Kostel na Zelené hoře se vyššími okny přiblížil podobě ze Santiniho časů

  8:44
Mistři hned několika řemesel si v posledních dnech podávali kliku v kostele sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáře nad Sázavou. Minulý týden skončila v nejslavnější stavbě architekta Santiniho další etapa velké obnovy této žďárské památky zapsané na prestižní seznam UNESCO.

„Pro letošek končíme, co se oken týká, máme hotovo,“ hlásil ve čtvrtek umělecký sklenář Petr Švamberg mladší. Zrovna z lešení vyplňoval plástvovými vitrážemi poslední katedrální okno.

Fotogalerie

To nejhorší zbylo otci a synovi Švambergovým na konec. Desáté vysoké okno je totiž hned vedle varhan, a tedy těžko přístupné.

Právě okna na druhém ochozu jsou největší vizuální proměnou poutního kostela za posledních zhruba sto let. Jsou o metr dvacet vyšší než nepůvodní dřevěná okna ze začátku 20. století.

Naopak plástvová vitráž vrací ikonické stavbě plné symbolů podobu z časů Santiniho, tedy před 300 lety. Vitráže jsou pasované do původních kovaných nosných rámů, plástve tvoří šestihrany o průměru 15 centimetrů. Jsou pospojované olověnými profily ve tvaru H.

Svoje letošní působení na Zelené hoře Švambergovi zakončili v přízemí, kde vyměňovali malé okno ve tvaru mitry. „Než se celá rekonstrukce uzavře, určitě nás příští rok ještě nějaké menší opravy a dodělávky čekají,“ míní sklenář.

Pod omítkou našli barokní číslice

O patro pod ním finišovali před víkendem práci restaurátoři. „Dokončujeme oratoře, místnosti na prvním ochozu,“ popisoval sochař a umělecký restaurátor Petr Šlosar.

Mezi oratořemi jsou chórky, ty už řemeslníci opravili v předchozích letech poté, co se národní kulturní památka před pěti lety vrátila římskokatolické církvi.

„Ze zdí jsme odstranili staronové omítky a obnažili je až na vrstvu z doby Santiniho,“ vysvětluje Šlosar. V některých místech si dokonce pomáhali skalpely. Bylo nutné zachovat původní vrstvu. Na zdech odhalili například také barokní číslice, značící jednotlivé prostory.

V jednotlivých oratořích opravovali také štuky. „Doplňovali jsme chybějící kusy žeber či injektovali a zapravovali pukliny,“ přidává se Šlosarův kolega Tomáš Hokeš. „Když se to zahladí, vypadá to, že jsme tady vůbec nic nedělali. Naše práce vlastně není moc vidět, je to taková výtvarná činnost bez ega,“ dodává s úsměvem muž, jehož původním oborem jsou vitráže.

„Postupujeme klasickou technologií, používá se asi třicet let staré vápno. Žádné moderní malty a cementy,“ líčí Petr Šlosar. Každá dílna si svůj postup střeží, proto mistři přesnou recepturu neprozradili.

Spousta práce ještě zbývá na schodištích a v přízemí

Parta restaurátorů se na jaře zase vrátí. Spoustu práce budou mít na schodištích a v přízemí.

V dalších týdnech už budou pokračovat jen štukatéři Karel Navrátil a Alois Kališ. Na Zelené hoře už pracovali na hlavním stropě nebo na výzdobě části ambitu.

Přesto se však práce v zimě úplně nezastaví. „Čtyři boční oltáře už jsou odvezeny na restaurování v ateliéru,“ vysvětluje kastelánka Michaela Kokojanová.

U kostela zůstane zvenku ještě část lešení. „Firma bude na jaře ještě dodělávat kousek fasády,“ zmiňuje kastelánka zpoždění. Příští rok bude nejviditelnějším krokem výměna podlahy a také restaurování hlavního oltáře.

Autor: