Je skutečně s podivem, jak se některé lži neúspěšných politiků a různých tzv. politologů a demagogů drží v hlavách lidí jak ono pověstné „enóno“ košile. Na všech možných diskuzních webech, ale i v novinách neustále vylézají tvrzení, že v opoziční smlouvě šlo o jeden z nejhnusnějších a přímo demokracii odporujících politických činů Miloše Zemana za ČSSD a Václava Klause za ODS. Kdy prý byla přímo ohrožena naše demokracie.

No, asi u nás máme jinou demokracii než v sousedním Rakousku a Německu, protože tam jejich „opoziční smlouva“ vydržela prakticky od roku 1948 po dlouhá desetiletí, kdy se u moci střídaly levice a pravice. A to až na okresní a městskou úroveň. V Rakousku a Německu po válce politici i občané (a také okupační mocnosti) zjistili, na základě zkušeností z meziválečného období, že je nutno situaci zklidnit. V Rakousku se SPÖ dohodla s lidovci, v Německu pak SPD a CDU/CSU na trvalé spolupráci. Výsledkem byl mimo jiné v Německu „hospodářský zázrak“, podobně se z hladového, poníženého a okupovaného Rakouska stala bohatá a sebevědomá země.

My jsme po roce 1989 zvolili jinou cestu. Prý „demokratičtější“. Ta v roce 1998 vyústila k takovému rozbouření politické scény a neschopnosti a vzájemné nenávisti jednotlivých politiků, zvláště z tzv. progresivních stran, že nebylo možno sestavit klasickou vládu. Nešlo odsouhlasit státní rozpočet, animozity mezi Havlem a jeho skupinou, Zemanem z ČSSD a Klausem s ODS dosáhly takového stavu, že byl chod státu zablokován. Krizi vygradoval tehdejší projev Václava Havla k oběma komorám Parlamentu České republiky přednesený dne 9. prosince 1997 ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Tam se Havel proslavil propagačním heslem „o blbé náladě“. Tomu těsně předcházel tzv. „sarajevský atentát“, kdy „milci“ Václava Havla v ODS, Jan Ruml a Ivan Pilip, přečetli 28. listopadu 1997 předem připravené prohlášení, v němž vyzvali Václava Klause k odstoupení z čela ODS. To odstartovalo do té doby nejtěžší politickou krizi v historii České republiky, která vyústila v demisi vlády, sestavení úřednického kabinetu a uzavřela se předčasnými volbami do Poslanecké sněmovny. Teprve potom ODS a ČSSD, v krizové situaci, uzavřely opoziční smlouvu. Proč se tak stalo a co vedlo ony v podstatě bezvýznamné a neschopné politiky stojící na straně Václava Havla k předcházejícím činům, není úplně jasné.

Vynechme vzrůstající nenávist tehdy vznikající kohorty „pravdy a lásky“ vůči Klausovi a Zemanovi (čím byl Havel nemocnější a bezmocnější, tím silnější byla „pravda a láska“, jak už to, tak kolem významných vůdců bývá) a podívejme se kolem.

Nesmyslné heslo, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, kdysi tak celosvětově oblíbené, protože tak falešné, se nikdy nerealizovalo. Možná to byl morální imperativ, ale dnes nám po něm zbyla “lež a nenávist“ prostupující celou společností. Že se tak děje v celé euroamerické civilizaci, nás nemůže utěšovat.

Zlé jazyky tvrdí, že tehdejší nákrok na „český ekonomický zázrak“ byl silně negativně vnímán Německem a Rakouskem (stále nevyřízené účty za Mnichov a opakovaný úlek Rakušanů a Němců, že by Češi mohli být úspěšní – viz jejich politika létech v 1848 až 1945). A také šlo o základní ekonomické otázky. Kdybychom šli příliš dopředu, rychle bychom se vymanili z pozice pouhé „montovny“ s „indickými“ platy. To by mohlo překazit veletok peněz, který šel z Východu na Západ (a stále jde), a nedej bože, kdyby se tím „nakazily“ některé další bývalé postkomunistické státy. Přesněji Slovensko, Polsko, Maďarsko a Slovinsko. No, jasné je, že veletok peněz na Západ byl zachován.

Na straně nepřátel uklidnění situace v ČR byly také takzvané „západní pokrokové síly“. Všechny jejich ekologické a feministické a levičácké sny, když se jim je tehdy nepovedlo realizovat doma, chtěli exportovat na „zaostalý východ“. A tam tak vytvořit svůj neomarxistický ráj.

Opoziční smlouva byla později doplněna tzv. tolerančním patentem z 26.1. 2000. To bylo na všechny ty politické snílky s pěti a méně procenty hlasů ve volbách a na všechny ty importované „experty“ už moc. Česká republika by se mohla vydat po podobné politicko-ekonomické cestě jako poválečné Rakousko a Německo, a to by bylo zle. Zvláště všichni „havlisté“ a „pražská kavárna“ se cítili ohroženi. To reprezentuje ona slavná denunciační Havlova věta o „blbé náladě“. I muži, kteří se „zasloužili o stát“ a ukázali statečnost a v mnoha věcech obdivuhodnou odvahu a ideály, nejsou bez chyb. A velcí muži dělají velké chyby. To už k nim patří.

Jenže blbou náladu měla hlavně Havlova skupina a tzv. pokrokáři, protože teoretické ideály narazily na tvrdou skutečnost. Ale lidé byli celkem spokojení. Protože životní úroveň rychle rostla a stát se před očima měnil k lepšímu. Což se určitým skupinám doma i v zahraničí, hlavně v Evropě, logicky nelíbilo. Nikdo nemá rád konkurenci. Každý miluje, když má „podřízené“.

Pamatuji si na rozhovor s majitelem jedné velké rakouské firmy v roce 1988. Kdy už to Strana a StB vzdaly, odpovídat na desítky urgencí firem a organizátorů konferencí atd. píšících dotazy, proč mne stát - tedy komunisté a StB - nepouští na odborné konference do zahraničí. Kam jsem byl zván například organizací Die Europäische Feuerstätten Arbeitsgemeinschaft. A tak jsem najednou seděl v roce 1988 v báječné restauraci v Salzburgu s majitelem velké a po celé Evropě i v USA působící firmy. A mluvili jsme o odborné spolupráci, i tak všeobecně.

Říkal jsem, že to u nás už dlouho nevydrží. Dotyčný pán nám popřál mnoho štěstí a zeptal se mne, zda jsme si vědomi té nenávisti a pohrdání, které vůči nám cítí běžní Rakušané a Němci. Hlavně sudetští a obecně Bavoráci. A předpovídal, že oni jmenovaní udělají všechno pro to, abychom je nikdy nedohnali a nepředehnali. Jejich hluboká představa, že Češi mají být jen podkoní a služky či „Ziegelleute“ (tak se ve Vídni říkalo od 19. století chudým Čechům, kteří se po příchodu do Rakouska zpočátku živili hlavně výrobou cihel), a uraženost a pocit ponížení za vznik Československa a odsun je u nich prorostlá až do morku kostí. Myslel jsem, že přehání. Měl bohužel pravdu.

Také se havlistům vůbec nelíbilo, že předčasné volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 1998 přinesly v polovině června toho roku následující výsledky: ČSSD (předseda Miloš Zeman) 32,3 % a 74 mandátů ve dvousetčlenné sněmovně, ODS (předseda Václav Klaus) 27,7 % a 63 mandátů, KSČM (předseda Miroslav Grebeníček) 11 % a 24 křesel, KDU-ČSL (předseda Josef Lux) 9 % a 20 mandátů, Unie svobody (předseda Jan Ruml) 8,6 % a 19 mandátů.

Lidovci, Unie svobody (tibyli kovanými havlisty) a KDU-ČSL pod vedením Josefa Luxe, kterému se pro jeho chování říkalo „had na tři“, šli ke dnu.

Bylo nutno něco udělat, abychom náhodou nezbohatli, nezískali tím sebevědomí, a hlavně udělat něco proti tomu, aby představitelé potížistických (lidovci) a extremistických stran (Unie svobody) a také bývalí normalizační komunisté, zalezlí u soudů, ve státním zastupitelství, na ministerstvech, v mediích, prostě všude, nebyli novým vývojem smeteni. Tak jak se to stalo po II. světové válce mnoha (nikoli všem!) „bývalým“ nacistům ve shora uvedených státech.

Mimochodem, první opoziční smlouvu, na kterou už údajně „všichni zapomněli“, mezi ODS a ČSSD v roce 1996 oběma stranám nadiktoval na Hradě osobně Václav Havel. Protože byla úspěšná, ale nevedla „havlovským směrem“, bylo nutno obě politické strany, které se emancipovaly stále víc a víc od myšlenek „občanské společnosti“ a hledání „třetích cest v ekonomice“, propagovaných Havlem a sirotky po Občanském fóru, pokud možno odstavit od moci.

Regulérně to nešlo, tak pomohla propaganda v mediích, tehdy plných normalizačních „překabátěných“ novinářů a porevolučních „rychlokvašek“. Z hloubi duše nenávidějících každého, kdo samostatně myslí, nedejbože navíc podniká a je úspěšný. Pamatujete si dobu, kdy v ČT bylo slovo „podnikatel“ používáno jako synonymum pro slovo „zločinec“? Ostatně tento postoj, používaný „překabátěnými“ normalizačními komunisty, je dnes velice oblíbený mezi „chvilkaři“, ekologisty, genderisty a v části ČSSD atd.

V zásadě je potřeba se podívat na tři základní hráče tehdejší politické scény. Ti další – Luxové, Filipové, Rumlové a jim podobní – byli jen poštěkávajícími psy. A po zásluze skončili v propadlišti politiky. Ovšem mnoho psů, zajícova smrt. V tomto případě byla zajícem naše republika a společnost. Tak o co šlo?

Byli tři, Havel, Zeman a Klaus. Václav Havel byl z nich nejlevicovější. Což nikterak nesnižuje jeho obrovskou zásluhu na pádu bolševismu a návratu do civilizované Evropy. Ač milionářský synek, jeho srdce, jak lze nalézt ve všech jeho pracích, silně tlouklo nalevo. Ne starokomunisticky, ale nově levicově. Dá se říci až tak nějak obamovsky, tedy progresivisticky. Tedy tak nalevo, až byly jeho myšlenky na jednom z okrajů idejí levicového spektra. Jeho „občanská společnost“, s kterou na veřejnost naplno vyrukoval po roce 1990, byla jen modifikovaným vydáním „Slunečního státu“ Tommasa Campanelly (1568-1939). Kdy celé společnosti měli vládnout „osvícení vzdělanci“ dnes zvaní „intelektuálové“. Jeho názory vycházejí téměř přesně z Campanellova ideálu, kdy čím více tvoří společnost (město) „politické entity“, řízené a „vedené osvícenci“, tím šťastnější svět bude. Jednotlivé části společnosti mají být ideově zpracovány tak, aby tvořily jednotný organismus. Občané nevlastní nic, místo toho je vše ve společném vlastnictví, od potravin až po domy, od získání znalostí po výkon činností, od studijní specializace k pobavení, od žen k dětem. Jsou zde „úředníci-vzdělanci oddaní ideálu“, kteří mají na starosti distribuci všech věcí a dohlížejí a ujišťují se, že se tak stane správně a nikdo nemůže vlastnit nic jen pro sebe. (Říkal Campanella, ne Havel!) A jednotlivé údy společnosti, diverzifikované podle funkce, pak budou „vedením“ koordinované tak, aby sloužily „občanské společnosti“ a „veřejnému blahu“. (Hlásal Havel.) Co to vlastně je, záleží jen na rozhodnutí nejvyšších v jejich nekonečné moudrosti.

Co to byly „výbory veřejného blaha“ za francouzské revoluce a jak dopadly, si buď ze školy pamatujete, anebo si to najděte na netu. Výsledkem byl společenský a ekonomický rozpad, vraždy, bída a zmar a válka v celé Evropě s miliony mrtvých. To si jistě Havel nepřál, ale ideály revolucionářů, a to i vítězných, kteří to takzvaně „myslí dobře“, mívají – pokud se uskuteční – v reálném světě strašlivé dopady.

Oba další pánové se na mne budou asi zlobit, ale oba zapadali přesněji do naturelu českého národa, který můžeme nazvat mírně konzervativně socialisticko-demokratický. Klaus, jako ekonom, byl zpočátku více napravo, prosadil kapitalismus a propagoval skutečné „liberální hodnoty“, tedy svobodu, pracovitost, malý stát atd. Ale i on zachoval pod tlakem reality „sociální stát“, jehož předobrazem byla Německá spolková republika v šedesátých letech. Zeman jako řečník a mimořádně šikovný praktický politik pak zákonitě zakormidloval doleva a vlastně stvořil novou sociálně demokratickou stranu. Přesně v intencích přesvědčení značné části národa. Národ se nedá jen tak změnit, ani diktaturou, ale historie a geopolitické prostředí jej stále nějak formuje.

Jak to zpívali pánové Voskovec a Werich v písni „Politické nebe na zemi“ v roce 1936.

„Německé nebe mít, v tom by nikdo nechtěl žít…
sagt man nein, snad Henlein …
… sice je tu sice bratr Rus,
ale je tu otrava,
že mi chcem svý nebe mít aspoň trošku doprava…
Nač máme dlouho chodit okolo horký kaše,
my chceme nebe malý, ale naše.“

Politický manipulátor mimořádného talentu Miloš Zeman, který oživil mrtvolu tehdejší soc. dem., neváhal vytáhnout to nejhorší z politického dna, když hlásal nesmysly o „rozkradeném státě“. Dnes mu tahle jeho taktika padá na hlavu. A je terčem neskutečně sprostých nadávek od mnoha pomatenců v mediích a na diskuzních fórech. A jistě také od členů v nových pseudopolitických či pseudospolečenských skupinách (Rekonstrukce státu, Milion chvilek), ale i v populisticko-totalitářských stranách, jako jsou Piráti, Praha sobě či Zelení. Všemi je označován jako ten, co zapříčinil ve skutečnosti neexistující „rozkradení státu“. A část populace na to slyší.

A o tom, jak se bude stát dále vyvíjet, byla ta politická rvačka v době „opoziční smlouvy“. Ale nevyhrál ji ani jeden se shora jmenovaných. Vyhráli ji za pomocí bývalých komunistů na Ústavním soudu ti, co tahali za nitky a smáli se pak v pozadí. Vyhráli ti, kteří dnes vlastně ideově a dosti drsně a nechutně vládnou. Ti, na které si nikdo netroufá. Ti, kteří nařizují a zakazují občanům a úřadům ve jménu vysokých ideálů kde co. Lezou lidem do rodin i do postelí a poklopců, a ničí tak společnost, nejen naši republiku. Vše ovlivňují, zakazují a nařizují, ale za nic nenesou odpovědnost. Všichni ti sluníčkáři, genderisti,ekologičtífanatici, eurohujeři atd. atd. Prostě takzvaní „pokrokáři“.

Dnes je již jiná doba, nejsou zde ani politické strany s takovou lidskou a intelektuální základnou, aby něco takového mohly politickou silou zarazit.

Postoj a názory Václava Klause na tehdejší vývoj, které by mohly pomatencům, kteří neustále ječí o zločinnosti „opoziční smlouvy“ naleznete zde.

Dnes žijeme v nemocné době, kdy se v demokracii zvolení minulí i dnešní vrcholní představitelé našeho státu obávají vyjít v listopadu na ulici, kde je adorována představitelka cizího odtrženeckého státu, hlavně když je „správně levicová“. (Jinak nemám nic proti Slovákům a jejich presidentům a na Národní třídě jsou vždy vítáni, ale tam progresivisté nevítali slovenskou presidentku, tam vítali údajnou představitelku slovenského eurohujerství). Na Letnou je svolávána super manifestace (za čí peníze a kdo to vše řídí?), kam půjdou po třiceti letech údajně nedemokratického „rozkradeného státu“, vypasení a blahobytní občané a pomatení, ideologicky zpracovaní mládežníci. A většina obyvatel bude sedět doma, protože s tímhle hysterickým a ve velké části importovaným tyátrem nechce mít nic společného.

Můžeme si společně zazpívat uprostřed dnešního blahobytu píseň z dob nedostatku ale stále platnou. Krylovu „Jen tak se pojistit“:

„Nemíti skrupulí, když o náš prospěch běží,
mít na rtech vyznání a pod jazykem hada,
být silným po vůli a říkat, že nám leží
na srdci poznání, a bát se říci zrada!
Toť láska nevlídná, jak slina na šátku,
doba je neklidná a touha na splátku…“

A pro pamětníky i malé čtenáře pak „veselejší“ nabízím pustit si shora jmenovanou nahrávku z roku 1936 „Politické nebe na zemi“:

Už totiž zase slyšíme zpoza našich hranic od Západu podobné výkřiky jako v roce 1936:

„Kde co máš, to mi dáš, 
co nařídím, uděláš 
a svět je náš, jenom náš…
Přijde den, kdy já vás 
povedu zas na Verdun.“

Historie se prý opakuje, jednou prý jako tragédie, jindy jako fraška. Tragédii už jsme zažili. Na žádnou frašku to do budoucna ale moc nevidím.