Příchod demokracie znamenal i otevření trhů nejen v rámci socialistického bloku. Pro řadu tehdejších národních podniků a družstev tak došlo k tvrdému střetu s globální realitou.
Deník E15 vybral několik příkladů tradičních českých značek a firem různých oborů, které v porevoluční konkurenci na trhu obstály, i ty, které upadají v zapomnění. Podobných by se ale daly najít desítky i stovky.
Avast bojuje s viry po celém světě
Když v roce 1988 vzniklo družstvo Alwil Software, předchůdce dnešního Avast Software, nikdo nepředpokládal, že se z něj stane globální technologický gigant na poli antivirových programů. Firma je jednou z nejstarších v oboru a její portfolio zahrnuje sortiment od bezplatného antiviru až po produkty a komplexní firemní služby.
K nejvýznamnějším milníkům v posledních letech patří odkup konkurenta AVG Technologies za 1,3 miliardy dolarů v roce 2016 a loňský vstup na londýnskou burzu. Ta podnik ocenila na 2,4 miliardy liber. Za Avastem stále stojí jeho zakladatelé a spolumajitelé Eduard Kučera a Pavel Baudiš.
Stoletá tradice převodovek Wikov ožila v novém tisíciletí
Za strojírenským podnikem Wikov je více než sto let dlouhá historie. Podnik Prostějovské továrny na stroje Wichterle & Kovářík Wikov se zrodil v prosinci roku 1918 a stal se největším výrobcem zemědělské techniky. Jeho zakladatel Karel Wichterle byl otcem vědce a vynálezce kontaktních čoček Otto Wichterleho.
V roce 1946 byla společnost Wikov znárodněna a přejmenována na Agrozet, později na Agrostroj Prostějov. Tradici továren Wikov obnovil v roce 2004 vnuk Otto Wichterleho Martin, když nově zakoupené firmy ČKD Hronov a plzeňskou Škodu Gear přejmenoval na Wikov MGI a Wikov Gear. Skupina Wikov více než tři čtvrtiny výroby vyváží do zahraničí a její roční tržby se pohybují na úrovni 120 milionů dolarů.
Detecha s jelením lojem zvládla nástup konkurence
Jelení lůj je v Česku po desetiletí synonymem pro pomádu na rty. Vyrábí jej Detecha z Nového Města nad Metují. Ta vznikla v roce 1962 a i po roce 1989 si zachovala družstevní strukturu. V současné době tvoří základnu majitelů 43 družstevníků. Ti jednou ročně přijímají nové členy. Družstevní podíl při vstupu je 20 tisíc korun. V dobách ČSSR byla firma prakticky monopolním dodavatelem balzámů na rty a další kosmetiky na tuzemský trh.
„Co se týče konkurence, tak ta se po revoluci dělila mezi zhruba čtyři až šest hráčů. Ke kompletnímu otevření zahraničním značkám došlo až po příchodu internetových prodejců z ciziny. Jsou to zhruba čtyři roky, co se s konkurenčními výrobky různých tvarů, balení i chutí roztrhl pytel,“ říká marketingová ředitelka výrobního družstva Lucie Peterová. Detecha se s příchodem konkurence vyrovnala a Jelení lůj si místo na trhu udržel.
Kofola přežila klinickou smrt a roste
Státní zadání na recepturu nealkoholického nápoje, který měl nahradit na trhu tehdy nedostupnou coca-colu a pepsi, splnil přírodovědec a farmaceut Zdeněk Blažek v roce 1959. Tehdy v Opavě poprvé namíchal ze čtrnácti bylinných a ovocných látek originální sirup Kofo, který se později stal základem pro kofolu, jež se v obchodech objevila o rok později. Nápoj následně ovládl tuzemský trh.
Po roce 1989 nastalo kvůli západní konkurenci a soudním sporům o ochrannou známku období úpadku, který zastavila až rodina řeckého rodáka Kostase Samarase, která v roce 1993 získala sodovkárnu státního podniku Nealko Olomouc a prosadila se na nápojářském trhu. Poté co v roce 2000 Samarasovi odkoupili za 215 milionů korun práva na originální recepturu od opavské farmaceutické společnosti, stali se jediným výrobcem a distributorem kofoly v Česku a na Slovensku.
Obchodní značka Kofola se znovuzrodila v roce 2002 a dnešní hodnota firmy, kde je tmavá kofola přes široké portfolio stále vlajkovou lodí, se odhaduje na přibližně osm miliard korun. Na původní výrobky Samarasovi vsadili i v dalších akvizicích, při koupi předrevolučního Top Topicu, limonády Vinea nebo nápoje Chito Tonic.
Živnostenská banka přišla o své jméno před dvanácti lety
Číslo 139 je v historii Živnostenské banky nejzásadnější. Tolika let se totiž dožil peněžní ústav, který vznikl v Rakousku- -Uhersku a jako první jej financoval výhradně český kapitál. Konec názvu Živnostenská banka nastal v roce 2007, kdy finanční ústav přejmenovali jeho majitelé po sobě na UniCredit Bank. Od svého založení roku 1868 se Živnostenská banka zaměřovala na financování malých a středních podniků a zastřešovala síť malých českých spořitelních a úvěrových družstev.
Finanční dům jako jediný v okupovaném Československu během druhé světové války unikl přímému zabrání některou z německých bank. Pod stejným názvem přežil i poválečné znárodnění a mezi lety 1956 a 1988 zajišťoval mezinárodní finanční transakce. V roce 1992 se Živnostenská banka stala první privatizovanou bankou ve střední a východní Evropě. O jméno finanční dům ale připravila až italská UniCredit Bank, která Živnostenskou banku získala v roce 2002.
Poldi Kladno, krach a nekonečná série dražeb
Když v roce 1994 tehdy padesátiletý Vladimír Stehlík prostřednictvím své společnosti Bohemia Art získal v privatizaci kladenskou huť Poldi Ocel, tak se pasoval do role mecenáše a zachránce. Jeho následné vedení ocelárny, kde pracovalo devět tisíc lidí, ale po pouhých třech letech roku 1997 skončilo krachem a miliardovými dluhy. Od té doby zbytky hutí, které v roce 1889 založil a po své manželce Leopoldě pojmenoval ocelářský podnikatel a mecenáš Karl Wittgenstein, procházejí sérií soudních řízení a dražeb.
Jako poslední torzo bývalé ocelářské chlouby vydražila letos v lednu za vyvolávací cenu 140 milionů korun společnost Opimo Trade, která se o podnik zajímala už v minulosti.
Prostějov již deset let není městem módy
OP Prostějov zajišťoval v dobách socialismu osmdesát procent oděvní výroby v tehdejším Československu a zaměstnával deset tisíc lidí. Zhruba před jedenácti lety se ale gigant ocitl v zásadních problémech. Přinesla je ekonomická krize a rostoucí asijská konkurence. Smrt podniku nastala koncem léta 2010, kdy ópéčko ukončilo sériovou výrobu oděvů. Zůstali jen rozčarovaní zaměstnanci, pět stovek věřitelů a dvoumiliardové dluhy. Definitivní konec továrny, která navázala na předválečnou oděvní výrobu podnikatelů Arnošta Rolného a Jana Nehery, přinesla v roce 2014 tuna trhaviny a největší odstřel průmyslového areálu ve střední Evropě.
Třetí pád rokycanského favoritu
Kdo z kluků neměl v osmdesátých letech favorita, jako by nebyl. Na bicykly stejnojmenné rokycanské firmy se v té době stály fronty a vedly pořadníky. První jízdní kolo Favorit v Rokycanech vyrobili v roce 1951 a roční produkce narostla v osmdesátých letech na 200 tisíc. Celkový prodej je odhadován na 2,5 milionu. Smrtelnou ránu rokycanskému výrobci zasadil v devadesátých letech nástup horských kol a firma poprvé zkrachovala v roce 2001. O resuscitaci se následně pokusil bývalý cyklistický závodník Josef Kozumplík, ale ani on neuspěl.
Od roku 2011 s Favoritem plánoval vyrábět stylová městská kola slovenský podnikatel Richard Galovič. Jejich výrobu spustil po letech příprav v roce 2016 a letos v říjnu jeho firma Favorit Manufacture ukončila činnost. Kolik kol podnikatel vyrobil a prodal, neuvedl. Ochrannou známku Favorit ale stihl před krachem prodat, a tak se legenda může dočkat dalšího návratu.
