„Z běžných historických údajů toho laická veřejnost mnohdy moc o fungování objektu nepochopí. 3D modely nebo kresebné rekonstrukce pomáhají názorně ukázat, jak asi stavby kdysi vypadaly,“ říká jeden ze členů uskupení Milan Sýkora, archeolog a kastelolog.

Co pro vás ocenění za propagaci historie od Národního památkového ústavu znamená?
Obrovskou radost jsme měli už jen ze samotné nominace. To, že jsme cenu nakonec i získali, bylo pro všechny velmi příjemné překvapení. Je to pro nás velká satisfakce i odměna, dostat se mezi to úžasné spektrum lidí, kteří za sebou mají mnohdy neuvěřitelné výkony. Na druhou stranu nám radost dělá i to, když vidíme, že se našim filmečkům na sociálních sítích daří, že mají velkou sledovanost a lidé s chutí očekávají další díly. Kdybychom to vše měli dělat jen pro sebe, tak už se tím možná ani nezabýváme (YouTube kanál spolku najdete zde).

11 fotografií

Název projektu Historie v terénu – Litvínovsko na první dobrou evokuje, že se věnujete pouze okolí Litvínova, přitom asi největší popularitu vám přinesly dokumenty o hradech v Českém středohoří či Krušných horách.
I když to dnes může vypadat trochu chaoticky, tak celá naše skupina začínala opravdu jen na Litvínovsku. Postupně se přidaly hrady a tvrze v širším Mostecku. Ty jsme však také postupně vyčerpali, a tak jsme se rozhodli rozšířit naši působnost na hrady v Českém středohoří, kde jich je už podstatně víc. Občas už dokonce zabrousíme i do dalších krajů.

Povoláním jste archeolog, jak jste se dostal k moderování pořadu?
Já jsem se do skupiny dostal zhruba někdy v polovině doby jejího působení. Oslovil mě Filip Šrámek, jeden ze zakládajících členů, jestli bych nechtěl udělat hrady či tvrze v okolí Litvínova. Z počátku se totiž členové Historie v terénu věnovali spíš jen původním dálkovým trasám přes Krušné hory, starým cestám v okolí Litvínova či drobným památkám, jako jsou hraniční kameny, milníky nebo lesní altány.

Měli jste při tvorbě vašich populárně naučných dokumentů nějaký předobraz?
Jsem žákem Tomáše Durdíka, který natočil moc hezký cyklus Štíty království českého. Ten pořad byl pro mě taková vzdálená inspirace, jakým formátem a do jakých podrobností mám asi o hradu vyprávět. Sám mám totiž tendenci mluvit co nejvíc, jenže pak by díl trval asi hodinu. I podle ohlasů se ukázalo, že současný formát o délce deseti až dvaceti minut, v kterých shrneme ty nejzajímavější informace, proložíme je pro lepší představu 3D virtuálními modely hradů či spoustou obrázků, je asi nejlepší cesta. Pokud vím, tak nikdo jiný takový formát prezentace o historii v Čechách nepoužívá. Nelze se ale samozřejmě srovnávat s profesionálními dokumenty, my to vše děláme jen amatérskou kamerou, v jednoduchých programech.

Jak dlouho vám trvá příprava jednoho dílu?
Neděláme si žádné scénáře nebo velké přípravy, natáčení je velkou improvizací. Informace o hradu či tvrzi mám často v živé paměti, i díky tomu, že to jsou objekty, které právě zpracovávám pro svoji práci. Většinou to vypadá tak, že na místě na kolegy vyhrknu vše, co o daném místě vím a kameraman, což bývá často Filip Šrámek, mi řekne, co je z toho asi tak nejzajímavější. Oblíbenou součástí našich historických povídání jsou i vtípky, které nás napadnou vždy až na místě. Díky tomu, že vše děláme ve svém volnu, můžeme do terénu vyrazit vždy, kdy se nám chce, a navíc nemusíme být ani politicky korektní. (smích)

Součástí vašich filmů jsou vizuálně dokonalé 3D modely hradů. Jak tyhle dosud nevídané obrázky, které divákům umožní dokonalou představu o popisovaném šlechtickém sídle, vznikají?
Z běžných historických údajů toho laická veřejnost mnohdy moc o fungování objektu nepochopí. 3D modely nebo kresebné rekonstrukce pomáhají názorně ukázat, jak asi stavby kdysi vypadaly. Zdokumentovat historický objekt podle skutečnosti je už ale časově náročnější a o dost složitější. Model vzniká vždy ve spolupráci s mnoha dalšími kolegy a odborníky, například na digitální modely terénu je Pavel Hlavenka, na jeho geodetické zaměření Jiří Šály. Modely objektů si pak dělám jak v rámci své profesionální činnosti, tak i ve svém volnu.

Pokud vznikne nějaká vizualizace hradu, kolik z toho je reálný základ a kolik vaše fantazie?
Je to objekt od objektu. Jiné je to u hradů, které zůstaly zachované téměř celé až po úroveň původní střechy. Například u Egerberku, který momentálně zpracovávám a který je zachovaný de facto celý, moc fantazie pracovat nemůže. Naopak je tu důležité velmi pečlivé a přesné zaměření všech dochovaných částí stavby a jejich přenesení do modelu. Díky tomu se nám pak daří sestavit téměř skutečný obraz původní stavby a jen některé detaily jsou domodelované podle fantazie. I ta však vždy musí souviset s daným historickým obdobím.

A u těch téměř nedochovaných?
Takovým objektům, po kterých často téměř vůbec nic nezbylo, familiárně říkáme „drnoberky“. Jejich modelování je samozřejmě mnohem více zábavnější. I u nich však dokážeme vyčíst z terénu informace o podobě a velikosti staveb, známe dobu jejich vzniku a různé písemné doklady, můžeme pracovat s analogiemi. I u tak špatně dochovaných hradů dokážeme model stavby vytvořit, ale konečný výsledek je už daleko větší fantazie.

Máte svůj oblíbený hrad?
Ke každému zpracovávanému hradu si najdu nějaký vztah. Každý má své kouzlo a nejzábavnější je to kouzlo odhalit. Ať už to jsou nejasnosti v historických událostech, pátrání po tom, jak hrad vypadal či jak se v něm žilo. Každý je něčím zajímavý a unikátní. V rámci našeho regionu se rád vracím na Kalich u Třebušína, který je spjatý s Janem Žižkou a husitstvím. To bylo podle mého jedno z nejdůležitějších období našich dějin a je potřeba si ho neustále připomínat a být na něj hrdí. Další srdcovkou je Rýzmburk u Oseku či Egerberk u Klášterce nad Ohří se svou fascinující ukázkou architektury z dob Václava IV.

V jednom z rozhovorů jste řekl, že byste rád zdokumentoval všechny hrady v Českém středohoří. Kolik jich vlastně je?
Podle mých propočtů je jich kolem sedmdesátky. Zrovna nedávno jsem si dával dohromady soupis všech objektů a co na nich mám konkrétně uděláno. Vyšlo mi, že jsem zhruba za půlkou. Pokud vše vyjde, tak bychom je postupně všechny chtěli s kolegy zdokumentovat a natočit o nich s přáteli z Historie v terénu další díly. Jinou otázkou však zůstává, jak to stihnout. Je to totiž úkol téměř na celý život, a navíc k tomu potřebujete spoustu dalších lidí mnoha profesí.

Svou aktivitou ukazujete široké veřejnosti stavby, o nichž by možná velká spousta lidí neměla ani ponětí. Neobáváte se, že na hrady začnou proudit davy turistů?
Na jedné straně bych byl velmi rád, aby povědomí například o již zmíněném Kalichu bylo ještě větší. Jde o důležitý památník naší minulosti, a proto i ta medializace. Na druhou stranu mám hrady rád, když na nich není moc lidí. Vysokou návštěvností totiž ztrácí část svého kouzla a tajemna. Ale na severozápadě Čech je naštěstí stále dost objektů, kde se dá před veřejností zašít, užívat si romantiky a úžasné atmosféry. Nemám strach, že pokud se někde nějaký hrad obnoví a zvýší se o něj zájem turistů, že by už nebylo kam jít.