Zemlinsky Quartet: Nejlepším soutěžním oceněním je cena publika
Studenti a profesionálové
Vaše kvarteto vzniklo v Pražském studentském orchestru, kde jste za studentských let hráli. Mladé hudební těleso je známé skvělou interpretační úrovní, i když v něm hráli převážně amatéři. Co jste si z něj odnesli?
Souček: Ze „Škampáče“ – jak se orchestru říkalo, protože ho vedl Mirko Škampa – jsem si odnesl především lásku k hudbě, zvlášť ke komořině. Tyto dvě věci se v orchestru pěstovaly, přitom nebyly, a myslím, že ani dnes nejsou tak běžné na hudebních učilištích. Profesor Škampa je legendární cellista a pedagog, mimochodem učil i tady Vláďu Fortina. Chodil jsem tam od dvanácti let. Když jsem pak přišel na konzervatoř, měl jsem pocit, že už všechno o orchestrální hře vím. Že umím poslouchat, zvednout oči z not a dávat pozor na dirigenta, umím si napsat smyky a udělat smyky skupině. Vím, jak se chovat, když nemám hlavní hlas, a taky když hlavní hlas mám. Znám své úkoly, když jsem koncertní mistr, co mám dělat jako koncertní mistr sekundů. A hodně jsem získal i co se týče repertoáru, měl jsem nahráno hodně skladeb, víc než jiní. Cítil jsem se ve výhodě vůči žákům, kteří tam nastoupili a tolik věcí nevěděli.
Asi to platí i pro ostatní někdejší Škampovce…
Souček: Asi ano. Prostě – Pražský studentský orchestr nám určitě rozšířil obzory. A to nemluvím o tom, že jsme se mohli podívat do ciziny. Byl jsem vůbec poprvé v zahraničí bez rodičů, například v Belgii nebo v Německu.
Fortin: Byli jsme dokonce i v Japonsku.
Ke komořině vás přivedl také Mirko Škampa?
Fortin: Určitě. Základ Penguin Quartetu vznikl z koncertních mistrů Pražského studentského orchestru. Já v době vzniku kvarteta sice ještě koncertním mistrem nebyl, ale jednou mě pan profesor Škampa oslovil, jestli bych večer nepřišel na zkoušku. Stávající cellista kvarteta totiž odcházel na studia do Basileje, takže jsem ho měl zastoupit.
Jaké to je být pohromadě skoro od dětství, od středoškolských let?
Střížek: Teď, když jsme starší a hrajeme spolu opravdu dlouho, vnímám to tak, že bylo obrovské štěstí sejít se takto zamlada. Připodobnil bych to k partnerskému vztahu. Když si člověk utváří svůj hudební jazyk v raném věku a s kamarády, je to daleko snazší, než když přijde do vztahu dejme tomu ve třiceti nebo pětatřiceti letech. V zralejším věku je těžší dělat kompromisy. Takže je myslím skvělé začínat v patnácti nebo osmnácti, vydržet spolu, zvyknout si na sebe a společně utvářet svoji hudební cestu.
Holman: Dodal bych, že moje spojení s kolegou Součkem je ještě delší, já ho znám z doby, kdy byl ještě v kočárku, naši rodiče spolu hráli v cimbálovce. A přidám i další argument pro to, že je fajn začít brzy hrát společně: když jsme začínali, hráli jsme spolu, protože se nám chtělo, bavilo nás to. Nikdo nás nenutil, kdybychom si vzájemně neseděli, prostě spolu nehrajeme. Ta dobrovolnost je strašně důležitá.
Od Penguin Quarteta k Zemlinskému
Proč jste si vybrali zrovna jméno skladatele Alexandra Zemlinského? Kvůli tomu, že dlouho působil v Praze, či proto, že máte rádi jeho komorní tvorbu?
Střížek: Byl jediný volný!
Holman: Petr Střížek má pravdu, ale teď chvilku vážně. Zvolit si jméno není žádná legrace. My jsme se prvních jedenáct let jmenovali Penguin Quartet, ale potřebovali jsme to změnit, protože jsme se dostávali víc do zahraničí a tam na naše původní jméno nebyly moc pozitivní reakce. A přijít o koncert jen proto, že se člověk špatně jmenuje, je škoda. Věděli jsme, že to musíme změnit, a šlo nám o to, aby to jméno něco říkalo, aby to nebylo třeba souhvězdí nebo antický hrdina, ale aby vzešlo z hudebního prostředí. Chtěli jsme původně nějakou českou hudební osobnost. Jenže v Čechách je spousta komorních těles a skoro žádné jméno českého muzikanta nebylo volné. V té době jsme hráli jeden z kvartetů Alexandra Zemlinského se slavným houslistou a profesorem Walterem Levinem, profesorem v Basileji, kde jsme studovali i nějakou dobu učili, a tehdy nás to napadlo. Zjistili jsme, že je to jméno volné, a Levin byl nadšený, protože jeho LaSalle Quartet jako úplně první nahrál všechny Zemlinského kvartety. Napsal nám krásné doporučení a s ním jsme pak jeli do Vídně do Zemlinského nadace. To jméno máme od nich oficiálně potvrzeno.
Vaše kvarteto později získalo i Cenu vídeňské Zemlinského nadace.
Holman: Ano, roku 2008.
Zemlinského hudba není příliš známá, což si určitě nezaslouží. Snažíte se v té věci něco dělat?
Souček: Jsem rád, že se na to ptáte. Z mého pohledu je to tak, že čím déle jsme Zemlinského jméno měli a čím víc jsme rozkrývali jeho hudbu i život, tím víc mi to jméno dávalo smysl. A jistě nejen mně. Připadá mi to logické, až se divím, že to nenapadlo někoho před námi.
A vztah k Zemlinského hudbě?
Souček: Z logických důvodů nejvíc hrajeme jeho první kvartet, i když já osobně mám nejradši třetí, přijde mi nejzajímavější. Ale posluchačům je nejpřístupnější první, protože je psán v brahmsovském stylu. My říkáme z legrace – a Petr to rád uvádí na začátku koncertu – že to je „nejlepší Brahmsův kvartet“. Další kvartety jsou už modernější.
Setkáváte se i s jinými skladbami?
Souček: Ano, hráli jsme i další Zemlinského věci, třeba Vláďa (Fortin) natočil jeho Tři kusy pro violoncello, hrál i Sonátu pro violoncello, také jsme natáčeli Septet pro zpěv a smyčcové sexteto, to je výborná věc, kterou mimochodem autor nedokončil. Je to dobrá hudba, škoda, že se málo hraje. Možná je to dáno i historií, o německé kultuře se tady před rokem 1989 tolik nemluvilo.
Jak přijímají Zemlinského hudbu posluchači na vašich koncertech?
Holman: Jsou příjemně překvapení. Dosud se s jeho skladbami moc nesetkali, a říkají – to jsme nečekali, to je krásný kvartet! Týká se to nejen prvního kvartetu, o němž jsme mluvili, ale i ostatních, i když třeba třetí kvartet je posluchačsky náročný. Zemlinsky trávil hodně času se skladateli 2. vídeňské školy. Ale kupodivu se ve výčtu jejich příslušníků jeho jméno neobjevuje. Podle mého názoru proto, že pro ně nebyl dostatečně „moderní“, nebyl tak extravagantní či inovativní. Ale v podstatě s těmi lidmi žil, byl to jediný učitel Schönbergův a Schönberg si vzal za manželku jeho sestru.
Jak se staví program
Jak vzniká dramaturgická skladba vašich koncertů? Co je pro ni nejdůležitější?
Holman: To je ošemetná otázka, protože aspektů, které rozhodují, co hrát, je mnoho.
Fortin: Některé soubory si postaví za sezonu dva tři programy a ty nabízejí. My než bychom si postavili nějaký program, spíš přihlížíme k řadě okolností. Děláme to tak, že Petr (Holman), který jedná s pořadateli koncertů, se snaží za prvé vyhovět požadavkům organizátorů, za druhé navrhnout věci, které dobře umíme, protože jsme je hráli nedávno. Pak se to snažíme zkoordinovat.
Shodnete se vždycky?
Holman: Já to vždycky připravím a oznámím. Takže se shodneme. (smích ostatních)
Souček: Ale ne, tak to není. Většinou mi zavolá, chce slyšet názor prvního houslisty, někdy to spolu konzultujeme všichni. Ale když je Petr v časovém presu, protože třeba musí hned někomu odpovědět na nabídku, nebo někde něco hoří, tak rozhodne sám a jen nám to oznámí, ale jindy to spolu probíráme a zvažujeme – tohle dáme, ale tohle ne, protože by tam bylo moc nových věcí. Může se stát, že by nebyl čas to dobře nacvičit. To pak člověk musí nastavit stopku a říct si, tohle můžeme udělat, ale toto nemá smysl, to nestihneme. Nemá cenu dělat něco narychlo a špatně. Vždycky se držíme zásady, že míň je někdy víc.
Holman: Ale stejně toho máme dost, jsme spíš programově flexibilní, hrajeme toho hodně; díky tomu máme teď v repertoáru přes 250 skladeb.
Setkávání matematiky a hudby
Pane Holmane, vy – původně matematik – to určitě máte pečlivě spočítáno. Mimochodem, zajímá mě vztah matematiky a hudby, protože mezi matematiky stejně jako mezi lékaři je spousta muzikantů, ať amatérských nebo profesionálních. Proč zrovna matematici tíhnou k hudbě?
Holman: Asi to bude souviset s tím, že v mozku těchto lidí je třeba kompenzovat čistě exaktní, matematickou stránku něčím velmi odlišným.
Střížek: O lékařích se říká, že mají hudbu jako kompenzaci za realitu, protože se často setkávají s utrpením a bolestí, a to pak vyvažují krásou muziky.
Má matematika jako taková něco společného s hudbou?
Holman: Rozhodně ano, protože matematika není jen o číslech. V některých matematických oborech se dostáváte do mnohem obecnějších poloh, kdy už to není ta úplně exaktní, přesná matematika; v některých momentech je velmi abstraktní; svým způsobem jde taky o jistý druh umění. Určitě má přesah tímto směrem, například k tomu potřebujete hodně kreativity.
Už dlouho jste aktivně hrál, zároveň studoval na matematicko-fyzikální fakultě a souběžně na konzervatoři. A i když jste se rozhodl pro hudbu, přesto jste matematiku dostudoval. Proč?
Holman: Protože rozhodující moment, jestli budu dělat hudbu nebo matematiku, přišel až během vysoké školy. Když jsem se definitivně rozhodl pro muziku, měl jsem za sebou už čtyři roky studia. A řekl jsem si, že nemůžu ukončit vysokou školu rok před koncem… Takže rozhodnutí pro hudbu jsem podpořil tím, že jsem přerušil studium konzervatoře, abych mohl dokončit matfyz. V té době jsme už měli kvarteto, hrál jsem v SOČRu, takže jsem toho měl až nad hlavu.
O soutěžení
Vaše kvarteto zvítězilo či se umístilo na prvních místech v mnoha soutěžích. Není vám líto, že už nesoutěžíte?
Souček (důrazně): NE!
Nemáte soutěže rádi?
Souček: Mluvím za sebe – spíš ne. „Nemám rád“ je asi silné slovo, řekl bych to takhle: soutěže jsou svým způsobem nutné, to jsem vždycky vnímal. Jezdil jsem už od dětství na spoustu sólových soutěží a na mnohé mám hezké vzpomínky, například na Kociánovu houslovou soutěž ve dvanácti třinácti letech. Ale čím jsem byl starší, tím víc mě to nervovalo. Sedí tam porota se svými papíry a tužkami, já něco pokazím a oni si to napíšou… Pocit, že čekají na každou chybu, mě strašně stresoval. Musím říct, že když jsem se těch soutěží zbavil, spadl mi velký kámen ze srdce.
Mívali jste na soutěžích trému?
Střížek: Obrovskou! To je vždycky neuvěřitelný tlak, zvláště když člověk slyší okolo výkony jiných. My jsme se sice snažili neposlouchat ostatní soutěžící, ale vždycky to nešlo. A když slyšíte tu dokonalost některých hráčů, je to stresující.
Kterých vítězství si ceníte nejvíc?
Střížek: Myslím, že nejlepší ocenění je cena publika, co člověk může chtít víc?
Holman: Získali jsme ji v Londýně v roce 2006. Dostali jsme se tam do finále, kde byla čtyři kvarteta, z toho jedno domácí anglické. My jsme nakonec získali od poroty třetí cenu, ale dostali jsme také cenu publika, a prý jsme v hodnocení o hodně zvítězili před domácím londýnským kvartetem. To nás potěšilo asi nejvíc.
Střížek: Někdy není nejdůležitější soutěž vyhrát. Samozřejmě, vždycky to potěší a je to prestižní záležitost, ale když jste druzí nebo třetí – to je vlastně jedno. Na soutěžích je nejdůležitější se ukázat a dobře zahrát, protože tam hodně jezdí lidé, kteří se o to profesně zajímají. Organizují koncerty a hledají mladé muzikanty. Mockrát se nám stalo, že jsme nepostoupili nebo nedostali cenu, ale zato získali kontakty na správné lidi, díky kterým dodnes jezdíme na turné po světě.
Holman: Naše nejlepší soutěž byla v tomto smyslu ještě s Penguin Quartetem v roce 2004 v kanadském Banffu, kde všichni hrají pět dní a potom se z deseti kvartet vyberou čtyři soubory do finále. A nás do finále nevybrali. Publikum bylo rozhořčeno. O soutěži vyšel článek, kde psali o oceněných a dodali, že „pak tam bylo jedno kvarteto, které nepostoupilo do finále, ale všichni – včetně autora článku – si myslí, že to byla chyba.“ A následoval odstaveček o nás. Byla to nejlepší reklama, jakou jsme mohli mít, lepší, než kdybychom dostali třeba třetí cenu. A na to konto jsme pak v roce 2007 jeli na dlouhé turné do Kanady.
Střížek: Každý rok chrlí hudební soutěže spousty vítězů – jen těch největších kvartetních soutěží je osm. Příští rok je ale vítěz už jen loňský vítěz. Pořád někdo vyhrává, což po letech už moc neznamená. Člověk si to samozřejmě napíše do životopisu, ale daleko důležitější jsou jiné věci.
Souček: Hlavně pro mladé lidi jsou soutěže důležité, taky to všem říkáme, i našim žákům, ať na ně jezdí, ať to tam zkusí. Změřit síly je vždycky užitečné. A taky tam můžou někoho potkat a v budoucnu z toho bude koncert.
Holman: Nemusí potkat jen organizátora, který jim nabídne koncert, ale třeba se setkají s dobrým profesorem. Nám se stalo díky naší první mezinárodní soutěži, že jsme se blíže seznámili s panem profesorem Josefem Klusoněm z Pražákova kvarteta. Stal se potom naším mentorem a podporuje nás dodnes. To setkání bylo velkým mezníkem v naší kariéře. Teď už jsme přátelé a kolegové a hrajeme spolu.
Muzikantské jubileum
Jak spolupracujete s Českým spolkem pro komorní hudbu?
Holman: Je to krásná spolupráce. Myslím, že všechny naše komorní soubory mají vazby na ČSKH, už jen proto, že každý chce někdy hrát v Rudolfinu. Je dobře, že tady taková instituce existuje, má dokonce o rok delší historii než Česká filharmonie. Je logické, že Spolek má přehled o našich komorních tělesech, že je podporuje a zve na koncerty, a že uděluje svou cenu. My ji dostali v roce 2005 ještě jako Penguin Quartet. Jsme pyšní, že jsme to dokázali. Byli jsme před dvěma lety rezidenčním souborem Spolku, což je taky výborné, protože tím jsme automaticky dostali tři koncerty za rok ve Dvořákově síni.
Který váš koncertní projekt z poslední doby považujete za zvlášť podnětný?
Holman: Určitě to byl koncert 6. listopadu 2019, kdy naše kvarteto vystoupilo v DOXu v rámci festivalu Struny podzimu. Předneslo dvě díla současného amerického skladatele Michaela Gordona Potassium a Clouded Yellow. Tyto minimalistické kompozice, každá dlouhá asi osm až devět minut, jsou kompozičně jednoduché, ale pomocí základních minimalistických technik se autorovi daří vystavět oblouk, který posluchače vtáhne do děje a umožní mu prožít místy až nečekané emoce. Kvarteto bylo nazvučeno, hrálo na mikrofony – a v obou dílech jsou dokonce předepsány zvukové efekty, které zajistil technik u mixážního pultu. Skladba tím dostala zcela nový ráz a umožnila použít další obrovskou škálu výrazových prostředků.
Co vás čeká ve druhé polovině koncertní sezony?
Holman: Budeme mít několik dalších koncertů k našim pětadvacetinám. Pojedeme hrát do Belgie i do Londýna do slavné Wigmore Hall.
Až budete stát na pódiu, těch pětadvacet let vám možná neuvěří… (potěšené úsměvy)
Holman: Už jsme tam hráli víckrát, vědí to o nás. Máme několik důležitých akcí i doma. Čeká nás série komorních koncertů v Praze, od roku 2018 se nově snažíme takový cyklus pravidelně pořádat. Velký oslavný „narozeninový“ koncert budeme mít v Praze 1. dubna 2020. Chceme pozvat spoustu hostů z minulosti našeho souboru. Budeme to dělat – nechci říct jako show, ale jako společenskou záležitost. Chceme zařadit vzpomínkové prvky, videa. Poprosíme hosty, aby něco pěkného řekli, zahrajeme i méně vážné skladby. Program už máme připravený. Uvedeme Beethovenův Kvartet op. 18 č. 3, protože jsme ho hráli ve druhém nebo třetím roce naší existence, a Schubertovu Kvartetní větu, kterou jsme hráli na svém úplně prvním koncertě; právě tu jsme v této sezoně pojali jako styčný bod našich koncertů, hrajeme ji na každém koncertě věnovaném našemu výročí. Pak zazní ještě další, odlehčenější věci.
Váš nejbližší koncert?
Holman: Jeden z posledních koncertů letošního roku máme 4. prosince v 19:30 hodin ve velkém sále Městské knihovny. Na programu jsou skladatelé Haydn, Mařatka a Beethoven. V Mařatkově klarinetovém kvintetu s námi vystoupí slavný francouzský klarinetista Michel Lethiec. Srdečně zveme!
Máte bohatý repertoár, ale ze seznamu skladeb stejně vyplývá, že nejvíc a nejraději hrajete české skladatele, je to tak?
Střížek: Ano, s preferencí Dvořáka a Janáčka. (Souček, Holman, Fortin i Střížek souhlasně přikyvují.)
Lze v této oblasti najít něco nového – je co objevovat a hrát?
Holman: I v téhle oblasti – u klasiků české hudby – lze najít a spoluvytvářet nové věci. Například asi před čtyřmi lety jsme dostali od Kryštofa Mařatky skvělou transkripci Janáčkova dechového sextetu Mládí, tuto úpravu máme i na svém novém janáčkovském cédéčku. Nedávno jsme ji uvedli ve Dvořákově síni Rudolfina, když jsme zahajovali koncertní sezonu Českého spolku pro komorní hudbu. Určitě je co hrát!
Souček: Dodávám, že máme i skvělou úpravu Janáčkova klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku pro klarinet, housle, violu a cello. S klarinetem je to krásné, protože dodá hudbě zas jiné barvy.
Střížek: Ale neměli bychom pominout, že máme také velmi rádi Beethovena, příští půlrok nás čeká Beethovenův třetí Razumovský kvartet, na ten se moc těšíme.
Prožíváte svou kvartetní „stříbrnou svatbu“?
Holman: Jak jste slyšela, slavíme ji spoustou koncertů. Na některých naše jubileum připomeneme, lidi nám obvykle zatleskají, dostáváme květiny a někdy třeba drobný dárek, dostali jsme už i dort. Takže zatím se nám oslavy líbí.
Pětadvacet let je jedno z kritických období manželství, pro vás to neplatí?
Holman: Ne, určitě ne, máme to spolu pořád stejně dobré.
Děkujeme za rozhovor!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
