Kosmos: záhada mrtvého vrabce

Hlavním hrdinou románu je Witold, který si spolu s Fuksem pronajímá pokoj v Zakopaném (přestože reálné Zakopane je přezdíváno „zimní hlavní město Polska“, z představení vyznívá, že Zakopane je opravdu zakopané kdesi na úpatí Tater). Chtějí zde studovat, ale vedro a nuda odlákávají jejich myšlenky jiným směrem. Navíc po cestě potkali oběšeného vrabce na stromě. Ale ne dítětem, neboť vrabec byl pověšen ve výšce dospělého člověka. Záhada, která jim nedává spát. Stejně jako zmrzačené rty hospodyně Kataši a šipka, ta podivná šipka v jídelně, která jako by ukazovala… kam?

Nahodilé, spolu nesouvisející úkazy se ve Witoldově a Fuksově mysli mění na znamení odkazující k něčemu vyššímu a možná i odhalující tajemství celého kosmu. Je tomu všemu třeba přijít na kloub. A to velice brzy, protože kromě vrabce se našla i oběšená kočka. Kdo ví, co najdou na větvi přivázané příště. Nebo koho…

Ivan Buraj ve své divadelní adaptaci využil žánru live cinema, děj se tedy částečně štěpí – stejně jako Witoldova osobnost. Divák má možnost buď sledovat hereckou akci přímo na jevišti, přičemž ale herci jsou spíše v pozadí, a ještě v domě vystavěném na scéně. Nebo může sledovat plátno a vnímat děj skrze záběry kameramanů i z jiných úhlů pohledu. I když, děj. Kosmos není příběhem o něčem, ale spíše sondou do hrdinova nitra, sousledem jeho vzpomínek na ono parné léto, neboť nám vše vypráví ex post. V tom se též ukazuje rozštěpenost, dvojjedinost postavy: Witolda tehdy a Witolda nyní, který vzpomíná.

Zároveň ale také ukazuje na dvojí charakter hlavního hrdiny. Witolda, který je mrtvolami znechucen, a Witolda, který je jimi záhadně přitahován. Witolda, který myslí na dokonalá ústa Leny, dcery svého domácího, a Witolda, který ze své mysli nedokáže vyhnat podivně „vychlípnutá“ ústa Katašina. V tomto dává live cinema smysl, i když není tak dobře vypointovaná jako například Putinovi agenti Petry Tejnorové.

Velice mě pobavil monolog Jany Bouškové, jejíž nesouvislé věty a frázování evokovaly věštkyni Jolandu. Nejvíce roztomilý byl však premiérový přeřek Jana Bidlase, který místo „Pero vražené do citronu“ řekl „Citron vražený do citronu“. Mírné zaváhání, zda se tvářit jako by nic. Svým následným „Ne! To nebyl citron vražený do citronu. Takhle jednoduché to nebylo!“ si získal celé publikum. Horší byl chvilkový výpadek obrazu přenášeného z kamery, jelikož se scéna zrovna odehrávala ve Witoldově ložnici, tedy diváckým zrakům ukrytá. Ve výsledku jde o další zajímavý počin na Nové scéně Národního divadla, který však nebude pro každého.

Svůj díl na tom bude mít samozřejmě složitost a těžká uchopitelnost tématu, částečně vinu ponese i délka představení: 140 minut bez přestávky. Na dramaturgickém úvodu před premiérovým představením trval dramaturg Jan Tošovský na tom, že nelze udělat přestávku, jelikož by se tím narušila plynulost představení a live cinema. A také trval na tom, že román je tak hutný, že v něm není možné škrtat. Přiznávám, že osobně si druhým tvrzením tak jistá nejsem.