Hlavní obsah

Rok 1989 v Kadani: Historik vzpomínal na školníka, který vyhrožoval vyhazovem

Novinky, Lucie Bartoš

Legraci i úzkost nad vzpomínkami z nesvobody pocítili návštěvníci večera v Kadani, na kterém se promítl i náhodně objevený film s Havlem. Sedm pamětníků před pár dny v kadaňském Orfeu promluvilo o tom, jak prožívali 17. listopad, ale i dobu před ním. Akci zorganizovaly dvě pedagožky gymnázia.

Foto: Lucie Bartoš

Marcela Svejkovská vítá Jana Voráče, který přinesl film s Václavem Havlem. Uprostřed starosta Kadaně Jiří Kulhánek.

Článek

Na začátku návštěvníci zhlédli část dokumentu s Václavem Havlem, když dorazil 12. února 1990 do Kadaně. Filmový snímek objevil lékař Jan Voráč před deseti lety během stěhování.

S pokorou a moudrostí na rok 1989 vzpomínal kadaňský farář Josef Čermák, který pochází z Jihlavy a sever si na vlastní žádost vybral pro kněžskou službu. Tehdy působil na Znojemsku. „Modlil jsem se za všechny události, které začínaly,“ uvedl mimo jiné.

17. listopadu 1989 neměla většina hostů o pražských událostech ponětí. Prožívali běžný den. Až na Petra P. Payna, který se účastnil přímo dění na Národní. V Kadani jako evangelický farář nastoupil v září. Předtím pracoval jako topič a pro Východoevropskou informační agenturu.

Jestli půjde na protest 17. listopadu, si nebyl jist, neboť se jednalo o demonstraci organizovanou SSM (Socialistický svaz mládeže). „Když jsem pak viděl cedule s razantními nápisy a slyšel projevy, tak mi bylo jasné, že se děje něco pozoruhodného,“ řekl.

„Pro mě to byl šedivý komunistický den jako každý jiný. Až s dalšími událostmi si uvědomíte, že se v Praze něco stalo. Navíc jsme žili na samotě na Jezeří,“ připojil Jaroslav Stejný, bývalý kastelán zámku Jezeří.

Bujné vzpomínky má historik Petr Hlaváček. Studoval 2. ročník gymnázia v Kadani. „Vůbec jsme nevěděli, že se v Praze něco děje. Neměli jsme telefon – ani pevnou linku, nebylo jednoduché ji získat,“ podotýká směrem k mladým.

Ve Svobodném slově 18. 11. prý vyšla jen noticka, že byla demonstrace. „Zásadnější informace zazněla v pondělí, když jsem šel do školy. Vytáhl jsem Svobodné slovo ze schránky, už tam byla fotka a větší článek a dal jsem to ve třídě na nástěnku,“ vypráví a dodává: „My jsme byli už taková zpolitizovaná generace. Bavili jsme se o socialismu s lidskou tváří. Přitom jsme byli zároveň i svazáci. Já jsem tajně vedl skautský oddíl.“

Do Čech na diskuzi zavítal i emigrant Daniel Vereš. „Mně bylo tehdy 10 let. Nacházel jsem se s rodiči v západním Německu, kam jsme několik měsíců předtím utekli."

Starostovi Jiřímu Kulhánkovi bylo 27 let a učil na základní škole. „Večer jsem otevřel Hlas Ameriky. Pořád jsem se těšil, až to praskne. Od 15 let jsem si nepřál nic jiného."

Hlaváček si pamatuje, jak přijela na gymnázium emisarka stávkujících studentů z Prahy. „Obcházela třídy a ředitel ji vyhodil. To byl spouštěč, abychom se začali napříč třídami bavit,“ má poznatky za studenty, kteří si pak vymohli setkávání v aule školy. „Tam s námi diskutoval ředitel, kterého doplňoval člověk, o němž jsme nevěděli, že je nejdůležitější osobností gymnázia, protože to byl školník. Byl předsedou tamní organizace KSČ. Jednou nám vyhrožoval, že nás vyhodí ze školy a neodmaturujeme.“

Na vzdělávací embargo má vzpomínku i zmíněný kastelán Jaroslav Stejný: „U nás to také bylo bez studií. Od 1. třídy jsem měl učitelku komunistku. Kvůli ní jsem začal koktat a počurávat se. Bylo to dobré ale v tom, že se naučíte bojovat…“

Reklama

Výběr článků

Načítám