,,Příběh byl v naší rodině odvyprávěn už mnohokrát, hlavně když jsem byl mladší. Mimo naší rodinu o něm nikdo nevěděl a příbuzní se zdráhali ho vyprávět, protože... kdo by jim uvěřil, že žili celý rok v jeskyni?" vzpomíná vnuk Etcie Goldbergové Valeriy Gritsiv. Podle vzpomínek své babičky a matky napsal knížku.
Hra na schovávanou
Celý příběh začíná už v roce 1941. Než se Židé z Borščivského okresu uchýlili do jediného místa, kde je nikdo nenajde, začali příchozí nacisté obyvatele perzekvovat. Na místě zřídili ghetto, které se postupně zmenšovalo - to jak Židé putovali do různých koncentračních táborů. Etcia měla tři děti. Muž jí zemřel před vypuknutím války, a byly tak odkázány samy na sebe. Naštěstí jí pomocnou ruku podali sousedé, u nichž schovávala své děti, zatímco se sama snažila přežít štvanici.
,,Etcia byla nesmírně statečná, byla to bojovnice, nebála se riskovat," řekl Gritsiv. Po uvěznění nacisty jeho babička uskutečnila hromadnou vzpouru vězňů, vymanili se z okovů a prchali do svých domů, aby posbírali to, co Němci ještě nesebrali, a utíkali hledat bezpečí. Etcia se vrátila ke svým dětem, ale už předem tušila, že nenalezne-li nový úkryt daleko odsud, bude i s potomky poslána do koncentračního tábora, nebo zastřelena, jako mnoho jejích přátel...
Útočiště našla u kněze Grotta. Kromě svých tří děti přivedla i matku, s sebou si vzali jen to nejnutnější - deky, svíčky a to málo, co měli k jídlu. U Grotta se schovávalo dalších zhruba 40 lidí. Kněz všechny tyto rodiny nemohl ukrývat donekonečna, Němci byli ostražití a po utečencích úpěnlivě pátrali. Vzpomněl si, že nedaleko vesnice viděl ve skále puklinu, řekl o tom ostatním a ještě téhož dne se všichni vypravili do přírody.
Jezerní jeskyně
A opravdu, ve skále byla puklina dostatečně velká, aby se jí prošlo dovnitř. Několik metrů dlouhý vstupní portál do jeskyně vyústil ve zhruba dvacetimetrovou místnost, do níž se bez problému ukryl celý dav.
Uvnitř byla neproniknutelná tma a velká zima. V jeskyni se kromě nich schovávali netopýři, naštěstí se zde nalézalo i malé jezírko, odkud čerpali vodu. S jídlem to bylo těžší. Museli vymyslet plán, jak co nejnenápadněji vyslat někoho zpátky do vesnice, aby přinesl potraviny a další potřebné věci. Nakonec se rozhodlo, že vyslanci budou muži každé rodiny, což bylo pro Etcii problém. Sama se ale odhodlala a přidala se do skupiny zásobitelů.
,,Pokaždé, když musela opustit jeskyni a jít do vesnice pro potraviny, byla její rodina strachy bez sebe. Nebyla jistota, že se vrátí, a co by se pak stalo s jejími dětmi?“
Po celých těch 344 dnů střežil vchod od jeskyně vždy někdo se zbraní, střídali se co každých dvanáct hodin. Mania, dcera Etcie a matka Valeriyho popsala, jaký byl život v jeskyni: ,,Spali jsme i 18 hodin denně, abychom šetřili energii a jedli co nejmíň. Tulili jsme se k sobě, protože tam byla velká zima. Snažili jsme si nepovídat, nebo aspoň šeptat, ozvěna v jeskyni byla opravdu zvučná a báli jsme se, že na sebe upozorníme někoho zvenčí.“
Záchrana přichází 11. dubna 1944. Jeden farmář vhodil do jeskyně lahev se vzkazem, v němž stálo, že Němci opustili vesnici. Grupa byla svobodná, ale pro jistotu opustila jeskyni až o den později.
Odhalení přichází až s novým stoletím
Že v Popowa Yama žili nějakou dobu lidé zjistil až v roce 1993 speleolog Christos Nicola z New Yorku. Po deseti letech průzkumu vypátral jednoho z mála přeživších události, jeho svědectví ovšem nezahrnovalo příběh Goldbergových. Až výsledný článek v National Geographic a dokument přesvědčil Gritsive, aby přidal svou špetku do mlýna a odvyprávěl příběh své babičky a matky.