Rossini a rozdané karty

Marcela Benoniová, 29.11.2019 1:12

Není asi třeba znovu opakovat, že v současné době patří baletní soubor Národního divadla moravskoslezského v Ostravě k těm nejzajímavějším v českých a moravských regionech. Především výběrem repertoáru, intenzivním pátráním po nové dramaturgii hledá vedení ostravského baletu do jisté míry ekvivalent se současnými tanečními soubory v zahraničí. Rozhodně to není jednoduché, také proto, že se v souboru často mění členové souboru. Tanečníci jsou z velké většiny cizinci, což je v poslední dekádě na všech baletních velkých scénách již zcela normální.

Balet NDM – Rossiniho karty – Následky (foto Serghei Gherciu)

Velkou váhu má repertoár minulých sezon. Díla Jiřího Kyliána, Johanna Ingera, Itzika Galiliho, Ohada Naharina, Jiřího Pokorného, Nataši Novotné, ale i Maria Schrodera, Youri Vàmose, Paula Chalmera a dalších mají samozřejmě vliv na úroveň a profilaci celého souboru.

První premiérou letošní sezóny se stal titul Rossiniho karty italského choreografa Maura Bigonzettiho. Do páru k jeho přibližně hodinové kompozici hledala šéfka baletu Lenka Dřímalová dalšího autora ze současné taneční tvorby. Oslovila u nás méně známého španělského choreografa, Juanja Arquése, žijícího v Holandsku. Juanj Arqués žije v Amsterdamu, kde dlouho tančil sólové party v Holandském národním baletu. Předtím započal kariéru v Madridu u Victora Ullateho i v Anglickém národním baletu v Londýně. Od roku 2012 se výhradně věnuje autorské choreografii. Má v Holandsku určitá privilegia a v roce 2017 byl jmenován „nadějným talentem roku“ německým časopisem Tanz. V Ostravě strávil celou část nastudování a byl spokojen se vstřícností tanečníků i jejich úrovní.

Arquésova kompozice Následky je poněkud zavádějící. Samotné taneční ztvárnění není natolik zřetelné, aby se dostatečně pochopilo, o jaké následky se vlastně jedná. Velmi abstraktní sdělení i taneční rukopis choreografa využívá maximálně technických dovedností interpretů. Poměrně náročná je i „partneřina“ v několika duetech i pohybových střetech mezi tanečníky. Výraz je velmi úsporný a žádné expresivní emoce a pocity nejsou nijak zvlášť patrné. Hlavním nástrojem a sdělením je citlivé „rozrušené“ tělo a pohyb sám. V estetice pohybu styl Juanja Arquése trochu připomíná tvorbu Ohada Naharina a jeho zašifrované prožitky, schované emoce, které nahrazuje originální dynamika a dramatičnost pohybu samotného.

Podobně v kostýmech jsou všichni oblečeni v černých kraťasech-trenýrkách, nahých nohách (v oblibě jsou stále tělové ponožky, dívky mají změkčené špičky) a šedých širších tričkách. Unisex a bezbarvost v kostýmech spoléhá tedy na expresi holých nohou, rukou a obličeje.

Na prázdné tmavé scéně jediným scénickým rozehraným prvkem je světelná rampa, která visí nízko nad ležícími tanečníky. Znázorňuje snad nějakou hmotu nebo neznámou sílu, která by je mohla zavalit? Rampa světel se na tazích pomalu zvedá. Tanečníci se ze společné části oprošťují, chvílemi zmizí, jindy se chaoticky vracejí. Pokračují v duetech, menších skupinách. Hlavní dvojice, muž – Stéphane Aubry a žena – Yu Matsumoto vyjadřují soulad, naději.

V prostřední, bohužel ve velmi krátké části, spoluhraje živě smyčcový kvartet (hudebníci stojí ve čtyřech rozích scény) kontemplativní tesknou skladbu uznávaného skladatele Johana Johannssona. Jde o velmi intimně laděnou atmosféru. Hudebníci odejdou a pokračuje další část choreografie opět na elektronicky zpracovanou minimalistickou a sférickou hudbu, zajímavého japonského skladatele a všestranného umělce Rjúči Sakamoty a jeho kolegy Alva Noty. Sakamoto je dosti známý, například i hudbou k oceňovanému filmu Poslední císař, kde byl obsazen do herecké role. Opět se mění hra světel a zvyšuje se napětí v hudební kompozici i mezi tanečníky. Pak najednou vše skončí. Nedořečeno a nevypointováno. Rychlý konec. Jako by autor již neměl co říci. A to je škoda! První část večera by určitě zasloužila delší časový rozměr.

Choreografovou inspirací byly obrazy přírodních scenérií – ledovců, bouří a poničené krajiny romantických malířů, nejvíce Williama Turnera, ale i radarové snímky začínající i bouřící explodující tsunami. O tom si musíme přečíst v programu, protože „následky“ katastrofy a dopad „na přeživší“ z díla bohužel nepochopíme. Stejně tak jako téma technologií, které nás obklopují a stávají se nebezpečnými.

(„Moderní člověk je čím dál méně ochoten nechat se přemoci přírodou. Místo toho se urputně snaží přírodu ovládnout pomocí techniky. Jelikož nám lidem byla odepřena volba nebýt technický – naše technika je tedy naše budoucí příroda…“ Jos de Mul, nizozemský filozof, z něhož se choreograf také inspiroval)

Balet NDM – Rossiniho karty (foto Serghei Gherciu)

Makarony „alla“ Rossini
Choreograf Mauro Bigonzetti se narodil v Římě, kde také vystudoval operní akademii. Po absolutoriu se stal členem baletu Římské opery, působil zde deset let. Od sezony 1982/1983 působil v souboru Compagnia Aterballetto, kde účinkoval ve všech repertoárových inscenacích včetně děl George Balanchina a Leonida Massina. Spolupracoval s tak významnými choreografy, jako jsou Alvin Ailey, Glen Tetley, William Forsythe nebo Jennifer Muller.

Posléze z angažmá záměrně odešel a stal se svobodným umělcem, uznávaným choreografem, který se pravidelně vrací do mnoha baletních souborů v Evropě, ale i v Severní Americe. Rád se také navrací i do tanečního souboru Aterballetto v Modeně. Pro tento soubor choreografii Rossiniho karty postavil v roce 2004. Jeho dílo je u nás již známé. V Praze úspěšně představil na jaře Proces, velmi zdařilou inscenaci pro balet Národního divadla, a dříve i krátkou choreografii, duet Vertigo (podle kterého byl pojmenován celý komponovaný taneční večer).

Karty se hrají a také vykládají. Jedná se tedy o jakési „vykládání“ karet, obrazů nebo pohlednic. Jedná se o takový kaleidoskop, koláž nebo všehochuť „italské kuchyně“. Slavný italský, především operní skladatel Gioacchino Rossini byl také velkým gurmánem i kuchařem. „Viva Italia“ se všemi dobrotami, sváděním, touhami, láskou i neřestí. To vše je na jídelním lístku Bigonzettiho tvůrčího potenciálu a je také holdem Rossinimu.

Tanečníci mají o čem hrát, i když se tedy jedná o kratší celky. Představení začíná tóny klavíru a virtuosem-klavíristou, Michalem Bártou (klavír je umístěn na kraji scény). Na rampě stojí dlouhá řada dvaceti tanečníků. Jsou sice bosi, ale mají na sobě obleky. Zdá se, že jsou s klavíristou v kontaktu a intenzivně naslouchají hudbě. Jeden z mužů se náhle z obleku svlékne a nečekaně se vrhne do prázdného orchestřiště. Byl to záměr, nebo schválnost?

Další scénou je hostina. Dlouhý stůl uprostřed scény a kolem sedí téměř nazí tanečníci. Několik dobových svícnů je na stole. Nic se sice nepodává, ale probíhá krásná scéna. Jakási hra, dialogy bez vyřčených slov. Následuje milostný duet – citlivý dialog využívající snad princip kontaktní improvizace, ale vlastně si ti dva (Sawa Shiratsuki a Barnaby James Packham) užívají lásky s náruživostí, ale velmi citlivě. Působí velmi autenticky, ale nijak zvláště svými pohyby neprovokují. Náleží sami sobě.

Pak pokračuje zábavné trio – dva muži a žena. Následuje sólový tanec Brittany Catalinas Haws. Další číslo dále patří dvěma ženám (Karolína Křížová a Yu Matsumoto). Obě se navzájem předvádí i trumfují. Tak dlouho koukají do místa, kam spadl muž na začátku, až tam skončí také. Jedna z tanečnic (Maria Araujo Martins) přichází před oponu v dobovém kostýmu a předčítá recept na makarony „alla Mistr Rossini“ za doprovodu Michala Bárty.

Stále jsou všechny výstupy doprovázeny klavírem nebo orchestrální nahrávkou: Píseň o jívě / Othello, Siete voi? / Popelka, Ach! Hrášky, Sonáta pro smyčce II, Prélude fugassé a Prélude Inoffensive / Salonní písně Hříchy stáří, předehra / Straka zlodějka. Tak je tomu i v závěru. Hudba ze Straky zlodějky je nosná, mohutná. Silně inspirovala choreografa k velké taneční scéně. Tanečníci, opět v černých oblecích i čepičkách (rádiovkách) jsou nejdříve seřazeni jako vojáci v řadách. Z téměř vojenského pochodu se rozvine docela zábavná show ve dvojicích unisono, které vesele opakují tanečníci několikrát po sobě. Sólový duet výborně zatančili Barbora Šulcová a Mark Griffith. V úplném konci se rozverně rozbíhají a skočí jeden po druhém opět do otevřené „jámy“ v prázdném orchestru. Jen ten, co už tam jednou byl, se zarazí a přece jen neskočí…

Z Rossiniho krásné hudby, málokdy pro tanec užívané, si odnášíme dobrou náladu a apetit na něco dobrého:
„Hodovat, zpívat, milovat a trávit,
to jsou čtyři dějství komické opery,
kterou nazýváme život…“ Giacchino Rossini