Amir Khan: Hudbu považuji za obrovský dar v životě každého člověka

Slovenský tenorista Amir Khan, rodák z Čadce, přijal od ledna 2019 angažmá v plzeňské opeře. Je absolventem Státní konzervatoře v Bratislavě, kde v letech 2010–2016 studoval u prof. Dagmar Livorové. Vedle zpěvu studoval také medicínu na Lékařské fakultě Univerzity Komenského a získal titul doktora všeobecného lékařství. V současné době je zaměřen na pěveckou profesi, hostuje ve Slovenském národním divadle (Prodaná nevěsta – zkrácená verze, Krútňava) a v Jihočeském divadle, kde vytvořil Jeníka v Prodané nevěstě. V Plzni jej můžeme vidět v inscenacích oper Idomeneo, Iris, Nabucco a Šelma sedlák. Získal ceny v mnoha prestižních pěveckých soutěžích…
Amir Khan (foto Vojtěch Vlk)

Asi nenajdeme mnoho tenoristů, kteří by zároveň vystudovali medicínu. Jak se to stalo? A jak jste to vůbec zvládl, studovat současně medicínu a zpěv?
Častá kombinace to právě není, ale přece takoví jsou a byli. Například dr. Gustav Papp – nevím, zda obě profese studoval současně, ale vykonával určitě (smích). Právě při Kontinuitách (nedělní matiné se vzpomínkou na významnou osobu nebo událost spojenou se Slovenským národním divadlem), kde se na něj vzpomínalo ve Slovenském národním divadle, mě pozval jedinečný Jaro Blaho jako jakéhosi mladého následovníka Pappa. Bylo to ve čtvrtém ročníku, byla to moje premiéra na prknech opery SND a zpíval jsem árii Alfreda. Do předehry jsem vyběhnul v lékařském plášti a po recitativu před árií jsem si ho svlékl a položil na klavír jako symbol toho, kterým směrem se chci profesně ve svém životě ubírat…

Pocházím v zásadě z čistě lékařské rodiny – moji rodiče, sestra, tety, sestřenice… Byla to pro mě samozřejmě odmalička přirozená cesta, dokud jsem neměl první zážitek s operou, to mi bylo sedmnáct let.

Jak jsem to zvládnul? Popravdě si to dnes už vůbec neumím ani sám představit. Bylo to mimořádně náročné – obrovské množství odborných informací, stovky hodin strávených nad knihami, účast na lékařských sezeních od sedmi hodin ráno, cirkulování po různých odděleních, noční služby a mnoho dalšího a naproti tomu svět opery, hudby. Bylo zapotřebí neuvěřitelně organizovat svůj čas, bez toho by to nebylo možné – člověk musel podávat výkony na obou frontách současně. Když se celé noci učíte na zkoušky a potom máte koncert, který si žádá člověka odpočinutého, pružného, svěžího – fyzicky i mentálně –, není to vždy tak jednoduché. Medicínu jsem končil 1. června 2016 státnicí z pediatrie právě na den dětí a absolutorium na konzervatoři jsem měl o dva dny později. Že se to všechno podařilo, jsem si uvědomil až o několik měsíců později…

Nakonec ale operní zpěv zvítězil…
Ano, operní zpěv zvítězil. Uvědomění, že to je to, co chci v životě dělat, přišlo asi v polovině studia, ale medicínu jsem samozřejmě dostudoval, abych měl jakási „zadní vrátka“, pojistku, kdyby to v opeře nějak nevyšlo…

P. Mascagni: Iris – DJKT Plzeň 2019 (foto Martina Root)

V roce 2014 jste získal druhou cenu na Mezinárodní pěvecké soutěži Rudolfa Petráka a v roce 2017 vám na Mezinárodní pěvecké soutěži M. Schneidera-Trnavského udělila porota pod vedením prof. Evy Blahové druhé místo, cenu Europe Bratislava Schengen a speciální cenu tenoristy Otokara Kleina. Jak důležité pro vás byly tyto soutěže a úspěch, který jste tam měl?
Měly pro mě jako pro umělce zásadní význam. I když jsem pozitivní ohlas publika, diváků zažíval na koncertech již během studia, ocenění odbornou porotou mělo velkou výpovědní hodnotu a ujistilo mě ještě více v tom, že rozhodnutí nevykonávat lékařskou praxi bylo správné a jednoduše v tom, že jdu správnou cestou.

Co si obecně myslíte o hudebních soutěžích?
Pěvecké soutěže jsou, myslím, důležitou a neoddělitelnou součástí profesionálního pěveckého rozvoje, neboť prověří člověka ještě z jiných hledisek a kritérií, než například koncerty a představení. Při neúspěchu ale není třeba hned házet flintu do žita, samozřejmě je potřebné, aby člověk dostatečně sebekriticky zhodnotil svůj výkon, snažil se odstranit chyby, které lze odstranit, ale na druhé straně je nutné si uvědomit, že krása nebo kvalita zpěvu je těžko měřitelná a často subjektivní kategorie – o to náročnější je konfrontovat se s velkým počtem umělců, a právě tehdy ukázat své klady, výjimečnost a perspektivu.

Pravidelně jste se účastnil mistrovských pěveckých kurzů, například u Petera Dvorského. Co vám to dalo?
Kurzy bývaly v letním období, neměl jsem ani jednu školu (nepočítaje povinné stáže na interním oddělení, chirurgii apod.), a tak jsem měl konečně možnost věnovat se studiu zpěvu bez medicíny nerušeně a současně jsem si mohl informace týkající se pěvecké techniky, interpretace či dokonce herectví ověřit na finálních koncertech s klavírem, koncertech s orchestrem či v operních fragmentech. V neposlední řadě jde také o jedny z nejkrásnějších vzpomínek na nádherný a produktivní čas, na přátele, na kolegy – s některými se člověk stále setkává i na divadelních prknech, jevištní vztah je o to intenzivnější a příjemnější.

A. Dvořák: Šelma sedlák – DJKT Plzeň 2019 (foto Martina Root)

Kde se ve vás vlastně vzala láska k hudbě, zájem o operu a zpěv?
V sedmnácti jsem se jeden zimní večer díval na videa na internetu a v návrzích mi vyskočilo video z charitativního koncertu Luciana Pavarottiho „We Are the World“. Zpívaly tam nejznámější hvězdy světové populární scény, jeden za druhým, dost impresivně. A potom začal zpívat Pavarotti. Bylo to jako z filmu, cítil jsem, jak mi začíná bušit srdce a stoupá tlak. Nic podobného jsem nikdy nezažil – bylo to velmi silné. Nevěděl jsem, co to je, jak a zda se to dá naučit, ale musel jsem to mít. Musel jsem být operním zpěvákem. Pamatuji si, že v ten večer jsem si řekl, že chci být tenor (smích). Asi za dva týdny jsem se přihlásil na ZUŠ s rozsahem asi tří tónů, na druhou hodinu jsem své učitelce přinesl noty k árii „Nessun dorma“ a řekl jí, aby mě to naučila zpívat. Vzpomínám si, že moje rodina a kamarádi mě prosili, abych se přestal pokoušet zpívat, že se to nedá poslouchat, že je to cosi příšerného. Po několika měsících se rozsah hlasu zvětšil, zpíval jsem na vernisáži akademického malíře Zimky a ten mě hned doporučil až k paní profesorce Dagmar Livorové, u které jsem nakonec i vystudoval a spolupracuji s ní dodnes.

Máte nějaké vzory mezi pěvci, nebo oblíbené zpěváky?
Mohl bych jmenovat obrovské množství pěveckých osobností, které mě inspirovaly, nadchnuly a stále vzbuzují mé nadšení, ale ten, kdo mě k opeře jako takové přivedl a kdo pro mě představuje absolutní mistrovství v uchopení belcanta a krásného zpěvu jako takového, je Luciano Pavarotti.

A co oblíbení skladatelé a opery?
Mému naturelu a emocionalitě jsou nejbližší italští romantičtí skladatelé jako Verdi, Puccini apod. Nejoblíbenější operou je jednoznačně Dvořákova Rusalka – výjimečná snad ve všech aspektech (od instrumentace až po libreto). Viděl jsem ji naživo v Metropolitní opeře dvakrát ve světovém obsazení s Renée Fleming, Piotrem Beczalou, Dolorou Zajick a v roli Hajného s Vladimírem Chmelem.

Amir Khan (foto Vojtěch Vlk)

A co třeba operní nahrávky, posloucháte, máte nějaké zvláště oblíbené?
Operu poslouchám neustále. Ráno, přes den, během jízdy autem, při usínání (smích). Konkrétně? Když jdu například do práce na nějakou zkoušku nebo představení a chci se trochu nabudit, energeticky nebo emočně se zdvihnout a probrat, tak rád poslouchám Dianu Damrau – „Vien diletto“, „O zittre nicht“, předehru ke Kouzelné flétně, předehru k Prodané nevěstě, Renée Fleming – „Jak je mi“, finále Fausta, finále Trubadúra – verzi Pavarotti, Sutherland, Horne, Wixell, Ghiaurov, Rusalku – v zásadě jakoukoli část, ale jmenovitě verzi s Gabrielou Beňačkovou, Peterem Dvorským a Evou Randovou, nebo finále z ND s Evou Jenisovou, Hvorostovskij – „Hai gia vinta la causa“, „Ah! Non giunge“ s Joan Sutherland… Je toho opravdu hodně!

Co a kde byste si jednou rád zazpíval?
Nejvíc bych si určitě jednou (až přijde ten správný čas), chtěl zazpívat Cavaradossiho, potom Dona Josého, Trubadúra… Kde? Hmmm… Asi každý začínající operní zpěvák sní o těch největších operních domech a jejich jevištích a já také nejsem výjimkou. Ale reálně asi hlavně tam, kde bude super tvořivý a profesionální tým lidí, příjemní kolegové a inspirativní práce – tam, kde bude člověk spokojený.

Jaký je váš vztah k současnému trendu operních režií, které se – někdy násilně a za každou cenu – snaží opery aktualizovat?
Já osobně nemám s novátorským přístupem režisérů žádný problém, pokud jsou jejich počiny logické, pokud nejsou samoúčelné, pokud respektují libreto alespoň do nějaké míry a celková inscenace je schopna něco sdělit, posunout emoci z hudby směrem k divákovi. Poslední novátorskou inscenaci, kterou jsem měl možnost vidět, byla Traviata, uvedená v září 2019 v Paříži, režírovaná Stonem, obsazená například fantastickou Pretty Yende a neuvěřitelným Benjaminem Bernheimem. Byla posunuta do dnešní doby, přiznává například online komunikaci a jednotlivé zprávy Doktora, Violetty a dalších už během předehry. Pro mě úplně jiná, výjimečná a vzrušující inscenace.

Co vás čeká v nejbližší době?
Teď mě čeká pár náročných měsíců – současně zkouším tři opery ve třech rozdílných městech. V nejbližší době ztvárním Alfreda v La traviatě v Opavě. Mám neuvěřitelné štěstí na skvělé Traviaty, které roli Violetty ztvárnily už předtím – Jana Sibera, Veronika Holbová – mimořádně disponované umělkyně. Když člověk na své cestě potkává takové lidi, je to opravdu požehnání. Pak přijde na řadu Remendado v Carmen v Plzni a potom Ismael v Nabuccovi v Českých Budějovicích. Mezitím v prosinci ještě charitativní koncert pro Autistické centrum v Českých Budějovicích s Janou Šrejmou Kačírkovou. Také jsem začal spolupracovat s Pavlem Šporclem a jeho agenturou Šporcl Arts, z čehož mám nesmírnou radost a už teď se těším na naše společné projekty.

W. A. Mozart: Idomeneo – DJKT Plzeň 2019 (foto Martina Root)

Čemu se rád věnujete ve volném čase, máte nějaké koníčky?
Volno je vždy nárazové, ale alespoň nějakou kontinuitu se snažím udržet při posilování. To je můj největší koníček, i když to má při povolání zpěváka svá omezení – například nemohu mít silový trénink v posilovně v den představení, svaly břicha jsou pak vytvrzené, nepružné a celkově by mi na jevišti ta energie chyběla. Jinak mám rád dobré jídlo, cestování, studium cizích jazyků a kriminální dokumentární seriály – na ty se mohu dívat i hodiny bez pauzy! (smích)

Letos jste přijal angažmá v plzeňské opeře. Jak se vám v Plzni líbí?
Líbí. Všechno to mělo velmi rychlý spád. Moje první opera v Čechách byla Prodanka v říjnu 2018 (rovněž zde jsem měl neuvěřitelné štěstí stát po boku výjimečné pěvecké osobnosti Jany Šrejmy Kačírkové) a následně přišla nabídka angažmá v Plzni. Jsem tam velmi spokojen, výborní a zlatí kolegové, kvalitní hudebníci a vedení, o kterém může člověk snít. Práce je dost, za což jsem velmi vděčný. Plzeň je krásné město, ale cestovat odtud je trochu problematické, proto jsem se nedávno přestěhoval do Prahy.

Jak pečujete o svůj hlas?
Asi jako většina zpěváků se snažím dodržovat určitý režim, vyhýbám se velmi hlučným prostředím, kde by se člověk musel namáhat i pouhým mluvením. Když cítím hlasovou únavu, tak určitě Vincentka, různé pastilky, kalcium, a hlavně absolutní hlasový klid – snažím se ani nemluvit, pokud to povinnosti ovšem právě dovolí.

A na závěr má obligátní otázka: Co pro vás osobně znamená hudba jako taková, bez ohledu na to, že se jí sám věnujete profesně?
Hudbu považuji za obrovský dar v životě každého člověka, možná až za jednu ze základních životních potřeb, protože život bez hudby by byl podle mě unylý, prázdný. Hudba má schopnost umocnit nebo naopak potlačit pocity, dát naději, nebo uklidnit – její pole působnosti je skutečně rozsáhlé. Hudba člověku dovolí pocítit euforii, otevře a rozvine představivost a snad někdy až zasáhne duši. To jsou výjimečné momenty a ty prožívám nejvíce díky opeře. Speciálně opera má pro mě dvě jedinečné vlastnosti – schopnost zasáhnout nitro silou výpovědi (jak interprety, tak i diváky) a někdy dokonce sdělit nesdělitelné…

Děkujeme za rozhovor!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat