Dytrt byl výrazným pedagogem a tahounem změny poměrů ve škole. Někdejší učitel základů odborné přípravy a porevoluční ředitel nevstoupil jako mnozí jeho vrstevníci do vysoké politiky, ale zůstal pedagogice věrný.
O změnu ve školství se snažil i jako šéf Asociace ředitelů gymnázií ČR. Dnes je jejím místopředsedou. „Trochu mě lákalo vstoupit do politiky, ale na samém začátku jsem viděl základ práce tady,“ říká dnes.
Vzpomenete si, jak jste vnímal revoluční dění z pozice pedagoga? Pokud vím, tak jste jako jeden z prvních hned po 17. listopadu jel na manifestace do Prahy. To už ale studenti vašeho gymnázia stávkovali, ne?
Na to se zapomenout nedá. Na gymnáziu jsem byl jednou ze tří hlavních osob, které dění koordinovaly a organizovaly. Vzniklo Občanské fórum a jeho koordinační centra v jednotlivých podnicích a školách. Byl jsem tehdy – nevím už, zda je to správné pojmenování – krajským mluvčím pedagogické sekce. Na demonstraci 17. listopadu v Praze jsem sice nebyl, ale hned v pondělí 20. listopadu odpoledne jsme s kolegy Gandalovičem (pozdější politik) a Bartůškem (moderátor ČT) autem vyrazili do Prahy. U nás ve škole byli studenti velmi akční a zapojili se již v úterý ráno. Vzniklo tak u nás po Činoherním studiu a pedagogické fakultě další organizační centrum ve městě. Studenti byli neobyčejně průbojní a poučení a my jsme zírali, jak dokázali zorganizovat setkání v tělocvičně, kde proběhla poměrně ostrá diskuse, bez váhání se připojili k protestu a vyhlásili stávku. Bývalá ředitelka je chvílemi tlačila ke zdi – že 17. listopadu v Praze nebyli, že nevědí, co je Charta a mluví o ní. Načež se někteří přihlásili, že ji četli. Byli iniciativní, odhodlaní, zorientovaní.
Tehdejší ředitelka gymnázia, paní Jirková byla komunistka a byla ostře proti stávce. Jaká nálada byla v pedagogickém sboru?
Tipuji, že členy KSČ byla tak polovina pedagogického sboru. Samozřejmě nevím, jestli byli pro změnu, nebo proti, ale byli prostě pro nás v tu chvíli na opačné straně. Každý den stávky jsme začínali poradou ráno před vyučováním, i když spíše to ale byla ostřejší diskuse. A kolegové-straníci měli poradu v ředitelně, po které s tehdejší soudružkou ředitelkou ze dveří ředitelny „nastupovali“ na nás do protějších dveří sborovny. Paní Jirková však byla inteligentní, osobně jsem s ní nikdy problém neměl, i když k názorovým výměnám docházelo. To její předchůdce, pan Netolický, byl něco jiného, úlohu ideologického drába plnil snaživě, báli jsme se ho a některým studentům nepříznivě zasáhl do života. Jsem rád, že mě to minulo.
Kdy jste začal věřit, že se revoluce překlopí v dobré? Bylo to až po generální stávce?
Jsem celoživotní optimista a takto ani nebyl čas přemýšlet. Tenkrát jsme našemu malému, ostnatými dráty obehnanému „hřišti“ chtěli co nejrychleji nalinkovat normální rozměry. To se, myslím, nakonec podařilo, ovšem jakou hru a jak ji budeme hrát – to už je jiná kapitola a záleží už jenom na nás. Už nám to nikdo zvenčí nekočíruje a můžeme si věci dělat po svém. Tehdejší pocit ale nebyl moc dobrý – měl jsem rodinu, úplně malé dítě, nic nebylo jisté a události šly závratným tempem.
Jaká byla vaše pozice před revolucí? Měl jste informace z disentu, četl jste zakázanou literaturu, nebo jste se věnoval hlavně práci a rodině?
Když jsem přišel v roce 1976 do Prahy na vysokou školu, na koleji hrál všude Kryl, mezi studenty kolovala zakázaná literatura... Úplně jiný svět. Po vojně jsem se vrátil do Ústí a zdálo se mi, že se tady svět zastavil, málokdo se nebál příměji vyslovit názor. Listopadové události mě sice překvapily, ale nezaskočily. Poslouchal jsem Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, četl samizdaty a ještě před Listopadem jsem absolvoval výslech na StB. A již delší dobu bylo zřejmé, že se situace ve společnosti mění.
Nelákala vás po revoluci kariéra ve vysoké politice jako třeba vašeho tehdejšího kolegu, fyzikáře Gandaloviče?
Trochu mě to lákalo, ale na samém začátku jsem viděl základ práce tady. A v té době jsem si moc nedokázal představit, že bych byl členem nějaké vznikající strany, asi bych se necítil úplně svobodně a taky jsem se chtěl věnovat rodině. Petr Gandalovič záhy odešel do politiky a vstoupil do ODS. Standa Bartůšek byl aktivní v Občanském hnutí. Ke gymnáziu, jehož jsem též absolventem, jsem měl silnou vazbu i pocit závazku – nechtěl jsem posílit poznámky typu: „Rozšťourat to umí každej, ale kdo bude pracovat?“ Říkal jsem si, že tady nějakou dobu zůstanu a pokusím se s ostatními dokázat, že nová cesta je správná. Vůbec jsem neuvažoval o tom, že bych mohl být ředitelem. Do konkurzu jsem se přihlásil až poslední den – po výzvě některých kolegů a kupodivu i tehdejšího vedoucího odboru školství KNV. Jaký paradox. Jmenován jsem byl od 1. července 1990.
Jak se vám jednalo například se stranickou organizací nebo kolegy, kteří s revolucí nesouhlasili?
Stranická organizace tady samozřejmě byla a na můj vkus fungovala relativně dlouho. Ale tehdy se mi zdálo, že vše probíhá nějak zdlouhavě... Když to zhodnotím zpětně, zásadní problém jsem s kolegy – tehdejšími členy KSČ – neměl, jen se někteří nedívali do očí úplně přímo. Ojediněle jsem si vyslechl, že jsem „moc mladý“, výraznou osobní nevraživost si ale nepamatuji.
Jakou první změnu jste jako ředitel udělal?
To si po těch letech už nepamatuji. Jen pocit, jako kdyby se potopila loď a nic po ní nezůstalo. Neproběhlo příliš podrobné předání materiálů – museli jsme během prázdnin sestavit seznamy učitelů, najít dokumenty a dát do pořádku běžnou agendu. A taky jsme neměli žádnou zkušenost.
Alfréd Dytrt
|
Mnoho let jste ředitelem gymnázia, školství znáte i z pozice někdejšího šéfa Asociace gymnázií. Jak české školství vypadá dneska? Co říkáte na to, že tolik žáků neuspěje u státních maturit z matematiky?
Byl jsem šest let předsedou a stále jsem místopředsedou Asociace ředitelů gymnázií ČR, která loni na podzim slavila 25. výročí založení. Přijde mi, že celá léta řešíme stále stejná témata – maturitní zkoušku, kvalitu vzdělávání, odměňování pedagogů. Jako bychom 25 let zachytávali třísky ze špatně seřízeného soustruhu. Připomínkovali jsme návrhy zákonů, vyhlášek a jiných záměrů. Dávno bylo jasné, že když se významně nezvýší platy ve školství, sníží se počty uchazečů o studium učitelských oborů – a nyní v republice chybí zhruba 6 000 učitelů a současné platové podmínky jsou stále nemotivující. Státní část maturitní zkoušky považuji za nutnou, současné návrhy však směřují k tomu, že její vypovídající hodnota, objektivita i srovnatelnost poklesne. Matematika ilustruje nedobrou komunikaci – po několika letech příprav a hledání kompromisů oznámil ministr, že na základě údajů, které nikdo jiný zatím nezná, se dohodnutý model vrací zpět do současné podoby. V situaci, kdy letošní výsledky byly významně lepší. Nejde příliš o matematiku, ale o to, aby pohnutkám „ode zdi ke zdi“ účastníci vzdělávání rozuměli. A počet neúspěšných žáků po podzimním termínu není nijak závratný – hlavní otázkou je, proč máme tolik oborů vzdělání s maturitní zkouškou.
Jak jste se stavěl ke stávce pedagogů za vyšší platy? Na jaké úrovni by měl podle vás být plat učitele?
Písnička o zvyšování platů je po letech už strašně obehraná. Tato stávka byla vyhlášena na středu a oznámena v pátek po státním svátku a podzimních prázdninách zhruba v 11 hodin mailem, kterým byli osloveni ředitelé škol. Pro organizaci je to šibeniční termín a ředitelé přece stávku neorganizují – jejich role je zaměstnavatelská. Nedobrou práci odborů vidím i v tom, že stávku spustily za situace, kdy zbývá splnit „nějaký drobek“. Kdyby se tak stalo v době, kdy se místo údajně slíbených 15 procent začalo hovořit o 10 procentech, pochopil bych to. Ale málokdo chápe, že důvodem ke stávce je to, že místo deseti procent do tarifů bude osm procent do tarifů a dvě do nadtarifů. To je, myslím, také důvod, proč se učitelé do stávky masově nezapojili. A výše učitelského platu? 130 procent průměrné mzdy v příslušném roce, jinak bude dohadování o navyšování platů každoročně pokračovat.
Jak jste spokojen s demokracií v naší zemi v roce 2019?
Spokojený zcela nejsem, ale jsem optimista. Důležité je, že jsme se zbavili opratí, kterými jsme byli ovládáni, a nikdo nás nešpicluje. Můžeme si číst, co chceme, volit, koho chceme. Sice to někdy nedopadá skvěle, ale věřím, že se to usadí. Taky jsem si tehdy myslel, že za pět let doženeme Západ, nedohnali jsme. Teď si myslím, že politikům už nebudou stačit jednoduché zkratky typu ekoterorista nebo pražská kavárna a lidé budou víc o věcech přemýšlet… Třeba se teď nezmýlím.
