MILAN BLAHYNKA

Básník s velkou „chtivoucí duší“ (i tělem!) Miroslav Kubíček ve své nové sbírce V JISKŘIVÝCH CHVÍLÍCH (Oftis, Ústí nad Orlicí 2019, ilustrace Václav Smejkal, 100 s.) chválí přírodu, protože „drží řád / i v nerozumu lidí“, a když konstatuje, že „ubyli kamarádi přátelé“, má za „skoro zbabělé“ (smrtí) „vyhnout se světu“, jako by bylo v moci nás smrtelníků světu smrtí neuniknout; v moci poezie, v moci básníků neumírat je; a jsou s to si vyvzdorovávat na nerozumném světu jiskřivé chvíle, chvíle potěšení.

Sbírka se skládá ze dvou částí. Potěšení I a Potěšení II. První, menší část by se možná mohla psát Po těšení, případně Palčivé tužby po něm, nesmlčuje chvíle zcela nepotěšivé, chvíle „toliko“ touhy po potěšení, například: „útlý podzim svírá / zeleň pod krkem / také lidská zloba / často oprátkuje // stisky tíží i stíny / v bezlistých chvílích / mám chuť na stisk / láskychtivý risk.“ Už v té až mučivé žízni dává Kubíček průchod své sázce na vzácná už archaická slova (potulno, smolina, stromnatý) a na své novotvary (hlázek, lesivo, oprátkuje, rmutek); jimi si ulevuje, dopřává malé potěšení.

Potěšení II tvoří vlastně jediná báseň o 57 zastaveních, všech osmiveršových. První zastavení klade otázku: „dnes mrazivý den / mrzne až za nehty / potkávám strašáka bezdomovce / zdravíme se / řekl: přijďte posedět pane / pod mostem bude líp / tak nevím je to potěšení?“ Tu už jde o potěšení vyššího řádu. Potěšení nesporné, základní, nalézá Kubíček „v tišivé těšině starých hor / v hučivých dolech žádný děs“; vyznává se: „těší mě všechny stromy / stromoví v stromnatých horách,“ ale chvíle potěšení nalézá i „u vesnické silnice“, kde „voní vzduch a silice“, „pod starým mostem“, kde „pozpátku rajzují raci“ a kde si může říci: „nejsem zde hostem.“ Neboť v přírodě je doma.

Kubíčkova přírodní meditativní lyrika není prosta surrealistické zkušenosti, což nepřekvapuje u ctitele Nezvalova Absolutního hrobaře. Surrealistické poznání básnické produktivnosti křeče Kubíčka osměluje reagovat na „smotané časy“, v nichž je „s námi zamotáno / smolně smotáno“, nasazením slov jiskřících svým třením: „křeč slov / smotala lásku / jako smolina // ze smotků smutků / chudobky rmutků / potěší sedmikrásou.“ Ano, čtěme pozorně, chudobky, tj. sedmikrásky, potěší nezdrobnělou, velkou sedmikrásou. Tak poezie vidí nově, neotřele, co už často nevidíme.

Erbovní čtyřverší Těšení končí básníkovým krédem: „těšení není zděšení / stálé řešení.“ Vida, i opovrhovaný gramatický rým může zazářit. Kubíček je až příliš skromný, ví o dnešním kurzu poezie. Jistěže pochybuje, často přece „vyklíčí báseň / třeba pro nikoho“, ale to není poslední slovo knížky, Kubíčkova anaforická konfese se uzavírá veršem „jsem poslední procházkou domů“, ale poslední číslo jeho Potěšení II a celé sbírky apeluje: „pod stopou skřípe slovo / odval bol snadný lob / za klystýrem poezie / otevři kámen / je tam báseň.“