Jaromír Matoušek: Václav Radimský, malíř krajinář

Rubrika: Publicistika

Václav Radimský (1867–1946)

Malíř krajinář, který patřil k první generaci českých impresionistů. Nebyl nikdy žákem Julia Mařáka, jako většina našich impresionistů. Letos uplynulo šedesát pět let od jeho smrti a na příští rok připadá sto čtyřicáté páté výročí jeho narození. Galerie hlavního města Prahy ve výstavních sálech Městské knihovny ve druhém patře otevřela soubornou výstavu jeho obrazů, kterých je přes dvě stě. Návštěvník určitě dlouho postojí a ocení triptych „Pohled na Kolín", jehož úctyhodné rozměry 3×8,5 metru uchvátí snad každého milovníka obrazů. Triptych „Pohled na Kolín" rozděluje Radimského tvorbu na soubor obrazů, které autor namaloval ve Francii, a na obrazy, které namaloval po návratu domů.

Václav Radimský se narodil v říjnu roku 1867 v obci Pašinky u Kolína. Studoval gymnazium a po jeho skončení šel studovat do ciziny. Krátce pobýval v Mnichově a odsud pokračoval do Vídně. Zde studoval v soukromé krajinářské škole Eduarda von Lichtenfels. Studium ho zřejmě nebavilo, i když zde udělal spoustu krásných obrazů, které jsou poprvé vystaveny v Městské knihovně. Kdyby tehdy zůstal ve Vídni a nešel do Francie, tak by se určitě stal čelným reprezentantem rakouské realistické krajinomalby. Krátce na to odchází do Mnichova, kde studuje u Eduarda Schleicha. Rok 1888 pro Radimského znamená cestu do Francie. Na radu Zdenky Braunerové se v roce 1891 usadil v Barbizonu. Tady měl možnost poznat francouzskou impresionistickou malbu, především obrazy Clauda Moneta a Camilla Pissarra, které přijal za své vzory. Tehdy už slavný Monet žil v Giverny a poutal zde k sobě početnou skupinu malířů z celého světa. Od roku 1895 přibyl další – Václav Radimský. Malíři kolem Moneta pomohli Radimskému najít vnitřní profil, kterému on zůstal věrný až do své smrti. Od impresionistů francouzských si přivezl zájem o odraz ve vodní hladině, to je tok času, je to zrcadlení, je to reflexe. Všechny jeho motivy vyjadřují jednotu světa a celek světa, ať je to motiv v zimě, nebo na jaře. Vždy se snažil na svých obrazech zachytit atmosféru. Ať to byla krajina v dešti, v mlze, v plném slunci, za svítání, při západu slunce, při mlžném oparu. Najdeme obrazy malované ze stejného místa, ale vždy při jiné atmosféře.

První adresa Radimského byla hotel Baudy, ta samá, jako měli všichni malíři, kteří přišli do Giverny. Později, až se mu vedlo lépe, pronajal si tam dům a nakonec se usadil u řeky Seiny v Le Goulet kousek od města Vernon, ve starém nepoužívaném mlýně La Berbergamotte, který si zakoupil. Ve mlýně si zařídil ateliér a na Seině měl zakotvenou loďku, kterou používal jako plovoucí ateliér. Občas sem docházel Monet a oba vjížděli na Seinu a spolu malovali. Tehdy Radimský namaloval velký soubor obrazů, byly to pohledy na Seinu v různých ročních obdobích. Nejraději maloval prosluněná zátiší, pohledy na vodní plochu, odrazy stromů a keřů na řece, rád zachycoval mihotavé paprsky v protisvětle, ale především dovedl vystihnout barevnou atmosféru dne. Měl rád život, byl vášnivým rybářem, nimrodem, měl velký sad, pěstoval stromy, květiny. O tom všem rád a často psal do Kolína svému bratrovi.

Radimský byl ve Francii úspěšný, hodně vystavoval v pařížských salonech. V roce 1894 získal za obraz „Kapradiny" ocenění jako nejmladší malíř. V roce 1895 obdržel v Rouenu medaili a v roce 1900 byl oceněn na Světové výstavě v Paříži. Pravidelně zasílal obrazy i do Čech, do Krasoumné jednoty. V roce 1899 zaslal do galerie Topič v Praze soubor osmaosmdesáti obrazů, na kterých jako první poskytl české veřejnosti informace o impresionismu. Časopisy Zlatá Praha, Světozor nebo Volné směry otiskovaly pravidelně reprodukce jeho obrazů.

Radimský se v Paříži oženil s Louisou Fromont z Veronu. Vypukla první světová válka a Radimský byl jako příslušník nepřátelské země zprvu vězněn, pak internován a nakonec propuštěn na zákrok ministerského předsedy Georgese Clemenceaua, který si také koupil Radimského obraz. Malíř zklamán Francií, kde pobyl celkem dvacet osm let, se po válce vrátil domů a usadil se na rodném statku v Pašince u Kolína, který patřil jeho nevlastním bratrům. Tam žil a maloval až do své smrti v roce 1946.

Když se Radimský vrátil po skončení první světové války do Čech, směřovalo české malířství už k jinému, dalšímu výrazu. Radimský pokračoval v tradici impresionismu, byl však sám, jeho malba byla podle francouzského vzoru prosvětlená. Maloval krajinu středního Polabí, jeho obrazy však sklízely kritiku. Vystupovali proti němu jak kritici, tak mladí malíři, např. Otakar Mrkvička, Miloš Jiránek, nebo Josef Čapek. Je pravda, že když Radimský ztratil kontakt s Francií, už to nebylo ono, už tam nebyl v obrazech ten náboj, v Čechách ten impresionismus byl zcela jiný. Radimský se brzy stal se svým pojetím solitérem. Byl však pracovitý, jedna výstava střídala druhou. Jeho obrazy najdeme dnes převážně u soukromých sběratelů.

Václav Radimský zemřel roku 1946 v sedmdesáti devíti letech v kolínské nemocnici na zápal plic, pohřben je i se svou manželkou Louisou v rodinné hrobce na hřbitově poblíž kostela ve Kbelu u Kolína.

Radimského dílo je zastoupeno v mnoha zahraničních sbírkách. Jeho impresionistickou krajinu vlastnil i někdejší francouzský prezident Raymond Poincaré.

Václav Radimský byl velmi plodným malířem, počet jeho obrazů se dnes odhaduje na tisíce. V galeriích se jeho obrazy objevují často, opravdu špičkové kusy se zde ale objevují jen vzácně. Jsou to obrazy namalované v 90. letech 19. století. Z tohoto období pochází dosud nejdražší Radimského obraz „Krajina v Giverny“, který byl v roce 2003 na aukci Galerie Pictura vydražen za 1,17 milionu korun. Jeho další obrazy už nikdy tak vysoko ceněny nebyly.

V květnu roku 2003 se na aukci Meissner-Neumann obraz „Letní odpoledne“ z roku 1902 prodal za 630 000 korun. Před dvěma lety se „Topoly a vrby podél Seiny“ z roku 1903 prodaly v londýnské aukční síni za 16 tisíc liber, to je asi 650 000 korun. Na aukci Art Consulting loni v květnu se cena obrazu „Krajina z Polabí“ vyšplhala z 300 na 790 000 korun. Ovšem stropem jeho obrazů bývá 200 až 250 000 korun.

Nakonec bych rád citoval kritika K. B. Mádla, který v roce 1899 při konání výstavy Radimského obrazů v Topičově salonu napsal: „Kdo vysvětlí psychologicky, že titíž lidé, vybuchující v aklamace před vervou a sálavostí Radimského jiter a večerů, sotva najdou u sebe tón blahosklonného uznání před jímavou melancholií Slavíčkovou nebo šeptavým smutkem jiných. Radimský je líbivým malířem pro davy, zatímco Slavíček od publika vyžaduje mnohem větší míru vnímavosti.“

Nakladatelství Arbor vitae vydává první Radimského monografii, kterou si můžete zakoupit na výstavě. Výstava ve druhém patře Městské knihovny na Mariánském náměstí v Praze potrvá až do 5. února 2012.

Foto: Jaromír Matoušek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 11. 2011.