RECENZE: Amnestie. První polemika, ale také zavádějící název

Děj se točí kolem největší vězeňské vzpoury u nás, která vypukla po vyhlášení „poměrně rozsáhlé“ amnestie prezidenta Václava Havla v roce 1990. Na svobodu se tehdy dostalo mnoho odsouzených, ale přece jen zdaleka ne všichni. Z leopoldovské věznice jich odešlo jen několik a ti ostatní se cítili ukřivděni. Vše vyvrcholilo velkou vzpourou, kterou potlačil až zásah policie a speciálních jednotek s využitím vojenské techniky.

Scénář Maroše Hečka, Beaty Grünmannové a Marka Janičíka vychází z knihy Radovana Dunaje Amnestie, která rozpoutala peklo. Dunaj má přitom jako pedagog a psycholog zkušenosti z působení ve vězeňské službě, které literárně zúročil již několikrát.

I to je zřejmě důvod, že pokud se film pohybuje v prostředí věznice, nelze mu téměř nic vytknout. Napjatá atmosféra, v níž i staré hokejové utkání dokáže rozpoutat mezi vězni souboj, pestrá a dobře obsazená paleta charakterů herci i komparsem, to vše vzbuzuje dojem syrovosti a autentičnosti. Skvělé kaskadérské výkony ještě umocní kvalitní kamera Tomáše Juríčka i střih Mateje Beneše.

Jak se blíží vzpoura, rezonuje napětí. Závěr filmu pak graduje a diváky tak patrně uspokojí a možná i smíří s předchozím dějem. Samotné vzpouře je totiž ve filmu věnována jen tato závěrečná, sotva půlhodinová část, zatímco do té doby jde časem od sklonku socialismu přes revoluční události až k té titulní.

Sledujeme tři páry, z nichž ještě nejzajímavější je postava tělesně postižené disidentky v přesném podání Ani Geislerové, která se „v zájmu věci“ smiřuje i s nevěrami svého manžela, herce, který se stal ve správnou chvíli mluvčím, jenž hřímá na náměstích.

Dobře vystavěná je i postava kněze ztvárněná Markem Vašutem, který se z politického vězně stal ministrem vnitra a jako takový má zásah proti bývalým spoluvězňům vést. Marek Vašut ho hraje velmi dobře, jen škoda, že mluví slovensky, když například Aňa Geislerová mluví česky.

Postavy mají své hříchy z minulosti, jsou vesměs nejednoznačné, což je dobře. Nicméně fakt, že žádná z nich není ani trochu sympatická, prakticky k nikomu si nelze vytvořit pozitivní vztah, z hlediska diváckého zaujetí dost vadí.

Hlavně je ale vše napsáno a natočeno tak zmateně, že je obtížné se v postavách zejména zkraje vůbec orientovat. To, co prožívají, je leckdy dokonce evidentně nesmyslné a podstatná část filmu je i proto značně nudná.

Ono se toho totiž pohříchu mnoho neděje, fiktivní postavy se podivně prolínají se skutečnými, byť spíše jen v poznámkách jako „Vašek vzkazuje“ nebo v dokumentárních záběrech. Scény spolu špatně souvisejí nebo nesouvisejí vůbec, chvílemi může mít divák dokonce pocit, že celá sametová revoluce byla řízená z Leopoldova. Vše ještě ztěžuje místy velmi špatný zvuk.

Pozitivum filmu tak spočívá pouze v oné nejednoznačnosti pohledu na dobu a lidi v ní (i když některé scény přece jen skoro klišovité jsou) a v závěrečné akční části. Pro označení zdařilý je to málo.

 Hodnocení 50 %