Lukáši, když na slavnostním ceremoniálu Czech Press Photo oznámili, že jste druhý v kategorii Aktualita, zbývalo na programu už jen vyhlášení hlavní ceny za fotografii roku. Tušil jste, že zazní vaše jméno?
Když jsem si přišel pro druhou cenu v kategorii Aktualita, předseda poroty Petr Josek mi naznačil, že ještě něco přijde. Řekl mi: "Hele, ještě neodcházej." Takže už jsem začal tušit, že asi vyhraju, ale pořád jsem tomu nevěřil. Když to pak vyhlásili, byl jsem překvapený a měl jsem z toho samozřejmě velkou radost. V ten moment bych to přál všem kamarádům, kteří se Czech Press Photo účastnili.
Jak vznikla vítězná fotka?
Ten den jsem měl volno. Je vlastně paradoxní, že všechny fotky, se kterými jsem na soutěži Czech Press Photo v posledních letech uspěl, vznikly v mém volném čase, kdy jsem si fotil víceméně pro sebe. Nebo spíš napůl pro sebe a napůl do práce. Na Letnou jsem nemusel, ale samozřejmě jsem tam chtěl být.
Chápu, u novinářů to tak bývá, že vlastně pracují pořád. Chtějí být u toho, když se něco děje.
Chtěl jsem mít fotku demonstrace shora, fotí se to z balkonů nebo ze střechy komplexu domů, kterým se říká Molochov. Neměl jsem dopředu nic domluveného, říkal jsem si, že zkusím zazvonit na nějaké lidi a poprosím je, jestli by mě nenechali udělat fotku. Když jsem přišel ke vchodu, byli tam už dva novináři, kteří to domluvené měli, takže jsem šel s nimi do posledního patra. Starší paní nás tam pustila na balkon.
Nechal jsem si tam potom věci a šel jsem dolů fotit dav, který se na Letné sešel. Když jsem přišel zpátky, zjistil jsem, že vedle dveří do bytu je otevřený poklop na střechu. Nahoře už byla spousta lidí, v podstatě celá novinářská parta fotografů. Každý z nás se pak samozřejmě snažil o nějaký originální, zajímavý pohled.
Když už jste tam byl, tak jste asi hned posílal fotky do práce, i když jste nemusel. Nebo se pletu?
Bylo to tak. Jenže na Letné bylo moc lidí a sítě byly tak zahlcené, že odtud v podstatě nešlo poslat fotku přes mobilní telefon. Bavil jsem se o tom s lidmi na chodbě domu a jedna paní mě pozvala k nim domů, že mají wi-fi a že to můžu poslat od nich. Byla tam skvělá atmosféra, lidé si pomáhali. V bytě měli něco jako piknik, byla tam spousta lidí. Zeditoval jsem si tam fotky a poslal je přes wi-fi.
Loni jste vyhrál v Czech Press Photo v kategorii Sport. Byla to série o lezci Adamovi Ondrovi, kterého fotíte pravidelně na závodech. Jak jste se k tomu dostal?
My se známe z lezecké komunity, není tak velká jako u masových sportů typu fotbalu nebo hokeje. S Adamem Ondrou jsme se při lezení setkali mnohokrát. Ne že bychom spolu závodili, ale já se kolem lezení pohybuji už dlouho a dlouho ho také fotím. To, že jsem ho začal fotit oficiálně, byla vlastně náhoda.
Jak to tedy bylo?
V roce 2016 jsem jel s českou reprezentací na mistrovství světa v Paříži. Jel jsem tam fotit ze zájmu, pro sebe, protože mě ten sport baví. Jenže jsem tehdy udělal chybu, že jsem nezůstal do finále. Odjel jsem s kamarády domů a Adam Ondra se pak stal mistrem světa v lezení na obtížnost. Řekl jsem si, že tuhle chybu už nikdy nezopakuji.
V roce 2017 jsem jel do Innsbrucku na mistrovství světa a cestou tam se mi ozval manažer Adama Ondry. Zjistil, že tam jedu, a poprosil mě, jestli bych pro ně neudělal nějaké fotky. Řekl jsem, že ano. Zůstal jsem tam celou dobu, na svoje náklady, vzal jsem si na to dovolenou. Strávil jsem s Adamem skoro celý týden. Pak jsem s tou sérií uspěl na Czech Press Photo a od té doby vlastně naše spolupráce běží. Teď s ním jezdím všechny závody.
Dá se tedy říct, že jste se stal dvorním fotografem Adama Ondry?
Fotí ho více lidí. Asi by se to dalo říci, pokud jde o závody, ty fotím já. Ale na skalách ho fotí skvělý fotograf Bernardo Gimenez ze Španělska.
Právě vyšla fotografická kniha nazvaná jednoduše Adam Ondra s Bernardovými a vašimi fotkami, je k dostání i u nás?
Knížka je momentálně dostupná na Amazonu, měla by snad být i v české distribuci, prodává se třeba na lezecké stěně v Brně a Adam ji určitě bude prodávat i přes svůj web. V jaké to je fázi, to nevím.
Kolik tam máte fotek?
Zhruba třetinu. Moje jsou ty ze závodů, Bernardo má tu lezeckou část ve skalách.
Máte teď tři roky po sobě sérii úspěchů na Czech Press Photo. Letos máte hlavní cenu, loni jste vyhrál kategorii Sport a předloni Kulturu. Bylo ještě něco předtím?
Předtím bylo ještě třetí místo za Fragmenty prezidentské kampaně Přemysla Sobotky v kategorii Lidé, o kterých se mluví. Bylo to v roce 2013.
Na fotce, se kterou jste vyhrál kategorii Kultura, je skupina U2. Je to vlastně symbolické, protože kvůli U2 jste se kdysi dostal k fotografování v novinách. Je to tak?
Ano. V srpnu 2005 jsem jel na koncert U2 do Mnichova. Měl jsem odvoz tam, ale ne zpátky. Na parkovišti jsem to zkusil v prvním autě s českou poznávací značkou, které mně přišlo do cesty. Uvnitř byli grafik hudebního časopisu Filter Lukáš Honzák a novináři Adéla Dražanová a Honza Dražan. Skamarádili jsme se, dál už jsme jezdili na akce U2 společně. Vznikly i články, kde Adéla napsala text, já jsem něco vyfotil a Lukáš to zlomil. Vyšlo to pak třeba v magazínu MF Dnes. A to mě přivedlo do médií. Bylo to takové pobídnutí, abych udělal změnu, kterou jsem tou dobou hledal.
Co jste tehdy dělal?
Byl jsem vědecký pracovník na přírodovědecké fakultě, zabýval jsem se inženýrskou geologií. Samozřejmě jsem už tehdy fotil, ale ne profesionálně.
V rámci Czech Press Photo se s vámi lidé budou moci potkat na besedě, kdy to bude?
Bude to 11. prosince od 17.30 v galerii Czech Photo Centre v pražských Nových Butovicích.
Chystáte v dohledné době i nějaké výstavy?
Jedna by měla být v lednu mém rodném Šluknově - ve šluknovském zámku. Grafik a fotograf Marek Douša se tam každý měsíc rozhodl udělat výstavu jednoho fotografa v půdní galerii Fotografové až na půdu. Já bych měl být první.
Moje snímky budou v únoru a v březnu příštího roku k vidění také v Praze na Staroměstské radnici. V předchozím ročníku jsem vyhrál soutěž Sportovní fotografie roku a jako vítěz mám možnost vystavit soubor fotografií v rámci chystané výstavy k letošnímu ročníku.
