Třiaosmdesátiletý Alois Zieris vypráví o dramatických událostech z roku 1946, jako kdyby se staly včera. Přesto na rodnou vesnici nedá dopustit a několikrát do roka sem přijíždí. Na místě, kde stál dům jeho rodiny, vysadil květiny a o záhon s nimi pečuje.
S rodinou žil v horní části Sklenářovic ještě několik měsíců po konci 2. světové války. V té době už bez otce, který padl na frontě.
„Věděli jsme, že všichni Němci musejí z pohraničí odejít. Protože se to ale dlouho nestalo, mysleli jsme si, že už je to vyřešené a budeme moci ve Sklenářovicích žít jako před válkou,“ vzpomíná Alois Zieris.
Naděje německých usedlíků se rozplynuly v červenci 1946, v době první senoseče.
„V šest hodin ráno přišli dva policisté a řekli nám, že do hodiny musíme opustit dům. Každý si mohl vzít jen 25 kilogramů věcí. Bylo to pro nás strašné překvapení, potřebovali jsme čas, abychom si mohli sbalit. Můj o dva roky starší bratr nechtěl jít a odmítal se obléknout,“ popisuje stresující okamžiky.
Doma museli nechat všechna zvířata; krávy, kozy i psa, který za nimi běžel po cestě. Uprostřed vesnice, kde dnes stojí válečný pomník, naložili věci na koňský povoz a pokračovali pěšky do sběrného tábora v Kalné Vodě u Mladých Buků. Nesměli s sebou mít žádné peníze ani dokumenty.
„V táboře jsme byli přibližně týden. Když už tam bylo dost lidí, nákladní auta nás odvezla na vlakové nádraží, odkud jsme pokračovali do Německa. V každém nákladním vagonu bylo asi dvacet lidí. Nebyla tam žádná toaleta, seděli jsme a leželi na svých věcech,“ poznamenává.
Vlak je dovezl do německého Bad Brambachu, dva týdny rodina strávila v karanténě v bývalém zajateckém táboře v Magdeburgu. Nový domov našla v nedaleké vesnici Barneberg.
„Jako dítě jsem na tom neshledával nic zvláštního, rozloučení s Krkonošemi jsem vnímal tak, že už jako dítě nebudu muset pracovat. V Německu ale byla obrovská bída. Dostali jsme jeden prázdný pokoj, kde stála pouze kamna. Leželi jsme na zemi, neměli jsme moc co jíst. Oproti Sklenářovicím to bylo velice těžké, tam jsme měli všechno,“ porovnává Alois Zieris. V 50. letech vstoupil do německé armády a dotáhl to až na generála.
Vrátil se až dvacet let po válce. Stěhování do Krkonoš nevyšlo
Do rodné vesnice se mohl poprvé vrátit teprve v roce 1965, v té době nevěděl, kdo z příbuzných v regionu zůstal.
„Na hřbitově v Mladých Bukách jsme našli hrob mého dědečka, o který se někdo staral. Díky tomu jsme zjistili, že tady stále máme příbuzné,“ říká.
Po sametové revoluci chtěl v Krkonoších koupit dům, nikdy k tomu však nedošlo. Dodnes však do Sklenářovic s manželkou pravidelně jezdí. Dokonce o vesnici vydal fotoknihy a nechal vyrobit velkou mapu z roku 1946, kterou chce umístit u válečného památníku. Na něm jsou uvedeni čtyři lidé se jménem Zieris, příbuzní Aloise, kteří padli v první světové válce.
Podle něj v Německu dosud žije kolem čtyřiceti sklenářovických rodáků. Do rodné obce stále jezdí a mají prý sami problém svůj bývalý dům mezi ruinami nalézt. Generál ve výslužbě kolem pomníku vysázel stromy, v místech, kde stával jeho rodný dům, umístil lavičku a vytvořil květinový záhon.
Ještě v roce 1946 stálo v někdejším Glasendorfu 29 domů a žilo 175 lidí. Byla tu škola, hostinec i koloniál. Obec v údolí Zlatého potoka byla zcela soběstačná. Lidé na loukách pěstovali obilí i len a chovali dobytek. Mléko, máslo a sýry vozili do obchodu v Mladých Bukách. Rostly zde také desítky ovocných stromů. Podle vzpomínek Aloise Zierise lidé sbírali lesní plody, dělali zavařeniny a sušili houby.
„Byla to těžká doba, ale pěkná. Jako děti jsme musely hodně pomáhat. Já jsem dělal u sousedního sedláka, každý den jsem vyháněl krávy na pastvu a zase zpátky,“ vypráví pamětník.
Každou neděli s ostatními chodil do šest kilometrů vzdálených Mladých Buků pěšky na mši, do Trutnova jezdili vlakem jednou za rok. Za zubařem obyvatelé dojížděli do Janských Lázní. Ve Sklenářovicích chyběla elektřina, pouze kolář měl malou vodní turbínu. Kdo chtěl poslouchat rádio, musel mít baterii.
Zbyla už jen stodola, základy domů a torzo starého mlýna
První zmínka o Sklenářovicích pochází z roku 1515. Původně zde žili němečtí skláři, potom na zdejších loukách hospodařili zemědělci. V únoru 1655 sjela ze svahů Rýchor vůbec první písemně zaznamenaná lavina v Krkonoších a smetla dva domy. V sutinách zemřelo osm lidí.
Po konci druhé světové války se obec proměnila ve vesnici duchů, v závěru 50. let armáda srovnala většinu domů se zemí. Jedinou budovou, která dodnes stojí, je stodola z roku 1928 postavená na místě původního vyhořelého přístřešku. Z většiny ostatních domů se dochovaly pouze základy, výjimkou je starý mlýn u cesty.
Jediným stálým obyvatel Sklenářovic je v současnosti farmář Vlastimil Kadeřábek. V roce 1992 na samotě začínal s chovem skotu, o osm let později se do údolí natrvalo přestěhoval a na stráni vybudoval chalupu, pracovní srub, skleníky i přístřešky pro zvířata. V hospodářství chová kozy, drůbež, pěstuje zeleninu i obilí.
Sklenářovické údolí je od roku 2009 přírodní památkou. Nedaleko Sklenářovic se nachází čtyři kilometry dlouhá Vojenská cesta, na konci 30. let ji vybudovali vojáci, aby mohli na Rýchory dopravit materiál pro stavbu bunkrů.
Vede Bártovým lesem, kde horníci od středověku až do 18. století s přestávkami těžili zlato. Nejzajímavější technickou památkou je kamenný obloukový most ze 16. století na začátku cesty v osadě Bystřice.
Kolem Sklenářovic prochází Vojenská cesta:
26. května 2019 |
