Mezi premiérou předposledního, právem vysoce ceněného filmu Martina Marečka Pod sluncem tma a jeho zatím posledního snímku Dálava (7. 11., scénář režisér a Tomáš Bojar, kamera Jiří Málek) uběhlo osm let. V současném kulturním provozu, jehož účastníci považují až na výjimky za nutné chrlit jeden „tvůrčí výstup“ za druhým nebo o sobě alespoň co chvíli dávat světu jinými způsoby více či méně dravě vědět, lze považovat takovou odmlku a fakt trpělivé zdrženlivosti za hodné pozornosti.

Dálava začíná dlouhým záběrem na muže stojícího na hlavě, ubíhající vteřiny jsou rytmizovány jeho hlasitě snímaným dechem. Výjev předznamenává leccos z témat i formy filmového celku: vědomost, soustředěnost, klid a pevnost – i podstatnou živost, svobodu, otevřenost, napětí a křehkost.



K Marečkovým výrazným schopnostem patří umění najít si jedinečné ústřední postavy, reálné osobnosti, zaručující jistotu i potenciál životních situací nosných pro jeho film, ale také disponované v takovém filmu existovat a vystupovat. Ve snímku Pod sluncem tma to byli dva současní bílí vyslanci pokroku v zambijské osadě, Češi Milan a Tomáš, na plátně se představující i jako dokonale sehraná, namnoze neodolatelná dvojice zřetelných odlišných typů, vzájemně jiskřících ve výstupech nejednou až klaunských rozměrů. V Dálavě je dvojice otce Vítka a jeho dospívajícího syna Gríši navenek možná méně výrazná a efektní, s charaktery, které se pomalu a jen částečně poodhalují, a ve vztahu, jenž se takřka nepozorovatelně, ale zásadně vyvíjí, což ovšem zas do díla přináší větší napínavost i jistá podstatná tajemství.



Ti dva putují autem z Brna do vzdáleného ruského Divějeva za druhou polovinou rozvedené rodiny, Vítkovou někdejší ženou a dcerou, tedy Gríšovou matkou a mladší sestrou, které po léta neviděli a dle všeho vědí jen velmi málo o jejich současném životě. Na první pohled průzračně jednoduchý děj se rozvíjí v několika přehledně a čistě, ale rafinovaně se prostupujících vrstvách vyprávění. Základem je záznam jízdy, vlastní cesta. Druhou rovinou je monolog-dopis-deník, který otec adresuje dceři, vzdálené nejen geograficky – text slyšíme prostřednictvím jeho hlasu, občas vidíme samotný zápis, pisatel se projevuje jako zdatný stylista se schopností výrazné (sebe)reflexe, jíž se snaží objasnit adresátce, ale snad nakonec hlavně sám sobě příběh zrodu, života i – možná napořád otevřeného – konce jejich rodiny, včetně mnoha romantických, dramatických, občas až kriminalistických a často také absurdních situací a zápletek. Třetí rovinu vyprávění nesou starší fotografie a záběry ze soukromých videozáznamů, zachycující především okamžiky z rodinné minulosti, kdy byla ještě povýtce šťastnou přítomností. Všechny vrstvy se v klidném, vyrovnaném tempu tak či onak prolínají, občas souladně, jindy v kontrapunktech, třeba když otcův hlas mluví o tom, proč a jak začal připravovat rozvod, a zároveň na zašlém nekvalitním záběru vidíme, jak svého malého syna ve chvíli přinejmenším navenek idylické učí plavat. Žena a matka, která je jedním z cílů cesty, je vždy bez tváře či identifikace.



Osobní historie otce se vyjevuje v peripetiích stejně bizarních jako příznačných pro příslušníka generace, které se v Čechách s pádem totality v době jejího mládí otevřel svět dosud nebývalých možností. Mladík, vyznávající hippie životní styl a zenbuddhistické hodnoty, se pružně proměnil, především kvůli snaze dobře uživit rodinu, již založil, v uhlazeného, vyholeného muže v obleku a kravatě, prosperujího ve světě finančních poradců (do něhož ho, jak říká, přivedli jeho „blízcí přátelé a vzory“, ti, „od nichž se učil meditovat“), aby se pak zase vrátil k některým svým mladistvým východiskům, či se o to přinejmenším pokoušel – na cestě, kterou sledují filmaři, ho divák vnímá jako klidného, vyrovnaného, až stoického muže středního věku s delšími vlasy a vůbec takříkajíc alternativnějším vzezřením, který oplývá vysokou inteligencí, vtipem i empatií a velmi cíleně udržuje životní rovnováhu reflektivními úvahami, ale také průběžným praktikováním jógových cvičení a dalšími uvážlivými prostředky napomáhajícími psychicky i fyzicky zdravé existenci.



Na dlouhé cestě mezi Brnem a Ruskem dochází k několika zastavením – v domáckém prostředí u matky-babičky kdesi na moravském venkově, pak na jakémsi trhu, už o hodně dál na východ, kde se k běžné spotřebě prodávají živá zvířata jako za starých časů, k čemuž vyjadřuje syn neostentativní odpor, zatímco otec to se znatelným nadšením vnímá jako zdravější, přirozenější a lidštější způsob než nákupy masa v hypermarketech, a v jiných fázích cesty zas při různých nocováních, z nichž jedno otec vychutnává pod širým nebem u ohně, který si za pomoci velmi neochotného syna rozdělal, zatímco ten pak noc stráví na sedadle uzavřeného auta, jež považuje v dané konstelaci za jedinou relativně pohodlnou jistotu. Další ze zastávek představuje noční tísnivé čekání a prohlídky na ruských hranicích. „Hurá! Jsme v Rasíji! Sláva! Tak dlouho jsme klepali na brány Mordoru, až se s děsivým kvílením rozestoupily a vpustily nás do svých útrob!“ kříčí po překonání této překážky otec, možná především proto, aby před sebou a synem zapudil tíseň z jízdy pokračující do temné noci a hlavně nejisté budoucnosti. V ní je mimořádně světlým okamžikem návštěva u bystrých a vlídných přátel, rodičů tří malých dětí – až archetypální obraz fungující rodiny, která skýtá hřejivé útočiště, lokalizované ovšem v jedné z buněk studeného, anonymního a nehostinného megapaneláku kdesi v ruské megaříši.





Porucha auta na další noční cestě předznamenává zásadní překvapení v cíli a všechno, co z něj vyplyne a není namístě zde prozrazovat, už protože tu film nabývá až detektivních poloh. Cílové místo je lokalitou stejně tak odrazující a stísňující jako fascinující, těžko představitelné jinde než v oné zemi: skličující podnebí, materiální ubohost, nevzhledné nebohé domky, často stlučené z prken a kdovíčeho, všudypřítomné bláto, přes které jsou jen někdy pro usnadnění chůze poházena prkna, dobytek procházející takovými ulicemi a uprostřed toho či spíš nad tím vším pravoslavný klášterní komplex, k němuž se na tomto místě zdá se všechno vztahuje, přinejmenším v těch dnech, kdy sem otec se synem dorazí a právě se tu slaví významný církevní svátek a soustřeďují zástupy věřících – i v legendu, že až nastane apokalypsa, všichni, kdo budou na tomto místě, se i s celým klášterem vznesou do nebes a budou zachráněni. Klášter a jeho okolí ve filmu má, i kvůli dějovým zápletkám, v mnohém atributy až kafkovského zámku, tajemného, nevyzpytatelného a neproniknutelného. Jeho magie působí i na protagonisty, byť si zároveň zde stejně jako po celou dobu své cesty zachovávají od dění alespoň navenek střízlivý odstup, jehož výrazem je i specifický humor, jímiž se Marečkovy filmy rovněž vyznačují. „Z kříže nic neberte! Z kříže nic neberte!“ opakuje dokola zástupům věřících jakýsi dohližitel. „Táto, mě strašně bolí hlava a toto mi fakt nepomáhá, ten chrám bez kyslíku,“ říká s utrápenou poťouchlostí v jednu chvíli pubertální syn. „Ještě že jsme zrovna tady,“ replikuje s velmi opatrnou ironií jindy, v okamžiku, kdy nebe nad klášterem za zvuků burácejících zvonů hrozivě zčerná mračny ptáků, a otec poznamená, že apokalypsa už možná právě přichází.





Ač je otec nesrovnatelně akčnější i řečnější, a tím na první pohled ve filmu dominantnější, ústřední postavou je možná nakonec syn. Z budulínkovského klacka, který po značnou část jízdy nesundá sluchátka z uší, neudělá o krok či pohyb navíc než musí, ale zároveň také občas říká s hraniční přidrzlostí dost chytré věci a vůbec je stejně tak puberťácky nesnesitelný jako pořád ještě dětsky dojemný, se v průběhu a v důsledku této cesty vyloupne mladý muž, který dokáže rozeznat podstatné od nepodstatného, a je-li opravdu třeba, být co k čemu, a který se především musí vyrovnávat s nesnadnou skutečností, s níž je, jakkoli to není nijak explicitně vyjádřeno, průběžně intenzivně konfrontován. Je to také on, kdo, jak se vyjevuje, byl vzdor své nedospělosti iniciátorem tohoto putování za částí někdejší rodiny, a tak je právě pro něj tato cesta bez jakkoli zaručeného výsledku mnohem těžší – jde přece a možná především i o jeho vlastní osud. Že ji absolvuje nejen se ctí, ale i velmi svébytnou grácií (s níž se koneckonců vypořádává i s přítomností filmařů v jejím průběhu) a že díky ní citelně dozraje nejen ve vztahu k otci, je jednou povzbudivých stránek, které tento v mnohém i smutný film s otevřeným koncem přináší.

Jak se lze dočíst, na začátku jeho vzniku byla skutečnost, že se režisér seznámil s Gríšovým otcem, jehož osobnost a životní příběh ho zaujaly natolik, aby se rozhodl natočit hraný film. Když se práce na jeho scénáři po léta nedařila tak, jak si představoval, vše přehodnotil a rozhodl se pro formu dokumentárního filmu – ovšem v jeho specifickém pojetí, spojujícím dobrodružnost a nevyzpytatelnost dokumentárního záznamu s vědomou a důkladnou stylotvornou prací, jež dalece přesahuje čas natáčení. Bylo to velmi dobré rozhodnutí. A nemění na něm nic ani skutečnost, že v současné distribuci to právě takový film nemá dle očekávání snadné, jak o tom vypovídá program popremiérových projekcí. I to patří k rysům současného kulturního provozu: skutečné hodnoty mohou být v halasné záplavě pseudoudálostí snadno přehlédnuty.