Okouzlující krajina Fanských hor

Okouzlující krajina Fanských hor Zdroj: Jolana Sedláčková

Termální prameny Bibi Fátima
Most na silnici M41
Tádžická pohostinnost
Alaudinské jezero
Lidé, bijící srdce této drsné země
7
Fotogalerie

Střední Asie, svérázná civilizační křižovatka mezi Evropou a Dálným východem: Horský Tádžikistán

Tádžikistán, zasazený do divoké krajiny velehor, žije osudem nejchudší země bývalého Sovětského svazu. Obrovské majestátní hory se rozkládají téměř na celém jeho území, často do výšky nad 7000 metrů. Nehostinné prostředí, absence pěstování strategických plodin a minimum průmyslu zapříčinily, že ještě dnes tady žije více než třetina obyvatel pod hranicí chudoby. Přesto je charakterizuje neutuchající a nezlomná laskavost.

I přes tvrdé životní podmínky a krvavou občanskou válku, která se v Tádžikistánu rozpoutala po rozpadu Sovětského svazu, místní lidé oplývají neuvěřitelnou vstřícností a ochotou pomáhat. Setkáváme se s tím denně. Při putování čarokrásnou krajinou Fanských hor na západě země jsme trochu podcenili množství zásob potravin. V malé vesnici Padrud nedaleko Marguzorských jezer se marně snažíme objevit nějaký zapadlý obchůdek, kde bychom mohli nakoupit.

Ujmou se nás dva mladíci na motorce a vedou nás kamsi do kopce mezi skupinu hliněných stavení vylepšených kusy vlněného plechu. Jeden z nich kamsi odběhne. Druhý nám mezitím lámanou ruštinou vypráví o své práci učitele ve škole, kam se sjíždí až 200 dětí z okolních hor. Po pár minutách se klučina vrací a nese v rukou dva obrovské chleby právě vytažené z pece. Otvírám peněženku, abych zaplatila. Ani jeden z mladíků si ale peníze nechce vzít. S lehkou úklonou a rukou položenou na srdce se s námi oba loučí a já tam ještě chvíli nevěřícně stojím s křupavým pokladem v rukou.

Z Fanských hor na „střechu světa“

Příroda Fanských hor je jako koktejl koncentrované čisté krásy: křišťálově čistá jezera, jalovcové háje, dramatické pětitisícové štíty a věčně zářící slunce. Odtud nás ale čeká cesta směrem na východ do ještě mnohem vyšších a divočejších hor. Pamíru se přezdívá střecha světa. Leží totiž v srdci Asie, v samém středu velehorského uzlu, kde se směrem k němu sbíhají pohoří Karákóram, Hindúkuš, Ťan-šan a Kchun-lun.

Z Dušanbe, hlavního města Tádžikistánu, vede do Pamíru vysokohorská silnice M41, jedna z bočních větví Hedvábné stezky, známá pod jménem Pamírská dálnice. Po zhruba 200 kilometrech vstupujeme do Autonomní oblasti Horský Badachšán. Na checkpointu nám policisté kontrolují tzv. GBAO permit, nezbytný pro pohyb v této oblasti, a začíná nejnáročnější část Pamírské dálnice. Právě tady bývá nezpevněná silnice nejvíce poškozována zemětřeseními, záplavami a sesuvy půdy. Vede v prudkém svahu nad řekou po nestabilním terénu, jenž se často sesouvá. Rozvodněná řeka podemílá břehy a ukazuje svoji sílu. Na jednom místě dokonce strhla most, a tak kritické místo musíme poměrně složitě objíždět přes okolní hory. V roklinách pod sebou spatříme i několik spadlých aut řidičů, kteří prostě zrovna neměli štěstí.

Okno do Afghánistánu

Konečně se dostáváme k řece Pjandž, která tvoří hranici s Afghánistánem, a naše cesta zase získává trochu jiný rozměr. Během jízdy podél řeky můžeme sledovat dění na protější, afghánské straně. Jako na dlani před námi leží maličké vesničky s nízkými hliněnými domky a drobná políčka, rozesetá ve svazích nad řekou, kde Afghánci právě ručně sklízejí obilí. Kousek dál si hraje skupinka dětí a ženy v barevných šátcích pracují v ovocném sadu. Cesta po Pamírské dálnici je tak jedinečnou možností, jak zcela bezpečně nahlédnout do obyčejného života dnešních Afghánců.

Zahrada Pamíru

Z hlavní Pamírské dálnice se dá odbočit a pokračovat podél afghánské hranice až do úplně nejjižnějšího cípu Tádžikistánu. Tato oblast bývá považována za jednu z nejkrásnějších v celém Pamíru. Na více než 300 kilometrech nás čeká velice pestrá krajina. Majestátní štíty hor, louky s kvetoucími orchidejemi, meandrující řeky, a hlavně fantastické termální prameny. V Pamíru se jich nacházejí desítky.

Ten nejhezčí ze všech se jmenuje Bibi Fátima a ukrývá se v maličké jeskyni. Za vstup se platí 10 somonů (necelých 30 Kč), lidé se koupou zásadně nazí a každou hodinu se střídá ženský a mužský čas na koupání. Ve svlékárně si odkládám svršky a jdu po starých schodech kamsi dolů. Otvírám ještě starší oprýskané dveře a vstupuji do prostoru jeskyně, kde hučí přitékající voda. Místnost osvětluje jen úzký pruh světla přicházející rozbitým oknem. Zařízení lázní pamatuje už své lepší časy, ale ani to místu neubírá na kráse a výjimečnosti.

Cítím se tu jako v ráji! Skalní stěnu pokrývají vodou ohlazené minerální usazeniny. Zdejší termální voda oproti lázním Gharm Gashma (další oblíbené termální prameny v nedalekém okolí) vyniká křišťálovou čistotou a výrazně modrou barvou. Po tolika dnech na cestě je takováto koupel skutečným balzámem na tělo i duši. Samoty a klidu si ale neužívám dlouho. Během chvíle se tady objeví několik tádžických dívek. Ženy se sem do lázní sjíždějí i z dalekého okolí, místní totiž věří, že zdejší jedinečná voda má blahodárné účinky na ženskou plodnost.

Až do nebe

Opouštíme půvabné údolí řeky Pjandž a po prašné silnici stoupáme prudce vzhůru. Napravo, nalevo, nad námi i pod námi se otvírají fascinující výhledy do pusté a drsné, ale přitom nadpozemsky krásné krajiny. Zasněžené vrcholky Váchánského Pamíru hrají barvami a ostře kontrastují s modrým nebem. Takhle sytě modrou oblohu jsem ještě neviděla! Napojujeme se zpět na Pamírskou dálnici, která se vine tímto úžasným koncem světa a jež nás zavede až do průsmyku Ak-Bajtal ve výšce 4655 metrů nad mořem. V této nehostinné oblasti, kde téměř nic neroste, žijí v tvrdých podmínkách nezdolní pastevci polodivokých jaků. Vysokým nadmořským výškám přizpůsobení jaci jim poskytují nejen srst a maso, ale slouží také jako dopravní prostředek. Kolem temně modrého jezera Karakol pokračuje Pamírská dálnice dál na sever do Kyrgyzstánu, kde končí ve Ferganské kotlině ve městě Oš.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: