Znovuhratelnost a emergentní vlastnosti, díky nimž můžete na stejném systému prožívat stále nové příběhy, jsou zlatým grálem herního byznysu snad odnepaměti. Dnes se podobné legrácky obvykle skloňují v souvislosti s obrovskými simulačními možnostmi sandboxů nebo her v otevřeném světě. Dekádu nazpět bylo však Left 4 Dead jednou z prvních vlaštovek, v níž šlo procházet herní kulisy pořád dokola a přitom pokaždé trochu jinak.
Čtveřice přeživších, kteří se prodírali hordami infikovaných zombíků, nabízela možnost hrát jak s kamarády, tak i boty. Co více, jeden z hráčů mohl převzít otěže infikovaných, čímž vznikl jeden z nejlépe fungujících asymetrických multiplayerů v herní historii.
Přitom tu vážně nebylo příliš mnoho obsahu. Hrstka map, pár zbraní, opakující se nepřátelé... Právě tím vším mi Left 4 Dead zpočátku evokovalo spíše modifikaci nežli plnohodnotný titul. Změna ovšem přišla již při druhém a třetím spuštění. Hra totiž randomizovala přísun nemrtvých a jejich bossů pokaždé v trochu jiném tempu.
„AI director“ se sice bil do hrudi tím, kterak je dávkování potvor komplexnější než hození si kostkou, to celé dle stopování stresu či vytížení hráčů a podobných prvků, ale ruku na srdce: Nešlo o moc víc než o chytře dávkované, leč stále náhodné rozložení nepřátelských vln, zvuků a hlášek. Ovšem i kdyby byl celý AI Director jenom o čisté náhodě, pořád jde o jeden z nejlépe fungujících náhodně generovaných systémů v živé paměti.
Left 4 Dead zkrátka umělo překvapit. Přestřelku se zombíky v něm očekával kdekdo – ale to, že vás bestie přepadnou na stejné mapě desetkrát jinak, nebo že se budete muset vracet pro kolegu chyceného Smokerem, nebo že budete moct vše zachránit takticky ušetřenou trubkovou bombou, to vše dovedlo z minima propriet vykouzlit nečekaně mnoho muziky. Zdánlivě primitivní vraždění zombíků se ukázalo být krystalickou a po čertech dobře vyladěnou záležitostí.
Vývojáři ze studia Turtle Rock začali na budoucím hitu pracovat v polovině roku 2005 a řadu původně dokončených prvků ze hry odstranili nikoliv kvůli typickému nestíhání, ale právě pro zjednodušení zážitku. Původně hra například disponovala daleko otevřenějšími levely uvnitř jednoho velkého města, kde si hráči mohli vybírat vlastní cestu skrze vícero uliček. Hráči však údajně byli takovou přemírou svobody zmateni, popřípadě si vždy vybírali stejnou trasu. Úrovně tak byl redukovány a pozměněny do kampaní No Mercy a Dead Air.
Spolu s tím došlo i na vyškrtnutí speciálního infikovaného jménem Screamer, který by na hráče přivolával zombíky (schopnost dostal skrze zvracení Boomer), stejně jako perzistentní systém odměňování hráčů za pozitivní akce.
Mezi kampaněmi byly navíc přítomné dlouhé dějové vysvětlovačky. Přitom dějové kulisy si lze v konečné hře lze stále dohledat nebo domyslet – Left 4 Dead je akorát nikomu nevnucuje. Ani vám tak nemusí dojít, že hra byla půvidně inspirována panikou kolem ptačí chřipky...
zdroj:
Foto: Valve
V součtu vznikla vizionářská hra, která správně pochopila trendy nové generace. Ať už přitom preferujete kteroukoliv on-line střílečku, nelze rozhodně popřít, že Left 4 Dead bylo z hlediska kopírování dalšími vývojáři trefou do černého. Evolve, Dead Island či Payday 2 rozhodně nezapřou svou primární inspiraci, krom čistých klonů však Left 4 Dead zpopularizovalo i kooperaci a nenucené zacházení s on-line tituly.
Zatímco na Half-Life 3 stále čekáme (a asi i nadále budeme) a Counter-Strike se v posledních letech z příjemné on-line/LAN střílečky kvůli byznysu se skiny přesunul do sféry „WTF“, Left 4 Dead je i jedenáct let po vydání stále neposkvrněno ničím jiným než nemrtvou krví.
