Spockova helma a magické přátelství My Little Pony. Legendární hračky září v sérii The Toys That Made Us

Netflix letos v listopadu uvedl třetí sezonu dokumentárního seriálu The Toys That Made Us. Čtyři nové epizody přidaly další dílky do skládačky příběhu hračkářského průmyslu a jeho vztahů s popkulturou. Ty jsou často celkem paradoxní. Herní sady bývají těsně propojené s jinými médii, jako jsou filmy, televize a komiks, ale mají svou vlastní historii a vývoj. Vliv přitom probíhá obousměrně – některé z dnešních známých mediálních franšíz byly původně série hraček a naopak prakticky ke každé úspěšnější popkulturní značce vznikne linie hraček. Platí to i pro tak abstraktní značku jako Lego (kterému je také věnována jedna epizoda seriálu), které dnes prorazilo do filmu a počítačových her s Lego Movie a s „legizovanými“ sériemi jako Lego Batman nebo Lego Harry Potter.

Hned první epizoda seriálu nám představí hračky inspirované sérií Star Wars a v další sezoně se dozvíme o tom, jak se hračkářský průmysl vyřádil na druhém nejproslulejším fiktivním intergalaktickém univerzu, totiž na Star Treku. Vyřádil je v tomhle případě skutečně příhodné slovo, protože obě historie jsou vlastně velmi komické – George Lucas ještě před uvedením prvních Star Wars lacino prodal licenci na prodej hraček k filmu menší firmě Kenner, protože žádná větší společnost o ni v té době nestála. Historie hračkářské produkce ke Star Treku je zase plná bizarních výrobků, které často se světem Hvězdné flotily neměly vůbec nic společného – od nechvalně známé helmy pana Spocka po sérii modelů armádních tanků a helikoptér doplněných vojáčky s kulomety a bazukami, na které výrobci prostě nalepili logo Star Treku a vydávali je za součást univerza Gena Roddenberryho.

Čtěte také

Netflix oživuje He-Mana: Animovaný seriál She-Ra restartuje osmdesátkovou hračkářskou legendu

Stejně zajímavé jsou ale i osudy značek, které se z hračkářských sérií proměnily v něco mnohem většího. Esencí osmdesátkové infantilní akční fantastiky byl He-Man and the Masters of the Universe, původně série hraček, ke které ale tvůrci vytvořili vlastní mytologii v animovaných seriálech. Potřeba prodávat hračky prostřednictvím příběhů ale potkala i známou military sérii G. I. Joe, a dokonce také řadu My Little Pony, ke které animovaný seriál Friendship is Magic přitáhl i spoustu dospělých mužských fanoušků (tzv. Bronies).

Specifickými příklady jsou Transformers a Power Rangers, z nichž každý má v The Toys That Made Us svou vlastní kapitolu. Oba fenomény totiž vznikly v Japonsku, ale Američané si je notně přizpůsobili ke svému obrazu. Série transformačních robotů Diaclone a Micro Change od japonské firmy Takara posloužila scenáristům komiksové společnosti Marvel jako základ pro vyprávění o souboji hodných Autobotů se zlými Decepticony Transformers. Izraelsko-americký mediální producent Haim Saban zase zbohatl na tom, že použil záběry z japonské trikové série z cyklu Super Sentai a natočil k nim dějové záběry o týmu amerických maskovaných bojovníků s nadpřirozeným zlem Mighty Morphin Power Rangers.

Seriál má celkově pozitivní, pochvalné vyznění a někdy až příliš nadšenecký tón. V některých případech je snaha být za každou cenu vtipný trochu na úkor obsahu (zejména je to vidět na hodně zjednodušené epizodě o japonském fenoménu Hello Kitty). Vzhledem k tomu, jak málo kvalitních dokumentů o hračkách existuje, je pohled autorů The Toys That Made Us rozhodně obohacující. Už proto, že se v seriálu objeví řada klíčových osobností hračkářského průmyslu. Občas se dokumentaristům povede vtipně upozornit na některé problémy spojené s touto oblastí. Komentář pravidelně glosuje fakt, že celý průmysl je založený na pobláznění dětí určitou senzací a následném tahání peněz z kapes jejich rodičů. Epizody věnované hračkám cílícím na dívky (Barbie, My Little Pony) odhalují genderové nerovnosti v hračkářském průmyslu.

Celkově by si ale The Toys That Made Us mohly vzít za své motto slova sociologa popkultury Johna Tenuta, která zazní hned v prvním díle seriálu. Tenuto označuje hračky za hmotný artefakt něčeho, co samo o sobě v jistém smyslu není skutečné. Pro fanoušky je to možnost dotýkat se světů, které pro ně jsou důležité, ale ke kterým se jinak mohou vztahovat jen netělesně.