Začal Sovětským svazem, který byl po dlouhá desetiletí pro vývoj v Československu zásadní, a jmenoval sovětské komunistické vůdce z druhé poloviny dvacátého století. Konkrétně s Leonidem Iljičem Brežněvem. „Na nejvyšších politických místech vydržel od roku 1964 až do roku 1982. V posledních letech na tom nebyl vůbec dobře zdravotně. Chtěl odstoupit. Ale jak to tak v politice bývá, kolem něj byli lidi, kteří na něm byli závislí. Oni chápali, že když skončí Brežněv, skončí taky. Což se jim nechtělo. Tak ho přemlouvali, aby zůstal co nejdéle,“ objasnil historik.
Po něm nastoupil na nejvyšší sovětský post Jurij Andropov. „Byl to šéf KGB, takže měl nejlepší informace o stavu společnosti a uvědomoval si, že je třeba přistoupit k reformám. Vycházel však ze své generační politické zkušenosti a reformy byly řízeny direktivně a týkaly se zejména boje proti korupci a vnitřním nedostatkům ve státním orgánech a stranickém aparátu,“ konstatoval. V rámci toho se dle Macháčka nebál zahájit řízení na lidi napojené na Leonida Iljiče Brežněva, včetně jeho dcery Galiny. Andropov na tom však nebyl zdravotně moc dobře, a tak ho po jeho brzkém úmrtí vystřídá Konstantin Černěnko, který na tom zdravotně už vůbec nebyl dobře. „Patřil k brežněvovské garnituře a reformním postupům nepřál,“ upozornil Macháček.
Nástup Gorbačova a jeho lidí inspirovaných částečně pražským jarem
Černěnko umírá v březnu 1985 a je vystřídán úplně jiným typem a generačně mnohem mladším Michailem Sergejevičem Gorbačovem. „Patřil ke skupině Jurije Andropova, ten si ho představoval jako svého nástupce, ale nedokázal to tehdy prosadit,“ uvedl. Gorbačov se obklopuje lidmi, kteří byli kolem Andropova, někteří dokonce v šedesátých letech pracovali v Praze a nasákli československým reformním procesem nazývaným pražské jaro.
Hlavní problém Sovětského svazu a potažmo i celého východního bloku bylo technologické zaostávání. „V osmdesátých letech byl ve Spojených státech prezident Ronald Reagan. Zvolil konfrontační politiku, o Sovětském svazu mluvil jako o říši zla a dával velké peníze na zbrojení. Aby byla udržena rovnováha, Sovětský svaz je musel dávat taky. Tolik peněz ale neměl a ty mu pak chyběly,“ vysvětlil historik s tím, že v té době také poklesly ceny ropy, která byla jedním z důležitých vývozních artiklů Sovětského svazu.
Na tento vývoj reagoval Gorbačov a jeho lidé perestrojkou (hospodářskou přestavbou) a glasností (demokratizací veřejného prostoru). „Otevíraly se do té doby tabuizované otázky, intelektuálové se mohli svobodněji vyjadřovat. Ale hospodářská přestavba nebyla nijak sofistikovaně promyšlená. Spíše to bylo formou pokus omyl,“ domníval se.
V souvislosti s přestavbou se začal v Sovětském svazu přehodnocovat i vztah k východnímu bloku. „Týkalo se to hodně ekonomiky. Sovětský svaz se v rámci RVHP snažil aplikovat tržní ceny v obchodu mezi jednotlivými zeměmi. Protože ceny byly v té době silně podhodnocené. Zavedli to, ale co se stalo. Zjistili, že jednotlivé státy nejsou schopné platit a bylo to všechno na dluh. Jediným státem, který platil, bylo Československo, ostatní nikoliv,“ konstatoval.
Fotogalerie: - Čaputová na Národní třídě
Kulaté stoly, Polsko a Maďarsko v pohybu. A také východní Němci
Bylo proto jasné, že jsou nutné změny. Byly vypracovány i různé scénáře dalšího vývoje. „S tím, že se počítá i s taktikou kulatých stolů, to znamená, že opozice bude přijata k jednáním. To se poprvé stává začátkem roku 1989 v Polsku. V létě tu proběhnou polosvobodné volby a komunisté už nemají většinu,“ upozorňuje Macháček. Pohyb se odehrává i v Maďarsku, kde končí János Kádár, dochází k revizi událostí z roku 1956 a je rehabilitován popravený Imre Nagy. „Dokonce je tam komunistická strana ještě před listopadem rozpuštěna,“ uvádí.
Dějí se věci i v Německé demokratické republice. V létě jsou načas otevřeny hranice mezi Rakouskem a Maďarskem. „Občané NDR se snaží emigrovat přes Maďarsko na Západ,“ říká Macháček. Po uzavření této možnosti začínají využívat západoněmeckou ambasádu v Praze. „Lidé se dobývají na ambasádu, dochází k jednáním a je jim nakonec umožněn přechod na Západ,“ sděluje pamětníkům dosti známá fakta. „Při čtyřicátém výročí vzniku NDR navíc padá Erich Honecker, střídá ho Egon Krenz, který končí jako nejvyšší představitel strany 3. prosince a pak je tato funkce dokonce zrušena. 9. listopadu padá berlínská zeď,“ vyjmenovává. V Bulharsku končí po čtyřech desetiletích Todor Živkov. V Rumunsku je vývoj dramatičtější a násilnější, komunistický vůdce Nicolae Ceaucescu je i se svojí ženou zastřelen.
V Československu byla politická situace stále zatížena reformním pokusem v roce 1968. Ve svých funkcích dlouhá léta sedí lidé nastoupivší po dubnu 1969, kdy se stal prvním tajemníkem komunistické strany Gustáv Husák. Ten je pak od roku 1975 i prezidentem. Dobu určitě strnulosti a nehybnosti pak jen velmi pozvolna narušuje Gorbačovova perestrojka přicházející ze Sovětského svazu. „V této době velice klesá prestiž komunistického stranického vedení. Podle různých průzkumů i u členů komunistické strany,“ zmiňuje Macháček s tím, že členů komunistické strany bylo 1,6 milionu. Významné podle něj bylo i to, že koncem roku 1988 byla ukončena činnost rušiček, takže lidé mohli poslouchat například Rádio Svobodná Evropa mnohem snadněji než předtím.
V prosinci 1987 Husák končí jako generální tajemník KSČ a je nahrazen Miloušem Jakešem. „Souvisí to s tlakem ze Sovětského svazu. Gorbačov si myslel, že když má dojít k reformám, má tam být nová tvář,“ konstatuje Macháček. O tuto funkci měli zájem i jiní funkcionáři, Jakeš byl kompromisní kandidát. „Podle mého názoru to bylo i proto, že Jakeš měl předtím na starosti ve stranickém aparátu zemědělskou politiku a jeho protějšek byl právě Gorbačov. Takže se velice dobře znali,“ vysvětluje. V následujících měsících dochází k velkým personálním změnám, končí například federální předseda vlády Lubomír Štrougal, je nahrazen Ladislavem Adamcem. Ti, co odcházejí, neodcházejí rádi, mezi soudruhy dochází k velkým animozitám. „V listopadu 1989 se ukazuje, jak je strana neakceschopná. Je tam mnoho adeptů, kteří chtějí Jakeše nahradit a využít událostí ve svůj prospěch, jenže se jim to vymkne z rukou. Nepočítají s tím, že je společnost tak silně orientovaná na radikální změny,“ komentuje historik.
V této době – koncem osmdesátých let – se daleko více a ve stále větším počtu osmělují i občané. Konají se různé demonstrace – k 21. srpnu, 28. říjnu a pak k 10. prosinci, vše v roce 1988. Prosincová demonstrace na Škroupově náměstí v Praze je dokonce povolená, vystupuje tu i Václav Havel. Posléze je zatčen. V lednu 1989 se pak konají demonstrace v rámci takzvaného Palachova týdne. „Podle svědků byly v lednu 1989 zásahy proti demonstrujícím ještě mnohem brutálnější než pak 17. listopadu,“ objasňuje Macháček.
Po Palachově týdnu vzniká petice Několik vět požadující demokratizaci. „Důležité je, že tuto petici podepíší i známé osobnosti,“ připomíná. Za zmínku stojí i legendární promluva Milouše Jakeše na Červeném Hrádku, která se dostává na veřejnost. Na Slovensku se ozývají protesty hlavně přes katolickou církev, na severu Čech, v Teplicích, se lidé začátkem listopadu bouří kvůli ekologii, protože se tam nedá dýchat.
Psali jsme:
17. listopadu byla v Praze velká delegace KGB
A pak přichází studentský 17. listopad, oficiálně si připomínající události z listopadu roku 1939. „Mezi organizátory byla nejdříve nezávislá studentská uskupení, nakonec záštitu převzal i Socialistický svaz mládeže, takže manifestace byla povolená. Šlo se z Albertova na Vyšehrad. Zajímavé je, že mezi nimi šel i Alexandr Dubček, který byl ale pak na několik hodin zadržen Státní bezpečností,“ líčí Macháček. „Průvod potom z Vyšehradu šel podél Vltavy do centra města a asi tisíc lidí skončilo na Národní třídě. Tam ten průvod vůbec neměl jít,“ upozorňuje.
Oficiálně byla schválena trasa od Albertova na Vyšehrad. „Při schvalování na stranickém vedení bylo dohodnuto, že se proti studentům nesmí zasahovat. Byla to citlivá záležitost, jednalo se o výročí roku 1939,“ zmiňuje. Na Národní je průvod zastaven, aby nešel na Hrad. „Večer dochází k tomu zásahu. Dodnes není zcela vyjasněné, kdo dal ten pokyn. V té době v Praze působily zpravodajské tajné služby, byla tu velká delegace KGB. Oficiálně tu byli proto, že se prodlužovala smlouva mezi StB a KGB, ale tito lidé se pohybovali i ve štábech zásahových jednotek,“ uvedl.
K tomu musíme ještě připočíst fámu o mrtvém studentu Šmídovi. Do studentského hnutí se infiltroval pod identitou studenta Růžičky agent StB Ludvík Zifčák, který tvrdí, že sehrál roli mrtvého studenta i jiné věci. „Problém je, že v průběhu času stále mění výpovědi a není jasné, jestli opravdu hrál toho mrtvého studenta, nebo v chaosu, který na Národní byl, nedostal obuškem a spadnul,“ míní historik. Zpráva (nepravdivá) o mrtvém studentovi se dostává přes Drahomíru Dražskou k Petru Uhlovi, který informaci předává do Svobodné Evropy a ta informuje veřejnost, která se pochopitelně dostává do varu.
Jak reaguje státní moc? „Poprvé se schází 19. listopadu, kde je informuje Alois Lorenc (šéf StB), který uvádí, že se až tak nic moc nestalo. Dnes to Milouš Jakeš interpretuje tak, že se jednalo o předem připravenou akci Lorence a dalších lidí, možná navázaných na Gorbačova,“ vysvětluje dost pravděpodobnou spekulaci. „Nejdříve chtěli, aby v televizi vystoupil prezident Husák. Ten to odmítl s tím, že nebude na stará kolena hrát divadlo. Nakonec volba padla na tehdejšího předsedu české vlády Františka Pitru,“ uvedl historik. Ten veřejnosti sděloval, že student Martin Šmíd žije.
Fotogalerie: - Den veteránů
Bezradnost v komunistické straně
Postupně se o referování o událostech připojují média – noviny jako Svobodné slovo, Lidová demokracie, Mladá fronta, posléze dokonce i Rudé právo – a přenosy z následných manifestací vysílá Československá televize. V komunistické straně se diskutuje, jaké stanovisko přijmout. „Byli dost bezradní, viděli, že situace je kritická. I s tím, co se dělo mimo Československo. Rozpadá se celé stranické vedení, padá Milouš Jakeš a na jeho místo se dostává Karel Urbánek. Kandidoval i Rudolf Hegenbart, zmiňovalo se i jméno Lubomíra Štrougala. Urbánek byl muž kompromisu. Člověk umírněný, až dobrotivý. Nebyl politicky připraven na tak důležitá jednání a neměl ani silnou pozici ve stranickém aparátu,“ konstatoval.
Hrozilo silové potlačení protestů? „Komunistická strana měla v rukou všechny páky, které mohla použít vůči vzedmutému odporu ve společnosti. Na tom ale nebyl zájem, v první řádě v Sovětského svazu. Ten nesouhlasil s použitím násilných prostředků vůči opozičníkům, vůči lidem,“ uvedl. Svoji roli hrál i fakt, že na 3. prosince měli naplánovanou schůzku Reagan s Gorbačovem. „Milouš Jakeš rozhodl o povolání Lidových milic do Prahy, jenže proti se postavil pražský Národní výbor. Někteří přišli, nakonec odešli. Občanské fórum jedná s armádou, třeba s generálem Zachariášem,“ konstatoval historik. Ministr obrany Václavík sice použití armády navrhuje, ale nezíská souhlas k tomuto kroku.
Při jednání opozice sehrála svoji roli iniciativa Most textaře Michala Horáčka a muzikanta Michaela Kocába. „Ti si už od jara 1989 uvědomovali vážnost situace a usilovali o možnost jednání představitelů opozice a komunistické strany. Spojkou z druhé strany byl politolog Oskar Krejčí, poradce tehdejšího premiéra Adamce. Jim se nakonec podaří jednání navázat,“ objasňuje Macháček. První jednání se odehrává 20. listopadu, 26. listopadu už je i s Václavem Havlem. Ten den také je obrovské shromáždění na Letné, o den později je dvouhodinová generální stávka. „Zajímavé je, že tím, že jednali s Adamcem jako předsedou federální vlády, tím vlastně odřízli komunistické vedení. Adamec ale poté, co nedokáže oslovit lidi na Letné, je hozen přes palubu.“
Husák odstupuje, kdo bude prezident?
10. prosince je den lidských práv. Na ten se disidenti zaměřovali. „Václav Havel si 17. listopadu na Hrádečku pravděpodobně připravoval projev na tento den. Nakonec je studenti předběhli. 10. prosince však odstupuje z postu prezidenta Gustáv Husák, ještě předtím však jmenuje novou vládu s premiérem Mariánem Čalfou,“ uvádí. Ambice na prezidenta mělo několik lidí. „Myslel si na něj Ladislav Adamec, ale nakonec dopadl tak, že ho Gorbačov ani nepřijal. Koncem prosince byl pak zvolen do čela komunistické strany. Ta už však byla v té chvíli úplně někde jinde,“ konstatuje Macháček.
Objevuje se i jména Čestmíra Císaře jako tváře pražského jara. „Od té doby však uteklo dvacet let a ve veřejném prostoru už nebyl tak známý,“ vysvětluje historik. Což se týkalo i dalšího člověka pražského jara Zdeňka Mlynáře. Ten ale byl známější, je to autor knihy Mráz přichází z Kremlu, podepsal Chartu 77, pak emigroval do Rakouska. Hlavně byl však v mládí spolužákem Michaila Gorbačova na právnické fakultě Lomonosovovy univerzity. „Znali se a i se navštěvovali. Když byl v Rakousku, tak vedl přednášky o společenských systémech, zabýval se i přestavbou v Sovětském svazu. Na ně jezdili i lidé ze sovětské akademie věd,“ upozorňuje.
26. listopadu se najednou Zdeněk Mlynář objevuje v Praze, kdy je sem převezen Státní bezpečností a její vídeňskou rezidenturou. „Neví o tom ministr vnitra. Opět se tam objevuje postava Rudolfa Hegenbarta, který podle mě sehrál významnou roli. Zdeněk Mlynář dostává prostor ve sdělovacích prostředcích, vystupuje v Československé televizi, což je dost nestandardní. Je tu snaha dostat ho do povědomí,“ všímá si Macháček. Ale podobně jako u Císaře, uběhla už dvě desetiletí od konce šedesátých let. „Měl takový starý jazyk, nomenklaturní. Na to už lidé neslyšeli. Je ale pravdou, že Gorbačov si myslel, že Mlynář by mohl být na Pražském hradě,“ míní. Ale pak musel uznat, že Mlynář neměl podporu u veřejnosti ani u komunistické nomenklatury. „U té hrál významnou roli fakt, že v té době normalizační více než disidenty nesnášela osmašedesátníky. Stejně tak neměli rádi Alexandra Dubčeka,“ upozorňuje.
Dubček jako symbol pražského jara byl, kromě Václava Havla, nejvážnějším kandidátem na prezidenta. „Pro příklad, když přijel na oficiální návštěvu do Československa francouzský prezident Francois Mitterand, tak si vymínil, že se setká i s disidenty. Komunistické vedení s tím souhlasilo, i klidně s Havlem, ale nepřálo si, aby se setkal s Dubčekem. Jako by on byl ten větší strašák. I když tu byli i jiné důvody, vyčítali mu, že vlastně on mohl za sovětskou okupaci, že nezvládl situaci se Sověty a oni že museli hasit něco, co založil Dubček,“ vysvětloval Macháček.
„Návrhy na Dubčeka jako prezidenta se sice objevovaly úplně nejčastěji, ale neměl podporu ani u Občanského fóra, ani u Veřejnosti proti násilí, kteří podporovali Václava Havla,“ konstatoval. Už v lednu 1989 měl vážné zdravotní potíže Gustáv Husák. „Měl mozkovou mrtvici, objevovala se zpráva, že zemřel. A Husákovi stejně v květnu 1990 končil prezidentský mandát. Takže tato otázka byla ve vzduchu už předtím. Hnutí Obroda nadhazovalo jméno Alexandra Dubčeka, v exilových periodicích se o tom psalo. Na to reaguje to druhé spektrum v čele s Pavlem Tigridem. Ten už několik měsíců před listopadem 89 zvedá kandidaturu Václava Havla,“ říká historik.
Prezidentem je nakonec 29. prosince 1989 zvolen Václav Havel, Alexandr Dubček je předsedou Federálního shromáždění. Havel byl zvolen jednomyslně, velkou roli v tom sehrál Marián Čalfa. „Je třeba k tomu dodat, že došlo ke kooptaci některých poslanců a ti, kteří s tím nesouhlasili, tam vůbec nešli. Tím se svým způsobem opsal kruh, kdy se po únoru 1948 schvaloval vládní program nové vlády Klementa Gottwalda a ještě tam byli přítomni i poslanci ostatních nekomunistických stran a všichni pro něj zvedli hlasy,“ uzavřel historik Macháček. To jsou ale paradoxy...
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
