Lubomír Vejražka: Když se pozitivní jiskra z roku 1989 unaví, co přijde potom?

Napsal/a Lubomír Vejražka 17. listopadu 2019
FacebookTwitterPocketE-mail

Dva roky před pádem KSČ jsem si ve svých šestadvaceti v práci povzdechl před kolegou, starým pétépákem: „Těch *** komunistů se nezbavíme.“ Pan inženýr se usmál a rezolutně prohlásil: „Neboj, maj to spočítaný, praskne to. Je to hotová věc.“

Záviděl jsem mu tu jistotu. Sám za sebe jsem si neuměl představit, že by soudruzi odtáhli. Vždyť jsem pod jejich zvůlí prožil celý život a připadali mi tudíž „bohem“ daní. Tolik let se na mě denně valily z televize, rozhlasu, novin a při různých školeních komunistické kecy, blábolivé fráze, hesla.

Tak třeba zde: „V pevné jednotě KSČ a lidu půjdeme za dalšími úspěchy při budování naší rozvinuté socialistické společnosti. Sovětský svaz je náš vzor a mírová hráz proti válečným americkým štváčům a militaristům.“

Stáhli se, zapouzdřili…

Nešlo jen o prázdné plky. Za totalitním systémem stála okupační armáda SSSR, Československá lidová armáda, lidové milice (tzv. ozbrojená pěst dělnické třídy) podřízené přímo KSČ a určené pro potlačování nepokojů, hustá síť donašečů StB a desetitisíce aktivních zapálených komunistů.

To vše jsem si dobře uvědomoval a režim jsem vnímal jako nezničitelný monolit.

Režim sice nakonec k mé radosti praskl, ale komunisti zůstali a pouze se stáhli a zapouzdřili, aby přečkali dobu pro ně přechodně nevhodnou.

Jedni se přesunuli do podnikání, kde vybaveni vzájemnými vazbami, zdroji, informacemi a kontakty jen vzkvétali. Druzí zůstali v soudnictví, v policejních složkách, na úřadech. Další nalezli do vznikajících stran a stanuli vysoko v parlamentu, ve vládách.

Vliv komunistů dnes, třicet let od jejich pádu, prudce roste. Diktují vládě, prezident hovoří na jejich sjezdu, zlehčují okupaci v roce 1968, bagatelizují popravy svých odpůrců, Husákovu normalizaci líčí jako konsensus mezi KSČ a národem.

Premiér je bývalý komunista a spolupracovník StB, prezident byl dva roky v KSČ, nadbíhá komunisticko-kapitalistické Číně a posiluje u nás vliv Putinova Ruska.

Rusko sice dnes není komunistické, autoritářské však ano, nadto si přeje obnovení impéria a teskní po Stalinovi, dřívějším vůdci sovětských komunistů a masovém vrahovi v jedné osobě.

Jiskřička, o které nevěděli

Ti, kdo to chtějí vidět, to i vidí. Zdůraznit chci však něco jiného. V listopadu 1989 se naplnila jedna ze zákonitostí vývoje společnosti – zákonitost, kterou jsem poznal až mnohem později a zachytil ji v knize Nezhojené rány národa (2012) věnované politickým vězňům komunistického režimu a jejich rodinám.

Oč jde? Komunisté netušili nic o spolupůsobení dobra a zla, o směřování světa k rovnováze. Nevěděli o jiskřičkách svobody a nezávislého myšlení, doutnajících i v nejtemnějších dobách a dávajících naději na lepší časy. Tohle byla ta obrana proti absolutnímu a definitivnímu zlu.

Existence těch nezničitelných jiskřiček se vymyká vůli zločinců a nic s nimi nemohli svést Gottwald, StB ani celý mohutný represivní komunistický aparát. Diktátoři časem otupují svou pozornost, nohsledi ztrácejí průraznost, systém založený na strachu degeneruje.

Zlo, byť sebevětší a sebepromyšlenější, nakonec, třeba až po dlouhé době, padne nebo se aspoň oslabí. To ukázala historie mnohokrát. Jenže to platí i naopak. I ta rozpínající se jiskřička nesoucí svobodu jednoho dne ztratí vitalitu a odvahu hledat, snahu vyvíjet se. Začne lenivět na těle i duchu. Ztratí ideály a nadšení. Začne omezovat sama sebe i nové myšlenky nadměrnou svazující administrativou, letargií, blahobytem, hloupostí, nevážením si výdobytků dosažených dříve za cenu úsilí, trýzně, bolesti, smrti. A v ten okamžik přestane mít důvod k existenci.

Co s rájem, který vyčerpal své možnosti? Rozbije jej jiná jiskřička, protipól té první. I to historie ukázala mnohokrát. Začne se nanovo.

Posilovat světlo kolem sebe

Když jsem tuto myšlenku někdy před deseti lety formuloval, netušil jsem, že se za pár let dožiji doby, kdy se pozitivní jiskra z roku 1989 unaví a přijde pozvolné rozpínání temného protějšku, kdy u nás začne plíživě nastupovat autoritářský režim. Přesně tak vnímám dnešek.

Vím, mnozí vidí současný stav přesně opačně, jsou spokojení. Nevadí jim pochybné pozadí premiéra, chování prezidenta, zadlužování země v době růstu. Ani nadměrné posilování moci státu nad občanem a kumulace moci politické, mediální a ekonomické v jedněch rukou, ohýbání úředníků podle vůle premiéra a jeho lidí, deformace mediálního prostoru.

Nevadí jim běsové, které zde vypouští různí vyvolávači paniky, jimž nejde o věcné střízlivé objektivní pojmenování situace a hledání adekvátních řešení, ale právě o vyvolávání těch běsů.

Nevadí jim narůstající nenávistnost vůči jiným názorům, urážky a výhrůžky.

Přál bych si, abych se svou obavou z příchodu té opačné jiskry, než se tu po roce 1989 rozvinula, neměl pravdu. V opačném případě nezbývá než začít znovu krok za krokem pracovat: povznést se nad trable doby, nacházet radost i ve složitých podmínkách a posilovat světlo ve svém okolí.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)