Ruský car Ivan IV. byl na svou dobu prozíravý politik, rovněž invenční v uplatňování moci. Například arcibiskupa dal zašít do medvědí kůže a hodit psům. Šedesát tisíc obyvatel Novgorodu zase nechal mučit, pálit, probodávat nebo sekat na kusy.
Dnes je car známý jako Ivan Hrozný, který vymyslel a pak i zrušil opričniky, cosi jako gestapo nadřazené zákonu. Obdivoval ho Stalin. Pro většinu Rusů 20. století představoval prokletou minulost, která se neslučuje s moderní dobou.
V létě roku 1942 však nacisté v okupovaném středním Polsku založili vyhlazovací tábor Treblinka. Během jednoho roku zde zavraždili na 900 tisíc Židů. Ne vždy šlo o odlidštěné, jakési nezúčastněné průmyslové vyhlazování v plynových komorách; v táboře se činilo i několik sadistů.
O jednom z nich, ukrajinském strážném, po válce vypověděl přeživší Eli Rozenberg: "Nacházel obzvláštní potěšení v ubližování jiným lidem, zejména ženám. Bodal ženy do nahých stehen a pohlaví předtím, než vstoupily do plynových komor, a mladé ženy a dívky také znásilňoval. Často uřezával uši a nosy starých Židů… Když nebyl spokojen s něčí prací, mlátíval nebožáka železnou tyčí a roztříštil mu lebku, nebo jej probodl svým nožem. Zvláště ho bavilo zaplést člověku hlavu mezi dva prameny ostnatého drátu a pak do ní bít, jak byla mezi nimi zachycená. Vězeň se pak mezi dráty uškrtil, jak se svíjel a uskakoval před ranami."
Pracovní náplní tohoto strážného bylo obsluhovat plynovou komoru. Jmenoval se Ivan Děmjanjuk, ale vězňové mu říkali Ivan Hrozný. I po desítkách let si jej přeživší pamatovali, neboť krutostí se vymykal stereotypu chladného zabijáka. Takového člověka nechcete vidět cestou z práce, jak něco kutí na své zahrádce. Patří do jiné, prokleté doby, nebo alespoň na šibenici.
Jenže jak ho poznat? Válka a řádění těchto mužů nad zákonem dávno skončily. S věkem se obličeje pachatelů mění, stejně jako paměť stárnoucích přeživších. Chybí důkazy. Právě toto dilema popisuje nový, pětidílný dokumentární seriál The Devil Next Door (Ďábel odvedle), který je k vidění na Netflixu.
Odpůrci komunismu byli potřeba
V americkém Clevelandu policie objevila treblinského Ivana Hrozného, dobrého manžela, milujícího a milovaného otce tří dětí a oblíbeného souseda. Usadil se zde v padesátých letech a americké občanství dostal na jméno John Demjanjuk. Co když ale on není ta zrůda, jen nešťastná oběť mylné identifikace?
"Ten příběh je tak důležitý, že je tak americký," říká se na začátku, "každý přišel do Ameriky, aby tu našel nový život." Nový život tu hledali přeživší Židé, kteří za války ztratili rodiny, stejně jako nacisté a pomahači různých národností, kteří sem utekli před stíháním.
Jako obloukem se téma vrací v závěru seriálu: proč byla Amerika po válce tolik otevřená válečným zločincům, o jejichž minulosti věděla? "Byli to největší odpůrci komunismu, a tak jsme je potřebovali," konstatuje zakladatelka Úřadu zvláštního vyšetřování Elizabeth Holtzmannová.
Ale popořádku. Americké úřady se Johnem Demjanjukem začaly zabývat v polovině sedmdesátých let poté, co se jim do rukou dostal seznam s fotografiemi válečných zločinců žijících v USA. Demjanjuk na něm figuroval coby dozorce vyhlazovacího tábora v Sobiboru, který ležel zhruba 100 kilometrů jižně od Treblinky.
Úředníci měli k dispozici i jeho služební průkaz z výcvikového tábora v Trawnikách, kde nacisté naverbované pomocníky z řad občanů někdejších sovětských a pobaltských republik, včetně místních etnických Němců, učili týrat a zabíjet podlidi, než je poslali na praxi do vyhlazovacích či pracovních táborů.
Čím dál větší fraška
Když byly fotografie předloženy přeživším ze Sobiboru, na Demjanjuka nikdo neukázal. O to větší byl šok, když tentýž seznam vyšetřovatelé ukázali přeživším z Treblinky, neboť očekávali, že na něm označí jiného dozorce.
To se sice stalo, ale zároveň jeden po druhém tito Židé z Treblinky identifikovali Demjanjuka jako onoho sadistu Ivana Hrozného. Tak se stalo, že Demjanjuk byl stíhán za zločiny Ivana Hrozného v Treblince, nikoli za podíl na genocidě v Sobiboru.
Úředníci tento seznam válečných zločinců dostali ze Sovětského svazu, což byl pro Demjanjukovy obhájce později důvod, proč obvinění nebrat vážně. Podle nich to byl padělek, podvrh KGB, který měl vrazit klín mezi židovské a nežidovské emigranty ze Sovětského svazu, znevěrohodnit jejich "štvavou" protisovětskou agitaci a vůbec poukázat na Ameriku jako na ochránce fašistů.
Ukrajinské komunity v Americe a Kanadě se praly za Demjanjuka, i když někteří s vědomím, že snad opravdu mohl být oním sadistou z Treblinky - jenže v jeho případu viděli ohrožení své existence. Případ si přivlastnili i exponenti radikální pravice a takzvaní revizionisté, tedy popírači holokaustu. Když ve snímku vidíme členy Kukluxklanu, jak pochodují Demjanjukovou čtvrtí v Clevelandu s tím, že "na téhle planetě musíme žít spolu", je to k smíchu. Žít s kým?
A tak již před vlastním procesem se vyjevuje jasná dimenze frašky, která postupně nabývá hutnějších obrysů - především nechtěnou zásluhou obhajoby.
Eichmann 2.0
Spojené státy zbavily Johna Demjanjuka občanství a jelikož jej za jeho zločiny nemohly stíhat, navedly k tomu úřady v Izraeli. V březnu 1986 tam byl Demjanjuk deportován a krátce nato začal proces, který můžeme s nadsázkou nazvat "Eichmann 2.0".
Tuto paralelu seriál Netflixu bohužel opomíjí. Přitom srovnání s procesem, jenž se v Jeruzalémě konal o čtvrtstoletí dříve, by ten novější osvětlilo. Oba měly výrazně vzdělávací charakter, měly více propojit společnost, byly natáčeny - první vysílal rozhlas, druhý dokonce celý živě přenášela televize.
V prvním o identitě obviněného nebyla pochybnost, rozhodovalo se o rozsahu a povaze viny. V tom druhém byla vina Ivana Hrozného z Treblinky nepopiratelná, ale klíčovou otázkou a tudíž předmětem procesu zůstalo, zda je jím tento poněkud jednoduchý traktorista, naturalizovaný Američan ukrajinského původu John Demjanjuk.
Snímek rovněž mlčí o další paralele - ve stejné době začal ve Francii soud s "lyonským řezníkem", velitelem gestapa Klausem Barbiem. Obě soudní přelíčení měla společnou další funkci, a sice postavit se popíračům holokaustu, kteří zpochybňovali nejen rozsah nacistických zločinů, ale v této době už naplno i jejich samotnou existenci. I proto byl v Jeruzalémě dán takový prostor přeživším.
Seriál The Devil Next Door je koncipován jako samo přelíčení - staví vedle sebe argumenty obžaloby (empatický Michael Šaked) a obhajoby (konspiračními teoriemi posedlý popleta Mark O'Connor a jeho pomocník, výstřední izraelský právník Joram Šeftel) a nechává promlouvat soudce. Bohatě využívá nejen archivní materiál, ale také metodu mluvících hlav těchto protagonistů 30 let poté. To vše pak propojuje dobové televizní zpravodajství.
Diváka nevede žádný voiceover, který by věci uváděl na pravou míru. Úsudek si každý udělá sám. Tento pozitivismus má pak někdy za následek jistou přepjatost, jak vedle sebe klade argumenty obou stran, jako kdyby měly stejnou váhu. Když se například vede spor o nejdůležitější důkaz, tedy o autenticitu služebního průkazu z Trawniků a Demjanjukovy fotografie v něm, obě strany povolávají soudní znalce, kteří umějí prokázat pravost (obžaloba) i to, že jde o padělek (obhajoba).
Nejen v tomto případě má pak divák pocit, že nezbývá než se přiklonit na stranu, která je mu sympatičtější - že pravdu má strana, které jaksi instinktivně fandí. Přitom seriál mlčí o mnoha dalších důkazech, které také v této věci jasně podporují stanovisko obžaloby.
Ten řezník nejsem já
Druhým zásadním důkazem jsou emotivní výpovědi několika přeživších, kteří i po letech všichni bez zaváhání identifikovali Ivana Hrozného jako Demjanjuka. Ten sám to sleduje většinou bez emocí, občas se usmívá, na rozdíl od Eichmanna není nervózní ani upjatý.
Jestliže Hannah Arendtová nazvala Eichmanna u soudu klaunem, co by asi napsala o tomto chasníkovi, který posílá vzduchem polibky své ženě a vše sleduje s pochopením jako legitimní vyšetřování, s nímž by rád pomohl, ale prostě s tím nemá nic společného? "Ten řezník nejsem já."
Sám přitom u soudu prozradí, že si po válce odstranil v podpaží vytetovanou krevní skupinu, kterou měli příslušníci Waffen-SS, aby si někdo nemyslel, že byl v SS: v tom je ryzí, nehrané klaunství.
Závažnost tématu a někdy i těžkopádnost právnického prostředí seriál zdařile odlehčuje vhledem do interního boje mezi obhájci. Židovský právník Šeftel si naplno užívá, že jej Izrael nenávidí víc než jeho klienta, stává se negativní celebritou - hájí zrůdu, která by jeho babičku s klidem strčila do plynu. O tom, proč tu práci vzal, spekuluje celá země, ale obhájci bývají neprůhlední vždy, konečný úsudek je na divákovi.
Když soud po necelém roce potvrdí, že John Demjanjuk a Ivan Hrozný jedno jsou, v síni propukne jásot a zpěv. Zrůda bude viset, po více než čtyřiceti letech se přeživší dočkali spravedlnosti.
Jenže odvolací řízení se vleče, pád železné opony vede k otevření sovětských archivů a nové důkazy - výpovědi někdejších ukrajinských dozorců v Treblince, kteří ztotožňují Ivana Hrozného s jistým Marčenkem, jehož podoba na fotografii Demjanjukovi neodpovídala - kauzu zvrátí. V roce 1993 odvolací soud Demjanjuka na základě důvodných pochybností osvobozuje. Nade vši pochybnost přitom bylo prokázáno, že pracoval jako dozorce ve vyhlazovacím táboře Sobibor.
Jelikož ale v Izraeli byl stíhán jako Ivan Hrozný z Treblinky, dočká se osvobození. Ukrajinská komunita v Americe ho uvítala jako hrdinu.
Bez pěšáků to nešlo
Rozčarování někdejších žalobců i soudců, jakož i široké izraelské veřejnosti, je v seriálu hmatatelné. Vždyť výpovědi pachatelů, kteří v Sovětském svazu mezitím byli popraveni, nakonec mají větší váhu než výpovědi obětí. Tím spíše však nikdo nemůže upřít izraelské justici nezávislost a autonomii úsudku.
Ani zde však příběh nekončí. V květnu 2009 je jednadevadesátiletý Demjanjuk deportován do Německa, kde jej mnichovský soud odsoudí za to, že se prokazatelně podílel na vyhlazování Židů - jeho kariéra začala v Trawnikách, odkud byl převelen do Majdanku, poté do Sobiboru a nakonec do Flossenbürgu a Řezna.
Tuto fázi seriál sleduje už zrychleně, ale přelomovost rozsudku formuluje zřetelně: tito pěšáci byli klíčovými nástroji k vykonání genocidy, bez nich to nešlo. "Jakákoli pomoc této mašinerii je spoluúčast na masové vraždě." Trvalo 60 let, než se tak nějaký soud vyjádřil.
John Demjanjuk se odvolal, a jelikož zemřel před koncem odvolacího řízení, byl pohřben jako nevinný. O jeho vině nepochybuje ani jeho někdejší americký obhájce, ale to, zda byl i v Treblince jako Ivan Hrozný, odkud si jej živě pamatují jeho oběti, zůstává nejasné. Tajemství své identity si vzal do hrobu a možné i nemožné vysvětlující teorie tohoto zmatení už přesahují povahu tohoto textu.
Autor přednáší o holokaustu na CERGE-EI.
Problémy s mapou
Kvůli stížnosti polského premiéra Mateusze Morawieckého minulý týden Netflix oznámil, že v seriálu The Devil Next Door dodatečně upraví mapy znázorňující lokace nacistických koncentračních táborů. Mapy v původní verzi naznačovaly, že Polsko bylo za druhé světové války nezávislým státem, kterému však tvůrci přiřkli až poválečné hranice, a že tedy země nesla zodpovědnost za provoz táborů. Netflix slíbil, že chybu napraví a k mapám doplní dodatečné popisky objasňující, že nacisté v letech 1939 až 1945 okupovali Polsko.
