Železo a duše

Železo a duše

Věřím, že definicí definitivního je změna. Nebýt jako vaši rodiče. Nebýt jako vaši přátelé. Být sám sebou.

Zcela.

Když jsem byl mladý, tak jsem vůbec netušil, kdo jsem. Celé mé já byl jen výsledek všech těch strachů a ponížení, kterými jsem trpěl. Strachu z mých rodičů. Ponížení od mých učitelů, kteří mě nazývali „popelnicí“, a říkali mi, že se jednou budu živit maximálně sekáním trávníků. A pak ta neskutečná hrůza z mých spolužáků. Bylo mi vyhrožováno a byl jsem bit pro barvu mé kůže a pro můj vzrůst. Byl jsem hubený a nemotorný, ale i když si mě ostatní dobírali, tak jsem nikdy neplakal a neutíkal se schovat domů přemýšlet proč.

Věděl jsem to až moc dobře. Byl jsem tam, abych se jim vzepřel. Ve sportu jsem byl totální nula, kripl. Byl jsem docela dobrý v boxu, ale to jenom proto, že vztek, který jsem v sobě cítil od rána do večera, mě dělal divokým a nepředvídatelným. Bojoval jsem s podivnou zuřivostí. Ostatní kluci si mysleli, že jsem blázen.

Nenáviděl jsem se úplně pořád.

Teď mi to přijde hloupé, ale já jsem chtěl mluvit jako oni, oblékat se jako oni, nosit se s lehkostí vědomí, že nebudu zbušen na chodbě mezi třídami. Plynuly roky a já se to naučil držet v sobě. Ve svém ročníku jsem se bavil jen s několika chlapci, s podobnými ubožáky jako já. Někteří z nich zůstali dodnes těmi nejskvělejšími lidmi, které jsem kdy poznal. Stýkejte se s někým, kdo si nechal několikrát strčit hlavu do záchodu a spláchnout, jednejte s ním s úctou a on bude navždy vaším věrným přítelem. Ale i s přáteli stála škola za hovno, učitelé mi to dávali pořádně sežrat.

A já jim taky.

Pak se objevil pan Pepperman, můj výchovný poradce. Byl to pořádně udělaný veterán z Vietnamu a byl pěkně děsivý. Na jeho hodinách nikdo nevyrušoval. Jednou to jeden kluk zkusil a pan P. ho zvedl ze země a přišpendlil k tabuli. Pan P. viděl, že jsem na tom dost bídně, a jeden říjnový pátek se mě zeptal, jestli jsem už někdy zkusil cvičit s činkami. Řekl jsem mu, že ne.

Řekl mi, ať použiju něco z peněz, které jsem si našetřil, a koupím si činky. Když jsem odcházel z jeho kanceláře, začal jsem hledat výmluvy, které v pondělí použiju, až se mě bude ptát, proč jsem si je nekoupil. Přesto jsem se cítil zvláštní mravenčení, můj otec o mě nikdy takovou starostlivost neprojevil. V sobotu jsem je byl nakoupit, ale nebyl jsem ani schopný je sám nanosit do mámina auta. Obsluha se mi smála, když je nakládala na vozík.

Železo a duše

Přišlo pondělí a po škole si mě zavolal pan P. do kanceláře. Řekl mi, že mi chce ukázat, jak na to. Uzavřeli jsme spolu dohodu, v každém nestřeženém okamžiku mi může vrazit jednu na solar. Když to ustojím, tak bude jasné, že jsem se někam posunul. Do té doby jsem se nesměl na sebe podívat do zrcadla nebo říct někomu ve škole, co dělám. V posilovně mi ukázal deset základních cvičení. Věnoval jsem tomu více pozornosti než čemukoli jinému kdy ve škole. Nechtěl jsem to posrat. Večer jsem přišel domů a rovnou se na to vrhnul.

Plynuly týdny a pan P. mě občas znenadání na chodbě trefil na břicho takovou silou, že se mi rozsypaly učebnice. Ostatní studenti vůbec netušili, co si o tom mají myslet. Plynuly další týdny a já jsem si na osu neustále přidával nová závaží. Cítil jsem, jak uvnitř mého těla roste síla. Cítil jsem to.

Těsně před vánočními prázdninami jsem šel do třídy a z ničeho nic se objevil pan Pepperman a dal mi pořádnou pecku do hrudníku. Zasmál jsem se a v pohodě pokračoval. Řekl mi, že teď se na sebe mohu podívat. Vrátil jsem se domů, běžel do koupelny a stáhl si košili. Viděl jsem tělo, nejen skořápku, ve které byl můj žaludek a srdce. Moje bicepsy vybouleny. Moje prsa se jasně rýsovala. Cítil jsem se silný. Bylo to poprvé, co si vzpomínám, že jsem se cítil být sám sebou. Něco jsem dokázal a nikdo mi to už nikdy nemohl odpárat.

Nemohl jsi mi říct ani ň.

Trvalo mi roky, než jsem plně docenil vše, co mě naučilo železo. Myslel jsem si, že to je můj protivník, že se snažím zvedat něco, co nechce být zvedáno. Mýlil jsem se. Když se činka nechce odlepit od země, je to to nejlaskavější, co pro vás může udělat. Kdyby jen tak vyletěla nahoru a udělala díru do stropu, tak by vás to nic nenaučilo. To je její způsob, jakým k nám promlouvá. Říká ti, že tím, z čeho je ona, budeš i ty.

To, co se budeš snažit přetlačit, se vždy bude snažit přetlačit tebe.

Až před svými třicetinami jsem pochopil, že mi cvičení dalo skvělý dar. Dalo mi poznání, že nic dobrého nepřichází bez práce a určitého množství bolesti. Když dokončím sérii, která mě roztřese vyčerpáním, řekne mi to o mě něco víc. Když něco nejde tak, jak by mělo být, tak si vždy uvědomím, že to pořád není tak špatné jako ta těžká série.

Snažil jsem se s bolestí bojovat, ale nedávno mi došlo toto: bolest není můj nepřítel; je to cesta k dokonalosti. Při cvičení je však třeba dbát na to, abychom bolest správně pochopili. Většina zranění způsobených železem pochází z ega. Jednou jsem strávil pár týdnů zvedáním váhy, na které moje tělo nebylo připraveno a následně strávil několik měsíců ve stavu, že jsem mohl zvedat tak maximálně příbor. Železo je neúprosné, zkusíte zvedat něco, na co nemáte, a ono vás naučí pokoře a sebekázni.

Nikdy jsem se nesetkal se skutečně silným člověkem, který by neměl sebeúctu. Myslím, že spousta vnitřní i vnější bolesti se promítá do sebeúcty: buď něco zkusíte zvládnout sám nebo se spolehnete na pomoc druhých. Když vidím kluky cvičit jen proto, aby dobře vypadali, pak cítím marnost, že se předvádějí tím nejhorším možným způsobem, jako nějaké kreslené postavičky, jako reklamy na nevyrovnanost a nejistotu. Skutečná síla se pozná podle síly osobnosti. Je rozdíl mezi vyhazovačem, který ustoupí někomu se zbraní, a panem P.

Samotné svaly neznamenají sílu. Síla je laskavost a citlivost. Být silným znamená pochopit, že vaše síla je jak fyzická, tak emoční. Že vychází z těla a z mysli. A ze srdce.

Yukio Mishima řekl, že by nemohl milovat, kdyby nebyl silný. Láska je tak silná a ohromující vášeň, že jí oslabené tělo nemůže dlouho udržet. Své nejromantičtější myšlenky mívám, když cvičím. Jednou jsem se zamiloval do ženy a nejvíc jsem na ni myslel, když mi bolest z tréninku proudila mým tělem.

Všechno ve mně ji chtělo. Tolik moc, že sex byl jen zlomkem té touhy. Byla to ta nejintenzivnější láska, jakou jsem kdy cítil, ale žili jsme daleko od sebe a neviděli jsme se moc často. Cvičit byl zdravý způsob, jak se vypořádat s osamělostí. Dodnes, když cvičím, tak poslouchám balady.

Železo a duše

Nejraději cvičím sám.

Umožňuje mi to soustředit se na to, co mi chce železo říct. Dozvědět se něco o sobě je vždy dobře strávený čas a já jsem nenašel lepšího učitele. Železo mě naučilo, jak žít. Život vás dokáže přivést k šílenství. To, jak dnes vše kolem funguje, to by byl zázrak, abyste se z toho nezbláznili. Lidé přestávají poslouchat své tělo a již s ním netvoří jednotu.

Vidím je, jak se přesouvají ze svých kanceláří do svých aut a těmi do svých příměstských domovů. Neustále se stresují, nedokážou spát, špatně jedí. A taky se špatně chovají. Jejich ega divoce pobíhají kolem; jsou motivováni tím, co jim nakonec přivodí masivní mrtvici. Potřebují cestu Železa.

V průběhu let jsem zkombinoval meditaci, činy a železo do jedné jediné síly. Věřím, že když je tělo silné, pak mysl produkuje silné myšlenky. Čas strávený bez cvičení způsobuje, že moje mysl chřadne. Ztrácím se v silné depresi. Mé tělo může zničit mou mysl.

Železo je nejlepším antidepresivem, které jsem kdy našel. Neexistuje lepší způsob, jak bojovat se svojí slabostí, než je být silný. Jakmile mysl a tělo objeví svůj skutečný potenciál, pak už je nemožné se vrátit zpět.

Železo vám nikdy nelže. Můžete chodit venku a poslouchat všechny ty řeči, nechat si nakecat že jste bůh nebo totální sráč. Ale železo vás hodí vždycky do latě. Železo vám vždy přesně řekne, jak na tom jste, je majákem v temnotě. Zjistil jsem, že železo je můj nejlepší přítel. Nikdy ho nevyděsím, nikdy přede mnou neuteče. Přátelství vzniká a zaniká. Ale sto kilo je pořád sto kilo.

Žádné související články.

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *