I mé dva příspěvky na Britských listech, které se týkaly tématu Klimatických změn a hnutí kolem Grety Thurnbergové, zahájily etapu, kdy se toto téma jistou dobu objevovalo na jejich stránkách téměř každý den. V prvním příspěvku jsem se pokusil ukázat na několik problematických aspektů, které jsou s hnutím spojeny. V druhém jsem pak upozorňoval, že velká část příspěvků, které se zde objevily, potvrzují mojí obavu, že velké většině aktivistů podporujících toto hnutí nejde o klima, ale o uskutečnění levicové revoluce. Jak několikrát v diskuzi upozornil Marek Beneš, tak jde většinou o krátké výkřiky převzaté z twitteru a facebooku. I v případě, že jde o autorské příspěvky, věnují se úplně jiným věcem, než realitě okolo vývoje klimatu. Názorným příkladem je příspěvek Karla Dolejšího, který zase troubí k rozpoutání mezigenerační války. Podle něj už je vše rozhodnuto, zkáza světa je jistá a zbývá už jen pomsta mladé generace na svých rodičích a prarodičích. V diskuzích tak pan Beneš vyzval k tomu, aby se její účastníci zaměřili raději na klimatické změny a možnosti snížení emisí či rovnou i obsahu oxidu uhličitého v atmosféře. Hlavně, aby představili své konkrétní představy o možném postupu.

Snaha o snížení emisí v energetice nesmí jít na úkor ekologických funkcí krajiny. Louky v okolí Kvildy na Šumavě. (foto Vladimír Wagner).

Širší kontext

Pokusil bych se reagovat na výzvu a přednést své představy o možnostech zlepšení v této oblasti. Nejdříve však několik úvodních poznámek k širšímu kontextu. Hnutí kolem Grety Thurnbergové i Karel Dolejší se ohánějí vědou a vědci, hlavně klimatology. Ovšem z jejich textů a prohlášení je jasné, že o vědě, vědecké metodice a speciálně i klimatologii neví nic. Zvláště pak o tom, co jsou přírodní zákonitosti, vědecké modely a nejistoty měření i zmíněných modelů. Jejich vyhlášení a požadavky tak s realitou mají jen velmi málo společného. Už jsem to zde psal vícekrát. Takže jen rychle zopakuji. Množství oxidu uhličitého v atmosféře a jeho změny se měří s poměrně vysokou přesností (zde, zde a zde). Zároveň lze pomocí měření obsahu radioaktivního uhlíku C14 studovat i koloběh uhlíku a identifikovat jeho zdroje. Taková měření provádíme i v našem ústavu. Potvrzuje se, že za zvyšováním obsahu oxidu uhličitého v atmosféře stojí spalování fosilních paliv. Stejně tak měříme s odpovídající přesností růst globální teploty (zde). Daleko větší nejistoty jsou v určování míry korelace mezi těmito ději a míry vlivu antropogenní produkce CO₂ na vývoj klimatu. Jeho budoucí vývoj v závislosti budoucího průběhu emisí se pak určuje pomocí klimatických modelů, které mají, jako každé fyzikální modely, své nejistoty. A ještě větší nejistoty jsou pak v předpovědích dopadů na konkrétní lokality na Zemi. Ty mohou být z různých hledisek pro člověka negativní, ale i pozitivní. Jak to společnost v daném místě ovlivní, závisí i na tom, jak dokáže negativním změnám čelit a pozitivní využít.

Jak však zdůrazňují právě klimatologové, tak situace v žádném případě není taková, jak ji hlásají zjednodušená hesla klimatických aktivistů. Opravdu to není o tom, že by současná mladá generace neměla před sebou budoucnost s potřebou co nejlepšího vzdělání. Právě naopak, následující období bude potřebovat znalosti a kvalitní vzdělání ještě více, než tomu bylo u těch předchozích. Bude potřeba lépe přesněji prozkoumat a poznat vývoj klimatu a jevy, které jej ovlivňují. K tomu potřebujeme intenzivní rozvoj vědeckého poznání nejen v oblasti klimatologie. Hlavně pak je třeba další zlepšení měřících metod umožňujících zkoumání Země a její atmosféry z povrchu i vesmíru. Je třeba také najít technologie, které umožní efektivně nahradit fosilní zdroje a čelit případným klimatickým změnám libovolného původu.

Ani ve zprávě Mezinárodního klimatického panelu a ani v publikacích jiných klimatologů není nic o tom, že by muselo bez dramatického snížení emisí do 12 let dojít ke katastrofě vedoucí ke konci civilizace. Zároveň právě i vědci poukazují, že požadavky aktivistů jsou velmi často úplně mimo realitu. Jedním z příspěvků, který na to poukazuje u tří požadavků Extinction Rebellion, nedávno publikoval český klimatolog Radim Tolasz.

Ještě bych se vrátil ke dvěma fikcím, které nejen organizace za klima hlásají. O první jsem už psal v předchozích příspěvcích. Velice často aktivisté uvádějí, že dominantní část světového bohatství a největší část uhlíkové stopy vytváří jen malé procento těch nejbohatších lidí. V podtextu tak naznačují, že stačí odstranit těch pár nejbohatších a emise oxidu uhličitého se dramaticky sníží. To ovšem není pravda. Bohatí lidé opravdu mají většinou vyšší uhlíkovou stopu než běžní lidé. I když to nemusí být vždy, hodně to závisí na životním stylu konkrétního člověka. Dominantní část jejich bohatství a uhlíkové stopy, která se jim přisuzuje, je dána továrnami a firmami, které vlastní. Ty ovšem produkují výrobky pro velké množství běžných lidí a s tím je spojena právě i ta zmíněná uhlíková stopa. Z tohoto hlediska je úplně jedno, jestli jsou továrny ve vlastnictví soukromého majitele nebo lidu.

Druhá fikce je popsána například i v nedávném příspěvku na Britských listech. Tvrdí se v ní, že velkou část emisí způsobuje jen omezený počet firem. Konkrétně ve zmíněném článku a v něm odkazované studii se píše, že 20 % firem vytváří 35 % emisí skleníkových plynů. Podtext je zase takový, že stačí bojovat a dosáhnout likvidaci omezeného počtu firem a budeme najednou nízkoemisní společností. Z pochopitelných důvodů se do tohoto seznamu dostaly právě společnosti, které se zabývají těžbou fosilních paliv. Problém ovšem je, že bez produkce těchto firem by nemohla produkovat většina zbývajících firem a chyběla by i elektřina a teplo pro obyvatele. Pokud by tak zmizely tyto firmy, tak by nemohla vyrábět ani většina těch zbývajících. Pokud se nepodaří najít technologie, které odpovídajícím způsobem dokáže nahradit fosilní paliva, tak by bez těchto firem nefungovala celá naše civilizace.

Zobrazení emisí oxidu uhličitého na jednotku vyrobené elektřiny pro dané evropské státy v roce 2018. Každý bod reprezentuje jednu hodinu v místě daném množstvím elektřiny dodaným v dané hodině (osa x) a emisí CO2 na jednotku vyrobené elektřiny (osa y). Je vidět, že v nejpříznivějších hodinách pro obnovitelné zdroje v Německu jsou zde emise na jednotku vyrobené elektřiny násobkem emisí ve Francii v jejich nejhorších hodinách.

Jakou nízkoemisní cestu zvolit?

V úvodu bych chtěl zdůraznit, že přechod k nízkoemisní společnosti by neměl být prioritou. Nejdůležitější by mělo být, aby šlo o součást ochrany našeho životního prostředí. Je třeba sledovat, zda navrhované způsoby cesty k nízkým emisím nemají škodlivé environmentální dopady, které přesahují jejich pozitiva. Jako příklad může sloužit třeba zavedení biopaliv nebo spalování dřevní hmoty pro výrobu elektřiny (zde a zde). Velmi důležité je také vylepšovat schopnost naší krajiny odolávat potenciálním změnám klimatu. Takže v současné době hlavně její schopnost přirozeně zadržovat vodu a zmírňovat dopady klimatických extrémů. I proto je třeba více podporovat zlepšování environmentální funkce krajiny než intenzivní energetické využití biomasy.

Přechod k nízkoemisní společnosti si v každém případě také vyžádá určitý čas. Prvním stupněm je přechod k nízkoemisní elektroenergetice. Pokud se taková transformace elektroenergetiky podaří, jsou značné možnosti pro přechod k elektřině v dopravě, průmyslu i vytápění. Přechod k nízkoemisní elektroenergetice se podařilo uskutečnit v oblastech, které mají specifické geografické podmínky. Jde například o Norsko, které ji postavilo na vodní energii a Island, který má navíc ideální podmínky pro využití energie geotermální. Stejně tak se to podařilo i státům, které tak příznivé geografické podmínky nemají. Jde například o Francii, Švýcarsko, Švédsko, Ontario nebo Slovensko. Tyto regiony vsadily na kombinaci jaderných a obnovitelných zdrojů a v současné době už nízkoemisní elektroenergetiky s velmi omezeným podílem fosilních paliv dosáhly. Pokud se nyní soustředí na postupný a efektivní přechod k elektrifikaci dopravy a zavedení nízkoemisních postupů ve vytápění a průmyslu, jsou na dobré cestě radikálního snížení emisí dosáhnout. Takto úspěšné zdaleka nejsou regiony, které se zaměřily čistě na obnovitelné zdroje s vyloučením zdrojů jaderných. Jako typický příklad může sloužit Německo, které kvůli tomu zůstává jedním z největších znečišťovatelů v Evropě, a to v absolutních i relativních číslech.

Vzhledem k našim geografickým podmínkám je u nás možno dospět k nízkoemisní elektroenergetice pouze při využití kombinace všech nízkoemisních zdrojů. Podle mého názoru tak je třeba vycházet z existující aktualizace Státní energetické koncepce, která takový široký nízkoemisní mix předpokládá. Problémem je, že se poměrně dlouhou dobu nedaří postupovat v realizaci projektů jaderných i obnovitelných zdrojů. Hlavními překážkami jsou velice restriktivní povolovací zákony a dotacemi extrémně deformovaný trh s elektřinou. To se netýká jen jaderných bloků, ale stejně tak třeba větrných turbín. Na ty dominantně spoléhá německá Energiewende a začíná mít velmi velké problémy s jejich výstavbou (zde a zde). Problémy se sice tolik nedotýkají mořských větrných farem, jejich využití však zase silně omezují problémy s výstavbou vedení ze severu na jih.

Těžkosti s nastavením finančního modelu a získání povolení se tak opravdu netýkají pouze jaderných bloků, ale stejně tak větrných turbín. Je sice pravdou, že jednotlivou turbínu by v nějakém konkrétním místě bylo možné postavit i poměrně rychle, ovšem ekvivalent výroby jaderného bloku by se rychleji postavil jen velmi těžko. Reálné problémy s výstavbou větrných zdrojů v prostředí německé Energiewende můžeme pozorovat u sousedního Bavorska. Je tak vidět, že jednoduché to u nás s nízkoemisními zdroji elektřiny nebude u obnovitelných zdrojů ani jaderných bloků.

Důležité tak je, aby se v první fázi co nejdříve nastavily rozumné podmínky, které podpoří efektivní zavádění decentralizovaných obnovitelných zdrojů a zařízení pro akumulaci energie. Stejně tak by se měl nastavit finanční model a začít s výstavbou alespoň jednoho jaderného bloku v Dukovanech. Důležité je také podpořit schopnost producentů i spotřebitelů elektřiny přispívat k regulaci sítě. Na těchto příkladech se ukáže, co je naše společnost schopna v těchto oblastech zajistit. Na základě zkušeností realizace jednotlivých projektů se pak lze zaměřit více na úspěšné technologie a směry. Je jasné, že pouze blok v Dukovanech či několik projektů v obnovitelných zdrojích nezajistí náhradu fosilních zdrojů u nás. Ovšem využití zkušeností z úspěšné realizace prvních projektů může při intenzivním úsilí nakonec vést k našemu úspěšnému přechodu od fosilní k nízkoemisní energetice. Rizika, se kterými se při této cestě setkáme jež je třeba překonat, jsou popsána zde.

Situace u našich sousedů a jejich energetické koncepce, které spoléhají na dovoz elektřiny, nedovolují, abychom my mohli spoléhat na dovoz elektřiny v době, kdy nefouká a nesvítí slunce. Proto je třeba odstavovat elektrárny až v okamžiku, kdy za ně máme náhradu. Je tak třeba mít připraveny nízkoemisní zdroje před tím, než odstavíme fosilní. Na druhé straně je nutné zajistit, aby se fosilní elektřina nevyvážela do zahraničí a využívala pouze v případě, kdy ji nelze vyrobit z nízkoemisních zdrojů. Mohlo by to zajistit vhodné nastavení kapacitních plateb, které by efektivně snižovalo využívání fosilních zdrojů, ale zajistilo dostatečný výkon v různých fázích ročního i denního odběrového diagramu.

Hledání efektivní a environmentálně citlivé cesty k nízkoemisní energetice, která neohrozí sociální a životní úroveň naší společnosti by se hlavně měla zabývat naše uhelná komise. Můj názor, jak by to mělo probíhat je zde.

Poznámka: O tom, jaké jsou možnosti energetických zdrojů u nás, jak přejít k nízkoemisní energetice a jak se snaží přispět Akademie věd České republiky, se bude diskutovat i na panelové diskuzi „Energie pro budoucnost“, která se v úterý 12. listopadu v 18:00 uskuteční v sídle AVČR na Národní.