Překvapilo mě, že uplynulo jen desetiletí od okamžiku, kdy Deník Referendum vstoupil na tehdy ještě značně hodnotově homogenní domácí novinářskou scénu. Asi to bude tím, že jeho šéfredaktora znám ještě z doby, kdy domácí mediální pole nehnojily divize koncernových médií, globální oteplování představovalo jen odvážnou hypotézu a planeta ještě nebyla promodralá úzkostí, kterou vyvolalo její narcistně exhibicionistické obdělávání stále viditelnější rukou inženýrů všehomíra.

Prostě mám pocit, že DR tu byl v latentní podobě, jako idea, dávno před listopadem, a to v podobě široké rozpravy, která měla společnou starost o polis a snažila se porozumět důležitosti péče o duši. Byla to spíše rozprava patočkovská než čistě platónská a její meze byly dány hranicemi paralelní polis a také kacířskou kritikou idioticky technovědeckého spravování planety.

↗

Prostě mám pocit, že DR tu byl v latentní podobě, jako idea, dávno před listopadem, a to v podobě široké rozpravy, která měla společnou starost o polis a snažila se porozumět důležitosti péče o duši. Repro DR

Vlastně se zase tolik nezměnilo. I tehdy jsme hledali diskurzivní zbraně pro obhajobu svobody se všemi jejími nezbytnými přívlastky a rodily se tak předpoklady pro guerrilovou taktiku malých médií, která našla opakovaně svůj význam v posledním desetiletí. Myslím, že dnes můžeme říci, že jednou takovou zbraní byl a zůstává DR, kterému pro příští desetiletí přeji místo zlaté rybky:

1/ aby se vyvaroval svádivě bezpečného chování klienta, který našel svého Patrona, ať již půjde o politickou stranu, donátora, jenž hledá místo, kam alokovat odpustky za své podnikání. Nebo zaručeně nezávislé centrum nezávislosti, ve kterém se udělují granty za potlačování témat nepohodlných oněm „nezávislým“. Žurnalistika živená z takových zdrojů nemůže být ani autentická, ani autonomní, jelikož v konečném důsledku podléhá symbolickému řádu Zákona, který diktuje přijmout status quo. A využívá k tomu nástroje konstrukce imaginárních světů, tedy i média a jejich novináře. Jinými slovy, pozor na „profesní fantazmata“, která v posledku ovládá imaginární touha poskytující novinářům falešný pocit sdílené identity strážců normativního řádu, jenž je ale jen výsledkem pohledu do vlastního fantazmatického „profesního zrcadla“.

2/ Druhé přání souvisí s jiným, tentokrát technologickým sváděním, které představuje nebezpečí dusivě bezpečné náruče sítě sítí, respektive jejích různých podob a mutací. Novináři jsou tomuto ohrožení vystaveni více než jiná povolání, jelikož jejich profesní identita je fragmentovanější. Je tvořena nekonečnou řadou pokusů o odstranění základního rozštěpu, který plyne ze semi-profesní povahy novinářského povolání. Do tohoto procesu permanentního sešívání puklé profesní identity se snadno a nenápadně vmezeřuje zdánlivě jednotící a stabilizující identifikace s technologií. A to jak v rovině materiální, tak v rovině imaginární a symbolické identifikace. Modelově tento mechanismus falešné ontologické jistoty ilustruje směřování nové třídy digitálních stachanovců informačního bujení, kyberlunatiků na cestě z Mosta do sprosta, připravených na robotizaci své společenské i profesní role.

3/ A do třetice, přeji nejen DR, ale i sobě jako čtenáři, aby se na stránkách tohoto periodika naplnila vize média jako formy občanské obrany nejuniverzálnějších hodnot, která má své kořeny v diagnóze pozdní doby. Do její ekologické dimenze patří i ekologie médií. Přeji tak DR, aby se mu dařila kriticko-analytické reflexe fungování domácího mediálního systému. Bez manýry intelektuálně sterilních, alibisticky bezhodnotových a přízemně pozitivistických prostocviků. Tuzemská akademická pracoviště toho nejsou schopna a jen intoxikují mediální rozpravu svou připraveností na službu. Komukoliv, kdo zaplatí.