Platí v ní 450 „zákonů“, nečekají vás tam však žádné vyučovací hodiny, domácí úkoly ani testy. Přestože mohou neobvyklé vyučovací metody Summerhillské školy působit neuvěřitelně, její ředitelka je přesvědčená, že jsou její „děti z volného chovu“ perfektně připravené na život.

Summerhill, nejstarší z „demokratických“ či „svobodných“ škol, stojí uprostřed idylického pozemku v anglickém městě Leiston. Její působivá budova z červených cihel vás na první pohled zaujme, stejně jako množství zeleně kolem, trampolína, venkovní bazén nebo skateboardová rampa.

Summerhill byl založen roku 1921 skotským spisovatelem A. S. Neillem. Řídí se prostou, a přesto poměrně kontroverzní filozofií: děti a dospělé tu považují za sobě rovné a žáci si – většinou – mohou dělat, co chtějí.

Ředitelka Zoe Readheadová, dcera A. S. Neilla, nám vysvětlila, že tento neobvyklý přístup dává mladé generaci nástroje k řešení současných problémů, od psychických poruch po nerovnoprávnost pohlaví.

Náš rozhovor probíhal během prvního „otevřeného víkendu“ v této škole – mezinárodního fóra nazvaného „Summerhill Experience“. „Když si vezmete, s jakými problémy se dnešní mladí potýkají – deprese, stres, šikana, nízká sebeúcta, nerovnost pohlaví – všechny tyto věci se v Summerhillu automaticky vyřeší, aniž bychom o nich vůbec přemýšleli. Žádná není opomenuta. Lidé by si to měli začít uvědomovat“.

Summerhill, který bude v roce 2021 slavit sto let své existence, popisuje sám sebe jako „sebeřízené společenství“. Ve škole platí zhruba 450 pravidel. O každém z nich rozhodli žáci společně s učiteli. Záležitosti týkající se ochrany zdraví a bezpečí tvoří výjimku, ve většině případů má však hlas dítěte a hlas dospělého stejnou váhu.

Na začátku každého trimestru si děti vyplní svůj vlastní rozvrh. Škola nesleduje přítomnost na hodinách a domácí úkoly jsou dobrovolné. Žáci dokonce nejsou povinni psát testy, přesto se většina z nich rozhodne složit GCSE (zkoušku ukončující povinnou školní docházku v cca 16 letech, pozn. překl.).

Pokud děti zrovna nemají chuť na učení, mohou si hrát, bavit se s přáteli nebo odpočívat. Platí však pevná pravidla, která během dne nedovolují sledovat televizi nebo spát.

„Je to svoboda bez svévole. Nejde tedy o naprostou svobodu, protože úplná svoboda znamená dělat si naprosto co chcete,“ vysvětluje paní Readheadová.

„Ano, můžete si dělat, co chcete, ale pak musíte přijmout zodpovědnost za důsledky svých činů.

Zjistili jsme, že se děti v prostředí, kde mohou dělat svá vlastní rozhodnutí, učí stejně dobře, možná i lépe.

Naším cílem je, aby si děti mohly hrát podle libosti, a sem tam si zaskočit na hodinu. Při tom si budou osvojovat spoustu dalších dovedností a budou se cítit emocionálně a duševně zdravé.

Není to vždy procházka růžovou zahradou. Je náročné žít ve škole společně s dalšími 75 dětmi. Neříkám, že je to hračka, ale to k tomu patří.“

Paní Readheadová se Summerhillem spojila svůj život. Do „svobodného“ vzdělávání se narodila a všechny její čtyři děti chodily do této školy. Nyní tu má svá vnoučata.

Zároveň však podotýká: „Summerhill mi ve skutečnosti nepatří, patří světu.

Kdybych na světě mohla změnit jedinou věc, tak bych chtěla, aby Summerhill nebyl soukromou školou. Lidé by neměli být nuceni platit za to, aby mohli svým dětem takové vzdělání dopřát.

O soukromém vzdělávání se většinou uvažuje stylem: Moje dítě dostane lepší vzdělání než vaše, protože si připlatím. O tom to u nás není.

Tady jde o životní filozofii, o něco, v co opravdu věříte. O něco, co chcete dopřát svým dětem.“

Škola Summerhill na svých internetových stránkách zmiňuje, že kdyby se společnost k jakékoli skupině lidí chovala tak, jak se chová ke svým dětem, pokládalo by se to za „porušování lidských práv“. Když jsem se na to paní Readheadové zeptala, řekla mi: „Až budete příště mezi dětmi, zkuste si představit, že jde o dospělé. Určitě narazíte na několik situací, kdy si pomyslíte: Fíha, bylo opravdu správné tohle udělat?

Aby bylo jasné, nemyslím tím, že byste nikdy neměla dětem říkat, že něco nesmí. I já sama pořád někomu říkám: Hej, tohle nemůžeš dělat! Jde ale o to, jakým způsobem to děláte.

Jde jen o to zbavit se přístupu: Je v pořádku to udělat, jsou to jen děti.“

Populární námitku, že se „nedisciplinované“ děti nedokáží správně začlenit do společnosti nebo si udržet práci, rázně odmítla. „Nejsou hloupí,“ dodala. „Ve věku, kdy od nás odcházejí, už jsou z nich lidé s vysokou emoční inteligencí.

Uvedu příklad. Naše děti tu kupříkladu mohou používat hrubý jazyk, pokud chtějí. Ve městě to ale mají zakázané. A před svou pratetou Agátou si neslušné výrazy nejspíš také nedovolí, protože všichni víme, jak se kde můžeme chovat, nebo ne?

Malé děti si ve skutečnosti dokáží se svým životem poradit daleko lépe, než si většina z nás myslí. Může to pro vás být i šokující, když to vidíte den co den.

Máme tu velice bezpečné prostředí, ale nežijeme na izolovaném ostrově. Všichni jsou si tu velmi dobře vědomi světa kolem nás.“

„Chovají se ke mně jako k sobě rovné.“

Amira Hamratová (15) vždy se školou zápasila – dokud neobjevila Summerhill.

Před tím prošla třemi školami. V každé z nich na ni čekaly problémy. V té první naháněli učitelé hrůzu, ve druhé zažila drsnou šikanu a v té poslední se její známky strmě propadly, což ji dovedlo až na dno.

„Byla jsem nešťastná,“ vysvětluje.

„Chodila jsem do třech různých škol. V té první jsem byla od přípravky až do třetí třídy. Z toho, co si pamatuji, byli učitelé strašní. Křičeli na nás jako na teenagery, i když jsme byly ještě malinkaté děti.

Pak jsem přešla na jinou základku, kde jsem s učiteli vycházela celkem dobře a měla jsem docela dobré známky, ale hodně mě tam šikanovali.

Druhý stupeň jsem vychodila zase na jiné škole. Tam se to znovu zvrtlo. Užívala jsem si kamarádů, ale známky šly dolů.

Začala jsem hodně vyvádět. Docházelo ke rvačkám a často jsem byla po škole. Mámě bylo jasné, že tam trpím.

Ta hromada práce, co jsme museli zvládnout, a ty domácí úkoly, to všechno bylo hrozně stresující. Stavěla jsem se proti každé autoritě, která se v mém životě objevila.“

Amira mi řekla, že jí vadilo, když se její chování svádělo na pubertu, se kterou mají lidé předvádění teenagerů často spojené. Věří, že skutečnou příčinou byl vzdělávací systém, který neplnil svůj účel.

„Nejde nutně o pubertu, jde o prostředí, do kterého nás všechny strkají,“ vysvětluje.

„Na druhém stupni jsme jako sardinky v konzervě. Je tam tolik lidí.

Učitelé nemají šanci navázat se žádným z žáků kontakt. Každý je pro ně jen další tváří, další osobou, kterou je třeba udržet v řadě.

Takže, když jsem přišla sem, byla jsem ještě uprostřed puberty, ale šťastná. Proto jsem nechtěla dělat problémy, protože mě tu brali jako sobě rovného.“

Amira se mi svěřila, jak osvobozující pro ni je skutečnost, že si může vybírat lekce a složit zkoušky GCSE jen z několika předmětů namísto tuctu (GCSE se dají považovat za obdobu českého vysvědčení z 9. ročníku ZŠ, pozn. překl.).

„Zapíšu se jen na hodiny, na které chci chodit. Když pak po první nebo druhé hodině zjistím, že se mi to nelíbí, už tam nechodím. Je to opravdu takhle jednoduché.

Většina dětí v Summerhillu zkoušky GCSE dělá, protože chce jít na střední a pokračovat ‚normální‘ cestou.

Já se do každého přípravného kurzu na GCSE tak zaberu, že si neumím představit, jak skládám zkoušky z deseti předmětů. Když cítím, že mě něco opravdu hodně baví, dokážu se tomu úplně oddat a tady k tomu mám příležitost.“

„Motivuje vás to učit se ještě víc.“

Bývalý žák školy, Lasse Loettgen, přišel do Summerhillu až z Německa v pouhých šesti letech.

„Samozřejmě jsem neuměl ani slovo anglicky, ale pobytem ve škole se to spravilo. To byla první z výzev, které mě tu potkaly,“ vypráví.

Nyní dvacetiletý mladík, který studuje filozofii na vysoké škole v Nizozemí, říká, že ho svoboda, kterou tu žákům dávají, neodvedla od učení.

„Podle mě vás to spíš naopak motivuje pracovat usilovněji,“ řekl.

„Pořád máte disciplínu, jen přichází odjinud – zevnitř.

Stále víte, že tu je také to pracoviště, kde jsou jiná společenská pravidla, podle kterých budete možná muset hrát.

Budete ale protestovat daleko méně, protože se jedná o vaše rozhodnutí.“

A dodal: „Většina lidí se nakonec rozhodne si zkoušky GCSE udělat, protože když je ti kolem čtrnácti, uvědomíš si: Až skončím tady v Summerhillu, chtěl bych vlastně dělat něco dalšího. A GCSE jsou odrazovým můstkem pro další studia.

Já jsem neměl představu, co přesně chci dělat, tak jsem vsadil na jistotu. Udělal jsem si svých pět zkoušek GCSE a pak A Levels, abych mohl jít na vysokou (A Levels je obdoba naší maturity, pozn. překl.).

Někteří to tak nemají. Hodně mých kamarádů neskládalo žádné GCSE, nebo jen dvě nebo tři a pak šli dělat muziku. A celkem se jim v ní daří.“