Ukázka:

neděle 24. května 2015

Rakovina, to je to správné první slovo, i když nezaznělo okamžitě, nezaznělo brzy, ale zase bych si nemyslel, že se lékaři tomu slovu záměrně vyhýbali. Dokonce jsem to byl já, kdo se na ni rozverně zeptal. Trochu tak, jak o tom píšu v Estim, tam jsem fantazíroval o Szebeniho chorobě. Dal jsem jí uměleckou formu. Teď to hledat nebudu, až později, jsem zvědav, nakolik podobně reaguji teď. Na konci dubna, pokud si dobře pamatuji, se mi ohlásila mírná bolest pod žebry na pravé straně. Nebo na levé? Nestaral jsem se o to. Zjistili mi rakovinu slinivky břišní s metastázemi v játrech. Ale už na podzim mě tam jednou píchlo. Od té chvíle jsem na bolesti dával pozor a taky jsem si začal dělat poznámky. Dokonce jsem napsal i sousloví slinivka břišní, i když víceméně náhodou, tedy nevinně. Vždycky mám po ruce lístečky papíru, abych si kdykoli mohl cokoli poznamenat, ale nejsem ten (pra-vý) typ, co si píše deník. Typ, co si píše deník, by kontroloval čas, chtěl by zaznamenat den se vším všudy. Já jako bych se jím stával, jenom když něco není v pořádku. Stejné to bylo u Opraveného vydání. Zkoušel jsem, zkouším chytit neštěstí za pačesy. Obtížit je jhem vět. Jho vět — to jsou přesně ty výrazy, podle kterých se pozná, že něco není v pořádku. Fantazírovat nechci, ale pár představ si na špacír pustím. Taky se musím podívat do té knihy od Devecseriho. Výhody rozpáraného břicha. Včera jsem ji hledal, ale nenašel. Možná Herrndorf, ten má taky takovou knížku o umírání. A Brodkey. Harold Brodkey: Die Geschichte meines Todes. Ne, že bych snad umíral nebo že by mi to bylo slíbeno. Nic mi ještě není slíbeno.

úterý 2. června 2015

Od středy do neděle v Berlíně. Doufal jsem, že si podle předodjezdového předsevzetí budu nepřetržitě dělat poznámky, že budu psát tenhle deník, ale nenapsal jsem ani řádku. Poflakoval jsem se; u Gaucka ve Schloss Bellevue se pořádal večer, byl to kulturní večer na téma překlad. S Morou jsme tančili pas de deux pod práskáním a podle práskání inteligentního biče krotitele Denise Schecka. Měl bych lpět na tématu, měl bych přilnout ke slinivce břišní. Je až znervózňující, jak se to podobá situaci s Opraveným vydáním, tam i tady ten vynucený realismus, který mě čílí. Že jenom to má — nejenom legitimitu, nejenom, že se povoluje jenom to, co reálně (kurzíva!) je, ale že jen a jen to je zajímavé. Realita jako estetické měřítko — kdo to kdy slyšel. Teď jsem mluvil s paní doktorkouD.,kteráje,dalo by se říci nečekaně, mou internistkou a která už léta dozírá na ty věci kolem ředění mé krve. Příjemná, přísná paní. Chtěl jsem jí říct všechno, co jsem se mezitím dozvěděl, ale už byla informovaná, věděla všechno, tedy to, co jsem se mezitím dozvěděl. Jenom to všechno asi věděla jinak, lépe tomu rozuměla. Já jsem tyhle věci chápal dost pomalu. Chápu dost pomalu. Pozoruji tu svoji slavnou ontologickou pohodu (výraz Miklóse Mészölye). Zatím nevidím, že by byla ohrožena. Zatím ani co se mě týče. Těch „zatím“ je tu dost — opatrnosti nikdy nezbývá. Jsem na začátku konce, mohl bych zavtipkovat. (Blödelt,napsala Ursula März, kterou mám hrozně rád, o Šermovací verzi; nebylo mi to milé.)Chci zkusit trvat na tom, že na rozdíl od svého zvyku tyhle poznámky nepřepíšu, nebudu je dodatečně redigovat, ale nechám je tak, zpolovic neučesané. Záleží také na tom, kdo je bude přepisovat. Jestliže to budu já, určitě se v nich začnu patlat, budu s nimi zacházet, jak se na text sluší a patří. Ale do té doby: píšu, jak to leží a běží. Znamení, říkejme tomu znamení, ačkoli jsem si nemyslel, že by to mohlo být znamením něčeho, první znamení bylo před měsícem (na to podzimní jsem zapomněl),2.května jsem si zapsaldo notesu:Břicho, trochu zvýšená teplota, celý den ležím. (Proto říkám, že to není deník. Je to jen memo. Deník nepřipomíná, nýbrž líčí.) Celodenní postel mi dělala dobře, na to si vzpomínám.Jako bych se ulil ze školy, a nemusím ani balamutit mámu třením, kterým zvýším 37,2 na 38, i bez toho mohu zůstat v posteli. Na povolování těchto věcí jsem se stal už tak před pětatřiceti lety vlastní mámou.V této funkci neuděluji sice povolení snadno, ale ne, že bych vůbec nedovedl sám sebe obměkčit. Jako jsem dovedl i svoji pravou mámu. „Avšak kromě podobností jsou tu i jiné rozdíly. “Poslušen náhlého rozhodnutí jsem vyběhl se sešitem ze svého pokoje, abych nahlas přečetl, co už jsem napsal. Touha ukázat se jako už desítky let. Text je text, je to text a může to být třeba i tzv. osobní vyznání, referát, co do existence existuje jako text, a tak se také musí brát na vědomí; zamyslel jsem se:Není to úplně pravda, za nebo pod neobratnou (amatérskou) nebo už nekontrolovanou (blízkost smrti) formulací může být důležité zpravodajství, o životě a životech, o definitivech a infinitivech. Prostě podle svého zvyku jsem se rozběhl za Gittou, ať všeho nechá a poslechne si to, co tomu bude říkat, ale chtěl jsem jenom slyšet, jestli je to dobré. Ne. Slyšet, jak říká, že je to dobré. Ale usnula, ležela na větším z gaučů a byla přikrytá takovým tím červeným pleteným čímsi, díval jsem se jí do obličeje, ale nezračila se v něm lehkost odpočinku, nýbrž nějaká těžkost.Moje těžkost snad ještě ne,nýbržjen...Aninevím, možná to, že jsme zestárli a potřebujeme si odpoledne dát šlofíka. Skolila ji únava z neúnavnosti, žertuje maďarština. Potichu jsem se vplížil zpátky k sobě. Vyšel jsem na zahradu. Gitti se včera zase pohádala se sousedem. Nebudu zabíhat do podrobností, vlastně mě to nikdy nezajímalo a teď obzvlášť ne. Nikdy jsem se „v této záležitosti“ nechoval kdovíjak mužně. No a co.

překlad Robert Svoboda

Peter Esterhazy (1950 - 2016) (post)moderní aristokrat maďarské literatury. Potomek slavného šlechtického rodu vystudoval matematiku na univerzitě v Budapešti. Od poloviny 70. let byl znám jako velice plodný autor a publicista na volné noze. Neobyčejně nadaný jazykový ekvilibrista se zálibou ve využívání techniky citací z veškeré literatury, která kdy byla napsána; velký oříškem, ale snad i výzva pro překladatele.