Pretty Yende potřetí v Praze

Pretty Yende absolvovala South African College of Music v Kapském Městě a Accademia Teatro alla Scala v Miláně. Mezi její velké úspěchy patří vítězství v mezinárodní soutěži Belvedere, Vincenza Belliniho nebo ve světové operní soutěži Plácida Dominga Operalia, kde získala jako dosud jediná operní pěvkyně první cenu ve všech třech kategoriích. Ve stávající sezoně ji můžeme spatřit v titulní roli opery Manon v Opéra National de Paris, jako Rosinu (Lazebník sevillský) v Dallas Opera, Adinu (Nápoj lásky) v Bayerische Staatsoper nebo Lejlu (Lovci perel) v Teatro Colón.První polovinu večera zahájily písně Roberta Schumanna (1810–1856) – Der Nussbaum a Widmung z cyklu Myrthen, op. 25, jež skladatel věnoval své ženě Claře jako svatební dar, dále Mein schöner Stern z Minnespiel, op. 101, Schmetterling z Liederalbum für die Jugend, op. 79, Loreley z Romanzen und Balladen, op. 53, Aufträge z Lieder und Gesänge, op. 77 a Waldesgespräch z Liederkreis, op. 39. Od prvních tónů bylo znát obrovské propojení mezi oběma interprety. Michele D’Elia doprovázel Pretty Yende velmi citlivě a s velkou přesností. Sympatická jihoafrická pěvkyně disponuje krásně barevným hlasem, jenž ve vyšších polohách příjemně zvoní. Její projev oplýval množstvím jemných emocí, které zpívaným textům dodaly potřebnou přesvědčivost. Stejně pečlivě zachází i s dynamikou, zejména její měkké nástupy hlavových tónů jsou zcela výjimečné.

V písních Gaetana Donizettiho (1797–1848) – Il barcaiulo, La conocchia a Lé crépuscule z cyklu Nuits d’été à Pausilippe – předvedla Pretty Yende rovněž bravurní techniku. Zvláště pak koloratury v následující Donizettiho kavatině „Que n’avons nous des ailes“ z francouzské verze opery Lucia di Lammermoor byly provedeny s naprostou lehkostí bez jakéhokoliv intonačního zaváhání.

Po přestávce vyměnila sopranistka bledě modré šaty za tmavě červenou róbu. Nežli však mohla přistoupit k interpretaci dalších písní – Aprile, Ideale, Malià Paola Tostiho (1846–1916) –, musela vyčkat, až se někteří diváci usadí na svá místa. Ve všech písních dokázala udržet melodické napětí založené na výborné dechové opoře i vykreslit drobné nuance pro tyto skladby tak příznačné.

Poté následovaly písně Richarda Strausse (1864–1949) – Zueignung a Allerseelen z cyklu Acht Lieder, op. 10, Kling! a Ich schwebe z Fünf Lieder, op. 48, Ständchen z Sechs Lieder, op. 17 a Cäcilie z Vier Lieder, op. 27. Také v této části recitálu se podařilo sopranistce navodit velmi příjemnou atmosféru, kterou však bohužel narušoval potlesk mezi jednotlivými písněmi.

Vrcholem večera se stalo herecké ztvárnění Pretty Yende čardáše „Klänge der Heimat“ z operety Netopýr Johanna Strausse mladšího (1825–1899). V této chvíli pěvkyně postavila pult s notovým materiálem vedle sebe, čímž mohla ještě lépe komunikovat s publikem.

V závěru tak prokázala, že velmi dobře rozumí jak písňovému repertoáru, tak i operní a operetní tvorbě.

Výkon obou umělců byl naprosto po zásluze odměněn bouřlivým potleskem vestoje. Oba interpreti se rozhodli přidat celkem čtyři přídavky: píseň A Vucchela Paola Tostiho, kavatinu Rosiny „Una voce poco fa“ z opery Lazebník sevillský Gioachina Antonia Rossiniho (1792–1868), písně Me voglio fa’na casa Gaetana Donizettiho a „Art Is Calling for Me“ (s refrénem „I want to be a prima donna“) z komické opery The Enchantress Victora Herberta (1859–1924) a Harryho B. Smitha (1860–1936). V případě přídavků pěvkyně již zcela odložila pult s notovým materiálem a naplno se věnovala i hereckému ztvárnění. Během písně Me voglio fa’na casa si dokonce přisedla ke klavíristovi a něžně s ním laškovala.

Myslím, že přítomní posluchači si z tohoto koncertu ještě dlouho v sobě ponesou příjemnou vzpomínku na hluboký umělecký zážitek plný jemného citu, radosti z hudby a lásky k lidem.