Zdaleka ne všichni, které Státní bezpečnost registrovala jako své spolupracovníky, se ke spolupráci zavázali dobrovolně, ne všichni někoho udali. Míru jejich spolupráce však bylo možno nahlédnout po otevření archivů mnoho let po převratu.
Po listopadu 1989 se sice k „agentům“ Státní bezpečnosti upírala velká veřejná pozornost, současně však v České republice vládla značná nevůle se celým tématem StB a jejích konfidentů do hloubky zabývat.
Stačí připomenout, že na počátku devadesátých let sice vyšly neúplné tzv. Cibulkovy seznamy registrovaných spolupracovníků tajné policie, avšak archivy Státní bezpečnosti, z nichž lze teprve vyčíst, co konkrétní člověk jako konfident dělal, či nedělal, byly odtajněny až v roce 2007.
Mnozí registrovaní spolupracovníci tajné policie o své minulosti dlouho nemluvili, někteří ji popírali, mnohdy se soudili a vyhrávali spory na základě absurdních okolností (v jejich prospěch svědčili někdejší důstojníci StB).
Ve filmu vzpomíná hudebník Josef Rössler, který podepsal spolupráci v sedmdesátých letech po dlouhém a vyčerpávajícím výslechu, ale ještě týž den se vzepřel a donašečem se nikdy nestal. Historik V. Š. byl k dlouhodobé spolupráci získán vydíráním na konci padesátých let, s následky estébácké „péče“ se potýká dodnes.