Běloruské poslankyně musí být hlavně přitažlivé, říká jejich končící opoziční kolegyně

Jak hodnotíte svou zkušenost v parlamentu?

Velmi dobře. Získala jsem osobní zkušenost a dovolilo mi to také nakazit svými myšlenkami nějakou část poslanců. Společnosti jsem mohla ukázat, že se lze podílet na moci, hájit zájmy země a vlastní organizace a přitom si ponechat vlastní názory a nekompromitovat své principy.

Můžete uvést nějaký příklad, koho jste nakazila svými myšlenkami?

Vždy mluvím bělorusky. Jeden z mých kolegů Valerij Voroněckij slíbil, že bude pokračovat v rozvoji běloruštiny. Jazyk se začal vracet do zákonodárství, což je výsledkem mé práce v parlamentu. Letos vznikla expertní rada a dva zákony už dostaly svou oficiální podobu v běloruštině.

Daří se vám prosazovat vzdělání v běloruštině?

Dodnes u nás neexistuje ani jedna univerzita, kde by se učilo v běloruštině. Je také velký problém poslat dítě do školky s běloruským jazykem a ani školy nejsou všude. A když není perspektiva vzdělání, situace se čím dál víc dostává do slepé uličky. Nejednou jsme se s tím obraceli na ministerstvo školství. Jako poslankyně jsem pak zavedla toto téma na prvním setkání s prezidentem v roce 2017. Bylo jasné, že stát nám nepomůže.

Proto jsme založili soukromou Univerzitu Nila Hileviče. Zaregistrovali jsme ji a už druhý rok se učí. Vydáváme také vědeckou literaturu v běloruštině a jsme v procesu získávání licence. To není jednoduché, my se však neplánujeme vzdávat. Dokonce už zaznamenáváme první pozitivní náznaky, například nás podpořil jeden metodický úřad, který nám schválil otevírání učebních programů.

Právo, nebo spíš povinnost schvalovat návrhy vlády

Můžete popsat každodenní práci běloruského parlamentu? Jaká je jeho skutečná role v politickém procesu?

Mohla by být daleko větší. Problém je, že nejvyšší politické vedení země vnucuje parlamentu svou představu o jeho roli. To, jak si oni představují jeho práci. Jeho funkce je tak silně umenšená. Má právo, nebo spíš povinnost potvrzovat návrhy zákonů, které přicházejí z různých státních orgánů.

Někteří poslanci navrhují změny v těchto návrzích, ale jejich prosazení většinou trvá déle než jedno volební období. Během čtyř let také často nestihnou ani podat vlastní návrh zákona.

Jak na to poslanci reagují? Chodí na zasedání? Diskutují?

Poslanci většinou podporují linii nejvyššího vedení země. V novém složení to bude stoprocentní. Jsou připraveni zcela plnit jakékoliv úkoly. Asi dvacet procent z nich s tím vnitřně nesouhlasí, ale veřejně neprotestují ani proti těm návrhům, které se jim nelíbí.

Je to tedy čistě formální funkce?

V zásadě ano. Někteří se snaží řešit čistě praktické problémy ve svém volebním obvodu. Sociální témata, problémy mládeže a podobně. To ale podle mě nemá řešit parlament. Ten se má věnovat hospodářské politice země a celkovému rozvoji. To se u nás bohužel neděje.

Hlavně dobře vypadat

Popište prosím typy lidí, kteří se stávají poslanci.

Musí to být lidé, kteří si dokázali udělat kariéru, ředitelé firem nebo škol, šéfové úřadů. Kdybych to měla říct dvěma slovy, jsou to lidé systému. Za druhé musí odpovídat představě státního činovníka, což znamená, že se musí umět oblékat a vypadat reprezentativně. No a za třetí, což se hlavně týká žen, musí být přitažlivé.

Poslankyně musí být krásné? Kdo to posuzuje?

Nevím, jakým způsobem se vybírají. Ale mlčky se to tak nějak předpokládá. Aby bylo příjemné zajít do sněmovny, aby mohly dávat rozhovory, aby vznikl hezký obrázek. To se zdůrazňuje. Poslanci samozřejmě také musí být dostatečně chytří, dost vysoko na kariérním žebříčku, jak už jsem říkala, a zcela oddaní současnému politickému vedení.

Mají poslanci osobní motivace? Proč se jimi vůbec lidé chtějí stát? Chtějí něco prosadit, nebo jen získat status a peníze?

Když někomu nabídnou, aby kandidoval do parlamentu, tak se to neodmítá.

Kdo to nabízí?

To se rozhoduje někde na oblastní úrovni mocenských struktur. Kdyby někdo nabídku odmítl, může mu to zkazit kariéru. Je to samozřejmě také prestižní a roli hrají i peníze. Poslanecký plat je o dost vyšší než ten průměrný. Nemůže sice soupeřit s výdělky v byznysu, ale ve srovnání s průměrnou životní úrovní je to dobré. V přepočtu dosahuje asi tisíc euro měsíčně (asi 26 tisíc korun, průměrná mzda činí asi 11 tisíc korun - pozn. autora). Ze všech stran je to přitažlivá práce.

Kritika jako nepřátelství

Spřátelila jste se s některými poslanci?

Vyložená přátelství jsem nenavázala, ale se všemi mám velmi dobré vztahy. Mnozí vyjadřují lítost, že mě nepustili kandidovat do dalšího období. Navíc mnozí z nich vnitřně smýšlí dost demokraticky.

Jak se vyrovnávají s tím, že smýšlí demokraticky a konají jinak? Mluvila jste s nimi o tom?

Víte, mají takové pojetí světa, které je u nás zakořeněné. Jsme my a jsou nepřátelé. Je to takové postsovětské vidění světa. Všichni, kdo jdou s námi, jsou přáteli. Všichni, kdo jdou proti nám a vyjadřují různé kritické postoje, jsou našimi nepřáteli. Proto se každá politická kampaň nebo soutěž mění téměř v bitvu.

Lidé z různých politických táborů, představitel moci a představitel opozice, se v našich podmínkách bohužel mění v nepřátele. Velmi málo zaujímají pozici občanů jednoho státu. Každý si myslí, že jedině on má právo na správný názor.

Takže i když poslanec smýšlí demokraticky, nechce bořit obraz jednoty?

Ano. Zároveň mohou rychle otočit. Všichni vystupují za naši politiku, zemi a nezávislost, ale velmi lehce mohou souhlasit s připojením k Rusku, když na tom Rusko bude trvat.

Někteří mají zkreslené vidění světa a rozvoje Běloruska. Zdá se jim, že je u nás všechno skvělé, není válka, lidé nehladoví. Nechtějí pochopit, že životní úroveň pořád upadá a země není přitažlivá pro mladé talentované lidi.

Divadlo, ne volby

Čím vám odůvodnili, že už nesmíte kandidovat?

Velmi jednoduše: z technických důvodů. Začalo to už při sbírání podpisů nutných pro kandidaturu. Od svého týmu jsem dostala zprávy, že se někteří lidé podepisují, ale mnozí to odmítají s tím, že jim volali a nedoporučili to.

Kdo jim volal?

To neříkali. Asi někdo z představitelů místní moci, ne z úplného vrcholu. Zřejmě někdo z volební komise. Už věděli, koho vyberou, a varovali lidi, že podporovat mě nemá smysl.

Nehledě na to se mému týmu podařilo shromáždit potřebné množství podpisů. Členové volební komise potom začali volat lidem a chodit k nim domů a ptali se, jestli jsou podpisy pod mou kandidaturou skutečně jejich. Všichni to potvrdili. Tak začali tvrdit, že někdo zapomněl napsat datum, někdo zase nenapsal do adresy okres a tak dále.

Jak byste označila to, co se odehrálo v neděli? Říkat tomu parlamentní volby asi není přesné…

Někdo tomu říká divadlo. A myslím, že to docela sedí. Existuje předem napsaný scénář a herci mají určené role. Je to divadelní představení.

Můžeme s tebou udělat cokoliv

Jak se nyní vyvíjí vztah režimu k opozici?

Pokračuje ignorování. Nepouštějí opozici k aktivní účasti na politickém životě. Je to pořád stejné jako už od roku 1996, kdy se parlament pokusil sesadit prezidenta.

Vám někdy režim vyhrožoval?

Ne. Dokonce někteří znovuzvolení poslanci říkali, že budou pokračovat ve spolupráci se mnou. To je možné díky tomu, že nestojím v čele politické organizace, ale Společnosti běloruského jazyka Franciška Skaryny. Běloruština je státním jazykem a mnozí chápou nutnost zamezit tomu, aby před našima očima zmizela z užívání. Asi proto se mnou chtějí spolupracovat.

Jsou Bělorusové ve vztahu k politice apatičtí?

Řekla bych, že lidé jsou aktivní už jen v oblasti vlastních práv. V roce 2010 dostali velmi tvrdou lekci. Zaregistrované kandidáty na prezidenta tehdy režim zmlátil a zavřel do vězení. Poselství bylo jasné: je jedno, kdo jsi, jestli máš imunitu nebo autoritu, můžeme s tebou udělat cokoliv. Lidé přestali ztrácet své síly na vymezování vlastní občanské pozice.

Jeden známý, který nepatří k žádným politickým uskupením, říkal: „Volby nejsou, chodit k nim nemá smysl, všichni víme, že se situace nezmění, dokud je u moci ,vy víte kdo'.“ To neříkal opozičník, ale obyčejný člověk z vesnice. Většina lidí chápe situaci.

Problém je v tom, že lidé, kteří mají volby na starosti, považují za svůj úkol sloužit moci. Vůbec neuvažují o tom, že podvádějí. Jsou přesvědčeni, že odvádějí dobrou práci, že zachraňují společnost před rozpadem, před nepříjemnými situacemi jako na Ukrajině. To asi uklidňuje jejich svědomí. Všichni ostatní ztrácejí víru a spouštějí ruce do klína, protože nemohou nic ovlivnit.

Co říkáte argumentu, že v Bělorusku ve srovnání s demokratičtější Ukrajinou nebo Moldavskem panuje větší stabilita a blahobyt?

Na to mám jednoduchou odpověď. Silná země je ta, v níž se lidé u moci mění na základě svobodných voleb. Taková země a společnost je silná, může odolávat hrozbám, může se dynamicky rozvíjet a má perspektivu.