, jeho schopnost „zúřadovat“ problémy, jeho vášeň pro turistiku i pro tabák (pro kultovní cigarety bez filtru značky Start) jedním ze symbolů 90. let a éry transformace.

To vše si dost lidí promítlo v hlavě po zprávě o smrti Jana Stráského. Působí nápadně, že pod jeho nekrology na webu se často objevují poznámky mířící jistým směrem. O něčem to svědčí a něco z nich za citaci stojí.

„Rozumný člověk a zdatný sportovec.“ „V paměti mi zůstává jako tichý a rozumný člověk.“ „Toho pána s neodmyslitelnou startkou jsem měl docela rád. Když mluvil, mělo to vždy hlavu a patu.“ „Já mám vláčky rád, prohlásil čerstvý ministr dopravy Jan Stráský a já si tu krásnou větu, tak lidskou, pamatuji po celou dobu.“

Cigaretka s Václavem Havlem

Ano, Jan Stráský zosobňoval to, po čem se dnes tak volá – slušnost, férovost, nekonfliktnost i serióznost. Nebyla náhoda, že když se po volbách v létě 1992 začali premiéři Klaus a Mečiar dohadovat o rozdělení Československa, jako na přijatelném federálním premiérovi se shodli právě na Stráském. A protože prezident Havel rezignoval, Stráský tehdy převzal i část agendy hlavy státu.

V historických tabulkách tak zůstane posledním premiérem státu, který existoval – s pauzou – po 74 let, tedy Československa. Ale to by bylo pro zápis do společenské paměti málo.

Narodil se 24. prosince 1940 v Plzni, kde absolvoval obchodní akademii a začal pracovat v bance. V letech 1963–1970 studoval filozofii a politickou ekonomii. Tehdy (1964) vstoupil do KSČ, ale po sovětské invazi z ní vystoupil (1969), navíc byl ještě dodatečně vyloučen (1970). I když se to někomu nelíbí, měl by uznat, že v této věci měl Stráský blíže k reformním komunistům z disentu než k dnešnímu establishmentu, kde se prosazují bývalí normalizační komunisté.

Nicméně i za normalizace zůstal v bankovnictví a ve Státní bance československé jeden čas sdílel kancelář s Václavem Klausem. V 80. letech začal komunikovat i s disidenty, jako byl Petr Pithart.

Proto působil po listopadu 1989 vzestup Stráského logicky. Nebyl vizionářem společenské transformace, ale spíše úředníkem, jenž zastane tu pozici, která se po něm žádá. Tak se stal místopředsedou vlády ČR, premiérem poslední federální vlády, prvním ministrem dopravy samostatného Česka a pak i – jako vůbec první nelékař – ministrem zdravotnictví.

Přitom si uchoval svéráz. Když se prezident Havel v roce 1996 chystal na těžkou operaci plic, Stráský si s ním jako ministr vykouřil poslední cigaretu. To už by dnes opravdu nešlo.

Ale přes to vše i úřednický dojem vyznával své hodnoty a měl nepřekročitelné prahy. I když patřil mezi zakládací členy ODS, koncem roku 1997 – v aféře s financováním strany – se zařadil mezi ty, kteří vyzvali premiéra Klause k demisi, a sám odešel do Unie svobody. Tu ale opustil již v roce 2001 a věnoval se už jen ryze úřednickým pozicím.

Působil jako ředitel Krajského úřadu Jihočeského kraje a jako prozatímní ředitel Národního parku Šumava. Tam zažil největší spor, když v území, kde zákon zapovídá užití chemikálií, nařídil chemický postřik proti kůrovci. Leč ani to mu nezničilo pověst člověka jednajícího racionálně a slušně. Čest jeho památce.

LN, 8.11.2019