První ministr zahraničí
Diplomaté se shodli, že Dienstbier byl zásadní pro vývoj porevoluční diplomacie

Osobnost prvního polistopadového ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera byla pro vývoj československé a později české diplomacie zcela zásadní. Zasadil se především o integraci země do západních struktur. Na konferenci Odpoledne s českou diplomacií, pořádané ministerstvem zahraničních věcí, se na tom shodli bývalí i současní diplomaté, kteří spolu s Dienstbierem po sametové revoluci působili v zahraniční službě.

Dienstbierovo 2,5leté fungování v čele československého ministerstva zahraničí představovalo pomyslnou zlatou éru naší diplomacie, uvedla bývalá ředitelka ministrova kabinetu Dana Huňátová. Podle ní se za jeho éry obnovilo sebevědomí a svébytnost naší zahraniční politiky.

"Jen několik dní po nástupu na úřad nechal Dienstbier v prosinci 1989 svolat tiskovou konferenci, na níž shrnul příští politiku československé vlády do sloganu Návrat do Evropy," řekla s tím, že samotný koncept návratu se Dienstbierovi paradoxně protivil. Byl totiž přesvědčen, že naše země v Evropě odjakživa je.

Obrovská přednost Dienstbiera byl program zahraniční politiky, který měl již před sametovou revolucí připravený takzvaně "v šuplíku". "Hodlal navázat styky a perspektivně naši zemi začlenit do západních organizací a současně byl připraven vyvázat tehdejší Československo ze sovětských struktur - Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) a Varšavské smlouvy. Nekompromisně také trval na odchodu sovětských vojsk, kterému tehdy oponovaly některé západní země v obavě, aby krok příliš neoslabil tehdejšího sovětského vůdce Michaila Gorbačova.

Bývalý ministr zahraničí Jaroslav Šedivý, který v porevoluční době dělal Dienstbierovi náměstka, dodal, že úřad zpočátku narážel na obrovské organizační problémy. Potýkal se například s tím, že všichni velvyslanci na ambasádách byli naráz staženi. "Kým jsme je ale měli obsadit? Jen málo lidí umělo jazyky a mělo zkušenosti," uvedl Šedivý a dodal, že v kritickou chvíli zafungovala Dienstbierova osobnost a přirozená autorita, která motivovala zaměstnance k neobyčejným výkonům.

S tím souhlasila i Huňátová, podle níž Dienstbier přinesl do komunismem strnulého Černínského paláce do té doby nevídaný způsob práce: po zaměstnancích vyžadoval osobní odpovědnost, iniciativu a vlastní názor.

Podle Rudolfa Jindráka, bývalého velvyslance ČR v Německu a nynějšího ředitele zahraničního odboru Kanceláře Prezidenta republiky, je Dienstbierův neobyčejný přínos nutné vidět také v jeho schopnosti navázat přátelské vztahy se světovými státníky. Týkalo se to zejména Německa, s jehož bývalým ministrem zahraničí Hansem-Dietrichem Genscherem měl mimořádně dobré a osobní vztahy.

"Zlepšení česko-německých vztahů po roce 1989 bylo naprosto klíčové pro úsilí o integraci do západních struktur," doplnil Jindráka náměstek ministra zahraničí pro bezpečnost a multilaterální vztahy Martin Povejšil, který tehdy na MZV nastoupil na Dienstbierův popud. "Bez podpory Německa by se český návrat do Evropy nikdy neuskutečnil."