Plukovník Švec je výpravná divadelní hra, která měla oslavit a pietně připomenout vznik československého státu.

Autor Rudolf Medek byl příslušníkem československých legií v Rusku. Zažil formování čs. jednotek, byl svědkem nadšení, s jakým množství vojáků vstupovalo do legií, aby vybojovali svému národu samostatnost. Již tehdy si uvědomovali, že zažívají něco výjimečného. Do vojska přišli ti, kteří byli ochotni něco obětovat, zatímco ti, jejichž cílem bylo událostmi co nejsnáze proplout, zůstali v zajateckých táborech při nuzné, ale jistější existenci. Tak vznikla armáda, která se nebála boje a šla u Zborova do útoku, i když někteří vojáci neměli ani pušky.

V Rusku se však už mluvilo o míru, ať bude jakkoli nevýhodný, a proto českoslovenští političtí vůdci domluvili přesun legií na francouzskou frontu. Protože Němci obsadili část Ukrajiny, vedla cesta do Francie na východ přes Vladivostok. Československé jednotky se vydaly ve vlacích na dlouhou trať, přičemž na mnohých stanicích byl postup zdržován nepochopením místních sovětských orgánů.

Drama Plukovník Švec začíná na nádraží v Penze v napjaté situaci. Čechoslováci zde musí odevzdávat velkou část zbraní a ukazuje se, že Sověti chtějí legie rozpustit a vojáky zařadit do Rudé armády či pracovních oddílů. Na nádraží vjel vlak s pancéřovými automobily, které mířily na vlaky Čechoslováků. Zatímco někteří vojáci diskutují, zda se Sověty ještě vyjednávat a ustupovat jejich požadavkům, poručík Švec již podnikl kroky k obsazení nádraží a ujímá se velení.

DRUHÝ VOJÁK: Kdybychom jim byli nedávali zbraně, pustili by nás už dávno ke všem čertům, protože by se nás báli. Teď si troufají. Ale sáhnou-li na nás...

Československá vojska obsazují vlakovou magistrálu až po Vladivostok a rozhodují se dále postupovat „vlastním pořádkem“. Pod dojmem úspěchu svolují přidat se na stranu bílých, protirevolučních sil a podpořit je v boji proti bolševikům. Nicméně se ukazuje, že Rusové nemají dosti odhodlání bolševikům čelit.

Druhé dějství dramatu se odehrává v Kazani. Dostavuje se zklamání z toho, že Čechoslováci bojují a jejich počty se stále snižují, zatímco obyvatelé Kazaně nejsou schopni nic podniknout pro svoji obranu.

Autor dramatu Rudolf Medek, ačkoli to výslovně neříká, si dobře uvědomuje, jak velkou roli hraje psychologie skupin. Odhodlání většiny strhává i nerozhodné, zatímco proti všeobecné pasivitě nic nezmůžou ani uvědomělí jedinci. V posledním dějství divadelní hry už je československé vojsko „nemocné“, nemá chuť do dalších bojů.

PRVNÍ VOJÁK: Nejsme žádný vojsko! Pryč s militarismem!

TŘETÍ VOJÁK: Tak je to správný. Nejvejš jsme vozbrojený vobčané! Lid ve zbrani. Když budeme chtít, tak pudem. A když nebudeme chtít – tak nepudem.

Protesty jednotlivců nemají smysl, změnil se celkový duch vojenských jednotek. Je však třeba znovu nastoupit proti bolševikům, jinak „vás nepřítel sežere“. Plukovník Švec v této situaci zašel do krajnosti - vzal si život. Jeho smrt probrala vojáky z letargie a jsou opět schopni činu.

Medkovo drama tedy nelíčí jen historii čs. legií v Rusku, ale zároveň se pokouší pronést slovo ve vyšší umělecké rovině, vyslovit se k psychologii skupin a k iracionálnímu působení oběti na duch celku.

Proto si velmi cením toho, že divadelní hra Plukovník Švec byla uvedena v Národním divadle v loňském roce při příležitosti 100. výročí vzniku Československa. Od té doby je hra stále na programu, nejbližší termíny najdete zde. O znovuuvedení na scénu Národního divadla se zasloužili dramaturgyně Marta Ljubková a režisér Jiří Havelka.

Pro současné publikum byla hra zkrácena o řadu dialogů a zároveň doplněna o úvod, výklad historie čs. legií, scény z bitvy u Lipjag a přehled recenzí v dobovém tisku. Současná situace ovšem neumožňuje provést hru s původní rozsáhlou výpravou a s velkým počtem osob.

Přesto se tvůrcům podařilo vytvořit dojem vojska pomocí nevelké skupiny herců a symbolických scén cvičenců Sokola a vojáků. Doplňující historický výklad s použitím map je bohužel v dnešní době nanejvýš potřebný, protože historie čs. legií nepatří ke všeobecným vědomostem dnešních diváků. Autor kdysi počítal s tím, že hlavní chod událostí bude už diváku známý.

Důraz na výklad dějin tím pádem poněkud zastiňuje vyznění hry. Pokud je třeba vykládat vše od základu, není možné během jednoho večera dojít až k závěrečnému plnému vyznění posledního dějství. Myslím, že psychologická proměna po smrti plukovníka Švece nebyla dostatečně herecky ztvárněna. Sice ani Rudolf Medek zde plně nevyjádřil, jak to vypadalo, přesto se měli umělci pokusit sami ze sebe doplnit, co v textu samém není obsaženo.

Představitel hlavní role Filip Kaňkovský podle mě nebyl zvolen zcela šťastně, neodpovídá typově podobě plukovníka Švece; nedařilo se mi uvěřit, že před sebou vidím energického muže vznětlivé povahy, který je schopen i razit v davu bičíkem cestu vojenskému povozu, když je třeba. Roli by snad lépe odpovídal Matyáš Řezníček, který hraje poručíka Trojana. Nevýraznější rolí se tak stal slezský poručík Kaluža v podání Igora Orozoviče.

Ještě musím podotknout, že pro mě nebylo milé vytržení ze hry, kdy vojáci začnou recitovat recenze na Medkovu hru z prvorepublikového tisku. Přece jen, před očima diváků se odehrává válka a s ní se literární polemika písmen po papíře nedá srovnat.

I přesto je velmi dobře, že se do Národního divadla vrátila divadelní hra o událostech, které působily při vzniku Československa. Hra byla poprvé uvedena 27. října 1928 na oslavu 10. výročí Československé republiky, hrála se po šest let a znovu byla ztvárněna 15. listopadu 1938. Toto legionářské drama bude stále aktuální, dokud budeme cítit souvislost České republiky s Československem. A dokud bude mít český národ dvě tváře, jednu snaživou a činorodou, a druhou remcavou a otrávenou.

Plukovník Švec byl pohřben 28. října 1918.

Celý text divadelní hry Plukovník Švec najdete zde.