Staronové Mosty času, tentokrát s Korejským národním baletem

Je tomu rok, co Balet Národního divadla v Praze uvedl u příležitosti 100. výročí založení samostatné československé republiky složený večer ze čtyř choreografií Jiřího Kyliána. Tehdy program pod souhrnným názvem Mosty času čítal díla Žalmová symfonie, Bella Figura, Petite Mort a Šest tanců. Na konci letošního září odjela část pražského souboru do Soulu v Jižní Koreji, kde zatančila ve společném večeru s Korejským národním baletem Kyliánovy Gods and Dogs. Nyní se korejští tanečníci představili poprvé v Praze. Předvedli Forgotten Land (Zapomenutou zemi), kterou doplnili již zmínění Gods and Dogs v české premiéře a z loňska Petite Mort a Šest tanců v podání českého souboru.

Na vzniku spolupráce mezi korejským a českým souborem měl velký podíl kontakt jeho dvou uměleckých šéfů. Filip Barankiewicz i Sue-Jin Kang strávili své aktivní taneční kariéry ve Stuttgartu, a když se později dostali do čela souborů, rozhodli se na své kontakty navázat. Propojení v programu složeném výlučně z děl Jiřího Kyliána je pak rovněž příznačné, neboť i náš nejslavnější taneční tvůrce vzešel původně ze stuttgartské líhně. Mosty se tedy propojily skrze generace i napříč kontinenty.

Korejský národní balet svou Zapomenutou zemí z roku 1981 večer otevíral. Kylián byl při vzniku inspirován jednak hudební kompozicí Benjamina Brittena (Sinfonia da Requiem), jednak obrazem Edvarda Muncha Tanec života. Pozornost se v choreografii pro 12 tančících věnuje zejména třem hlavním párům oděným do kontrastních barev značících jednotlivé fáze života. Barevná symbolika (bílá nevinnost, červená vášnivost a černá smrt) se může jevit jako poněkud prvoplánová a banální, Kylián ovšem životní koloběh roztáčí opačným směrem a jako první se do svého duetu pouští tanečníci v černém, přičemž sukně tanečnice je stále červeně podbarvena. Vedle úvodu odehrávajícího se v naprostém tichu, je nejsilnějším momentem závěr patřící třem ženám, jejichž životní role se vzájemně prolínají a dělící kontury mezi nimi stírají. Ostatně, jakou barvu měl ještě před nedávnem smutek…

Na slovy samotného Kyliána prakticky prehistorickou Zapomenutou zemi navázal v den české premiéry přesně jedenáct let starý opus Gods and Dogs (Bohové a psi). Zde si nejen v anglickém názvu, jenž se v sobě zrcadlí na principu inkoustových skvrn Rorschachova testu, ale i na jevišti autor pohrává s myšlenkou vymezení normality a šílenství, zdraví a nemoci, bezmezné adorace a zatracujícího pohrdání. Během tiskové konference předcházející premiéře Jiří Kylián odmítl nějaké přílišné přesahy plynoucí z výběru jednotlivých choreografií, mimo snahy vytvořit jakýsi průřez jeho dílem spojený oněmi pomyslnými mosty. Byť tedy Gods and dogs vstoupili do repertoáru především díky, a teď budu citovat samotného autora, mimořádnému talentu Ondřeje Vinkláta (jenž se nakonec bohužel vinou zranění pražského uvedení nebyl schopen na jevišti aktivně účastnit), nemohl by být vytvořen větší kontrast a tím dokázána nedostižná genialita Kyliánovy neustále se vyvíjející tvorby, i kdyby se o to kdejaký dramaturg sebevíce snažil.

Zapomenutá země je plná ještě téměř neoklasických linií, odráží v sobě vlivy škol moderního tance, prostor je čistě geometricky členěn, což podporuje precizní provedení korejských tanečníků, a kostýmy, zejména ženské šaty s dlouhými rukávy a splývajícími sukněmi, působí velmi elegantně. V Bozích a psech se pracuje s naprosto odlišnou estetikou, pohyb je mnohem fyzičtější, partneřina komplikovanější a propletenější, muzikalita a nutnost opravdovosti lidského prožitku zůstává, je nicméně syrovější a dravější.

Členům baletu Národního divadla se na tomto poli dařilo vskutku mimořádně, zejména Aya Watanabe, Kristýna Němečková, Francesco Scarpato a Matěj Šust vypadali, jako by se pro choreografii narodili. Scéna je ponořena téměř celá ve tmě, jen tu a tam prostor rozřízne pruh světla, či nepropustný černý horizont vystřídá stěna mihotajících se jemných provazů. Výsledný obraz doplňuje kongeniální hudební kombinace smyčcového kvartetu (č. 1 F dur, 1. a 2. věta) Ludwiga van Beethovena s ostrými, industriálně znějícími tóny elektronické kompozice Dirka Haubircha. Primární striktní oddělenost propojují do Beethovenovy skladby nenápadně pronikající jakoby duté basy, jež svou hloubkou ženou mráz po zádech, aby nakonec došlo k přímým citacím Beethovena v Haubirchově orchestraci a tím k definitivnímu rozpití hranic i zmizení tanečníkova hmatatelného těla přímo před divákovýma očima a jeho rozpadu na prvočinitele…

Druhou půli programu vyplnila dvojice mozartovských děl, jež byla již před rokem uvedena – křehká Petite Mort a rozverných Šest tanců. V první jmenované, patřící i díky Mozartovým klavírním koncertům (Adagio z koncertu A dur a Andante z koncertu C dur) ke Kyliánovu zlatému fondu, se bohužel tanečníkům nedařilo obdobně jako při loňské premiéře. Tentokrát byla nejistota, nepřesnosti, zaváhání a nesoulad jak v párech, tak sborových pasážích ještě patrnější, čímž utrpěla celková, tak zoufale potřebná atmosféra, bez níž Petite Mort ztrácí svou samotnou podstatu a tím i smysl. Čest budiž výjimkám, jakými byl závěrečný duet Nikoly Márové s Adamem Zvonařem, jehož aktéři měli nejen potřebné charisma, ale rovněž na sebe dovedli být fyzicky, a zejména emocionálně napojeni.

Závěrečných Šest tanců zahalených v barokních podvlékačkách a oblacích vznášejícího se pudru je pro tanečníky evidentně bonbónkem, jehož dovádivost i praštěnou ironii si velmi užívají. Grotesknost se z počátku sice zdála mírně mechanickou, nicméně opadla ještě dřív, než stačila svázat diváka do nepříjemného kozelce, pročež si mohl zcela uvolněn užít rozjařené členy baletu v čele s bezkonkurenční Kláru Jelínkovou, senzační Annu Novotnou a etudkou pro Matěje Šusta a jablko.

Mosty času zůstávají na reperotáru baletu Národního divadla i nadále, pozmění se však jejich podoba. K Petite Mort a Šesti tancům se zpět připojí Bella figura z předchozí sezóny a Žalmovou symfonii nahradí Gods and Dogs.

Kylián: Mosty času

Forgotten Land
Choreografie: Jiří Kylián
Hudba: Benjamin Britten
Scéna a kostýmy: John F. Macfarlane
Světelný design: Hans-Joachim Haas
Re-design: Kees Tjebbes

Gods and Dogs
Choreografie: Jiří Kylián
Hudba: Dirk Haubirch, Ludwig van Beethoven, koncept Jiří Kylián
Scéna: Jiří Kylián
Kostýmy: Joke Visser
Světelný design: Kees Tjebbes
Projekce: Dag Johan Haugerud, Cecile Semec
Video: Jakub Larva, Lunchmeat Studio

Petite Mort
Choreografie: Jiří Kylián
Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart
Kostýmy: Joke Visser
Světelný design: Joop Caboort, koncept Jiří Kylián

Sechs Tänze
Choreografie: Jiří Kylián
Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart
Světelný design: Joop Caboort, koncept Jiří Kylián

Psáno z premiéry 13. 11. 2019, Národní divadlo