Na brněnské jeviště se vrací nejpopulárnější Straussova opera Růžový kavalír

Hlavní role v podání mladých sólistů

Nová brněnská inscenace je postavena na obsazení reprezentujícím to nejlepší z mladé české generace operních pěvců. Nakonec bylo i skladatelovým přáním, na které se po Straussově smrti trochu pozapomnělo, že „Maršálka musí být mladá a krásná, nejvýše dvaatřicetiletá žena a Ochs musí být venkovský nápadník ve věku třicet pět“. V hlavních rolích se tak představí sólisté ansámblu Janáčkovy opery NdB Jan Šťáva jako baron Ochs, Václava Krejčí Housková v roli Octaviána a Jana Šrejma Kačírková jako Sophie spolu s naším stálým hostem Alžbětou Poláčkovou, která ztvární postavu Maršálky. Výtvarná podoba inscenace je dílem scénografa Tomáše Rusína a kostýmní výtvarnice Zuzany Štefunkové Rusínové, kteří svou inspiraci čerpali z rokokové Vídně.   

„Pokud bych měl pojmenovat téma naší inscenace, pak je to čas, zejména proměna lidských vztahů v čase. V nové brněnské inscenaci rozehráváme nebezpečné vztahy dvou hlavních " dospělých" postav. Maršálce i Ochsovi se nebezpečné vztahy vymstí. Mně osobně je blízká melancholie Maršálky, její hudební motivy jsou smutné i bolestné, ale zároveň moudré, zaryjí se každému do srdce. Dává nám recept jak se smířit s rozchodem s naší milovanou bytostí. Její souboj s bakchickým Ochsem v podání Jana Šťávy bude jistě zábavným dobrodružstvím. Každé představení, které vytvářím, spěje k nadčasovému obrazu našeho bytí. Tentokrát jsem se inspiroval obrazem Lucase Cranacha a jeho Fontánou mládí,“ říká o své nové inscenaci Jiří Heřman.

Komická opera v rytmech vídeňského valčíku

Nikdo asi nečekal, že po tak dramatických a ve své době kontroverzních námětech jako byly Elektra a Salome, se Richard Strauss pustí do komické opery opletené rytmy vídeňského valčíku. Přesto ještě v době, kdy probíhaly poslední přípravy na uvedení Salome, se Straussův dvorní libretista Hugo von Hoffmannsthal obrátil na skladatele s nabídkou libreta ke komické opeře. Co začalo jako nápad inspirovaný eskapádami největšího milovníka Casanovy, skončilo u příběhu inspirovaného díly pánů  Louvet de Couvrai a Molièra o vdavek a věna chtivém baronovi Ochsovi.

Řadit však Růžového kavalíra jednoznačně mezi komické opery může být zavádějící, protože v libretu se skrývá mnohem víc než jen komická zápletka o křupanském Ochsovi, který si chce vzít mladou, bohatou dívku a plány mu překazí fakt, že se ona vyvolená Sophie zamiluje do Octaviána, jenž jí jen baronovým jménem předává ceremoniální stříbrnou růži na znamení žádosti o ruku. Složitý spletenec sociálních vrstev vídeňské společnosti poloviny 18. století Hofmannsthal vystihnul dokonale a je zdrojem řady humorných situací. Oba autoři ale vložili především skrze postavu stárnoucí maršálky do díla i témata méně komická, o to více však lidská.

Jak operu Straussovu operu vidí dirigent Robert Kružík? „Partitura Růžového kavalíra je jednou z nejpozoruhodnějších, které jsem zatím měl tu možnost provést. Straussův hudební jazyk je v tomto díle místy dosti komplikovaný a zároveň zazní plochy, které jsou až banálně jednoduché. Dle mého názoru autor naprosto záměrně střídá svůj typický kompoziční styl počátku 20. století s citacemi vídeňských valčíků, "parodiemi" na belcantovou operu či naopak nesmyslně rychlými tempy, při kterých chce docílit pocitu zmatku a hysterie. Anachronické použití vídeňských valčíků z období 18. století je naprosto geniální nástroj k navození atmosféry vídeňského života. Je to charakteristický rys této opery. Jsem velmi rád, že se podařilo k tomuto nastudování získat ve skrze mladé obsazení. Věřím, že energie těchto skvělých pěvců dodá inscenaci kýžený vtip a šmrnc, kterého je obzvláště v komické opeře, jako je tato, třeba.“

Straussovo nejpopulárnější dílo

Růžový kavalír se stal hned po premiéře 1911 Straussovým nejpopulárnějším dílem, přestože, jak výborně napsal muzikolog Michael Kennedy: „Je omyl považovat Růžového kavalíra za šlehačku a Sachrův dort. Je to dort s tvrdou polevou – harmonicky mnohdy vyspělejší než Elektra“.

Jestliže si Hofmannsthal i Strauss přáli, aby v Růžovém kavalírovi našli polohy sentimentální v tom nejlepším slova smyslu, i komické, pak se jim to povedlo vrchovatou měrou. Straussova bohatá a svěží partitura obsahuje plno kontrastů. Jsou zde pompézní valčíky, které doprovázejí Ochse a navzdory výčitkám muzikologů o anachronismu valčíku v 18. století fungují jako dokonalý charakterizační prvek jak Barona, tak i Maršálky a mladých milenců.

Komika je vyvážena momenty navýsost lidskými – Maršálčino vyprávění o tom, jak zastavuje hodiny ve snaze zadržet ubíhající čas, i chvíle, kdy si uvědomuje, že ji Octavián opustí pro jinou, mladší a ona to dokáže přijmout s velkorysostí a noblesou. Nakonec Strauss sám řekl, že Růžový kavalír má být vídeňská komedie, ne berlínská fraška.