Židovská obchodní karavana obtěžkaná nákladem míří roku 980 napříč územím dnešních Čech směrem k Praze. Plná zavazadla obsahují orientální látky, koření, víno, ale také zbraně i výrobky z drahých kovů. Kupci vedou i skupinku svázaných otroků. Levná pracovní síla se na pražském tržišti určitě rychle a dobře prodá.

„Brzy budeme na místě,“ ujistí ostatní jeden z obchodníků. Na rozdíl od nich tudy projel už několikrát a je si jist, že je co nevidět čeká sídlo, kde si odpočinou a doplní zásoby na další cestu. Nějaké zboží prodají a zase koupí nové.

Získají zde hlavně suroviny jako dřevo, kožešiny či vosk a také dobytek. V 10. století nejsou obchodní karavany na našem území žádnou výjimkou, což potvrzuje i Raffelstettenský celní řád, který vydává východofranský král Ludvík IV. (893–911).

Dokument sepsaný mezi lety 903–906 určuje pravidla placení cel na obchodních cestách mezi Bavorskem a Velkou Moravou (existovala v letech 833–906/907). Řád se zmiňuje se o tom, že Židé jezdívají na „trh Moravanů“.

Při svých dalekých cestách přitom kupecké průvody většinou neminou významná obchodní střediska, ať už Znojmo, Brno, Olomouc či Prahu. Zastavují i v Polabí.

Kníže využívá diplomaty

Legendy říkají, že se Židé v Praze objevují už za života svatého Václava (asi 907–935). V době vlády jeho bratra Boleslava I. (asi 915–967/972) se zde potom začínají usazovat.

Kníže Boleslav je dokonce neváhá pověřovat diplomatickými úkoly v cizině. „K jeho emisarům patřili i Šaul a Josef, kteří někdy mezi léty 955–961 podnikli cestu do Cordóby,“ píše současný historik Alexandr Putík z pražského Židovského muzea.

Není divu, že český panovník Židy vítá, protože mu z daní přinášejí nezanedbatelné příjmy do jeho pokladny. Arabský kupec Ibrahím ibn Jákúb při své návštěvě Prahy v letech 965–966 potvrzuje, že na zdejší trh jezdili Židé z Uher i z muslimského Španělska.

Biskup kupuje otroky

„Musíme ty otroky vykoupit,“ rozhodne pražský biskup Vojtěch (kolem 957–997), když obhlédne situaci na pražském tržišti. Židovští obchodníci sem právě přivlekli svázané Pohany, pochytané při válkách na území dnešního Polska.

Kupci je chtějí výhodně zpeněžit. Muži i ženy jsou špinaví a oblečení v potrhaných šatech. Biskup se na ty chudáky nemůže dívat. „Nechám je pokřtít, aby došli na správnou duchovní cestu,“ umíní si. Alespoň tak o tom vyprávějí legendy.

Židům se v Čechách daří, obchod tu jen kvete. V 11. století už prameny potvrzují první dvě židovské osady v Praze na Újezdě a pod Vyšehradem. Dokonce se tu usazují i židovští obchodníci pocházející až z daleké z Konstantinopole.

Ještě ve 12. století zde čile obchodují s otroky. Jenže zlatá doba brzy skončí.

Intimní styk jako hrdelní zločin

Postará se o to 3. a 4. lateránský koncil (léta 1179 a 1215). Oba církevní sněmy řeší práva Židů, kteří nyní musejí žít v uzavřených ghettech. „Omezte své kontakty s Židy,“ doporučují navíc katoličtí kněží svým ovečkám.

Intimní styky mezi oběma skupinami se dokonce považují za hrdelní zločin! Křesťané označují Židy za „otroky a vězně římské říše“, proto jim zakazují vlastnit půdu a hospodařit na ní nebo provozovat řemesla.

Naopak mají povoleno živit se půjčováním peněz na úroky, což je pro křesťany nečisté povolání.

Roku 1253 papež Inocenc IV. (asi 1195–1254) svými listinami nařizuje „pod trestem ztráty úřadu, poctivosti nebo do klatby dání, aby žádný Židy nenutil ke křtu a víře křesťanské nenutil, aby jim žádný bezprávně neubližoval, jich nebil, peněz, zboží jim nebral, aby jim žádný v svěcení svátků překážky nečinil, k pracím, robotám jich nenutil, hřbitovů jejich nepustošil, neubíral, těl mrtvých nevykopával, aniž jim vytýkal, že by při bohoslužbách lidské krve užívali…“ Židé už nejsou podle papeže svobodnými občany, stávají se poddanými podřízenými panovníkovi. Středověká Evropa musí jejich nové postavení přijmout.

Potvrzení papežských bul

Český král Přemysl Otakar II. (kolem 1233–1278) proto potvrzuje platnost papežských bul i na našem území. V letech 1254–1262 vydává několik listin tzv. Statuta Judaeorum.

Židé podle nich od této chvíle podléhají královské komoře, tedy finančnímu úřadu. „Chceš ochranu? Musíš si ji zaplatit,“ tak zní nové pravidlo.

Budou-li pravidelně odvádět daně do královské kasy, zajistí jim panovník možnost svobodně vyznávat jejich náboženství, dočkají se i ochrany své osoby a majetku. Český král Václav II.

(1271–1305) si roku 1296 nechává bohatě zaplatit za to, že Židy ochrání před pogromem. Královské pokladně odevzdají buď přímo židovskou daň a různé mimořádné poplatky, nebo peníze z pronájmu.

Panovníci ale někdy židovský regál (právo usazovat na svých pozemcích Židy a získávat od nich daně – pozn. red.), přenechávají šlechtě.